Romského rapera Radoslava Bangu provází od samotného počátku jeho kariéry zvýšený zájem novinářů. Frontman Gipsy.cz se vyhřívání na mediálním výsluní nijak nebrání a svoji pozici hudební hvězdy ochotně přikrmuje v kvalitativně pochybných pořadech veřejnoprávní televize (Třináctá komnata, Eurosong, Souboj hitů). Být vidět je možná dobré pro prodej desky, zároveň to však znamená, že do sympatického hudebníka si příliš mnoho lidí promítá své představy o ideálním reprezentantu kulturní minority. A co hůře, Banga tyto projekce přijal za své.
Média vždy Gipsyho prezentovala jako úspěšného Roma, který ctí své kořeny, ale díky svému talentu se asimiloval do většinové společnosti. V televizním dokumentu představil své rodiče jako nepřizpůsobivé Romy, s nimiž nechce mít nic společného, a rozhovor pro iDnes.cz z loňského srpna výstižně charakterizuje už název Chcípni, když nechceš nic dělat, vzkázal Romům Gipsy. Podobný obraz si o raperech z minorit hýčkají média v USA, Británii nebo Francii. V knize Black Noise (1994) ukázala Tricia Roseová, že zkomercializovaná podoba hiphopového žánru protežovaná hudebním průmyslem nenápadně vytváří obraz, podle kterého se problémy minorit vyřeší jejich plným zapojením do tržních struktur produkce a konzumace. Akcentace blahobytu však oslabuje subverzivní potenciál hip hopu, kterému jde o něco jiného než o ekonomickou akceptaci minority.
Nové album Gipsy.cz se dočkalo od hudebních publicistů jednoznačné pochvaly. Jaroslav Špulák v Právu píše: „Gipsy.cz rázně posunuli svůj hudební výraz a v textech mají očekávané a nesporně potřebné sdělení.“ Tomáš Polívka končí svoji recenzi v Deníku slovy: „Netřeba se rozepisovat o potřebnosti takového alba v argumentaci proti xenofobii a předsudkům.“ Gipsy jako kdyby přestal být pro kritiky hudebníkem a stal se někým, kdo plní veřejně prospěšnou funkci, kvůli níž je jeho desku potřeba pochválit. Jistě, zpěvák sám jim k tomu dává dostatečnou munici, když nové album nazval Reprezent, v textech několikrát glosuje rasistické předsudky a na závěr ještě přidá politickou satiru na aktuální téma (Čunkiáda). Snesitelná šaškovská poloha z Romano Hip Hop ustoupila do pozadí a Banga dostal pocit, že ve svých textech musí problémy Romů začít sám řešit.
K spojení rapu (kterému se v druhé polovině devadesátých let věnoval jako člen skupiny Syndrom Snoop) a romské hudby se Banga dostal po setkání s guruem balkánské dechovky Bobanem Markovićem. Spojení globalizovaného popu a etnické hudby je ve světě samozřejmě zcela běžné a existuje pro to škatulka world pop. Ta zahrnuje projekty etnicky „autentických“ hudebníků připravené pro bezproblémovou konzumaci západního posluchače. Kromě toho, že se většinová společnost obdivuje kultivované „jinakosti“, navíc má potřebu takovou hudbu ochraňovat jako kuriozitu. Žádný div, že Gipsy.cz mají otevřené dveře do televize, své hudbě obrousili problematické hrany a většinové společnosti říkají to, co sama chce slyšet.
V oceánu bídy domácího popu jsou Gipsy.cz přinejmenším ostrůvkem originality. Jsou zábavnou vložkou letních rockových festivalů a ideálním objektem televizních estrád. Byli by skvělí na přehlídce nekomplikované „jinakosti“ v mezinárodním finále písňové soutěže Eurovize, kam se už dvakrát pokoušeli dostat. Nebylo to tak ale vždy. Tři roky stará sólová deska Rýmy a blues představila Gipsyho jako nespoutaného erotomana a sprostého trickstera, jehož nejlépe charakterizoval název jedné písně – Sexy, funky a zlej. Na chvíli se zdálo, že Gipsy se vydá cestou slovenského romského rapera Rytmuse z velmi úspěšných Kontrafakt. Ten na svém sólovém albu Bengoro (2006) natočil syrovou výpověď o životě Romů, jíž většinové společnosti vzkázal: „Máme vlastní zákony a nerobíme to, čo chcete.“ Nejde o to, že Rytmus Gipsyho převyšuje rapovými skills i textovými dovednostmi, důležitější je, že odmítá hrát hru podle pravidel, která jsou mu vnucena. Zůstává tím zlým.
Autor je hudební publicista.