Jednonohá zábava

V Klimešově psaní se setkávají fragmenty, jejichž původ je rozličný: básně bez většího zájmu o lyriku splývají s vtipem, nejasný smích s nutkavou vzpomínkou, záznam s manifestačním vyznáním a děj s bezradností, u níž se všechno zastavuje. Zájem o zlomy uvnitř díla skládaného ze zbytků a drobných nejasností v lecčems navazuje na punkovou stylizaci: ovšem až v bodě, kde se tento kánon vypjatých póz a přízemních prostředků hroutí, přestává dávat smysl a odhaluje své křehké romantické kořeny. Záliba v převlékání – a vůbec všechny četné projevy stylizační péče autora sama o sebe – se tak nakonec obrací k miniatuře a dekadentní strnulosti. Hledat nějakou upřímnost jinde než v těchto rozličně nasazovaných maskách je zbytečné. Upřímnost se z literatury již vytratila, a výraz právě pomalu mizí…

Ondřej Sýkora

Vypadáš

Něco lezlo k mému mládí. Něco chtělo, abych mluvil. Noc byla plná výčitek. Stonky připomínaly vidličky. Otočil jsem se a odešel. Dál to bylo klidnější. Nebylo vidět; klid. Obaloval jsem se tmou jako těsněním. Všechny moje dutiny zaplnilo noční ovzduší. Teď jsem ho vytlačil a zaváhal jsem. Vrátil jsem se k nádraží. Zde je otevřeno nejdéle. Sedl jsem si dozadu, ke zdi s větrákem. Žlutošedé odlesky, kusy tmy, všechno se ztrácí ve stěně. Lopatky se otáčí. Jejich pomalé upatlané chlopně. Točí se na místě pořád dokola… Ale tma se nedá odvětrat.

Tyče

Když se dívám ven, z okna, kdykoliv, vidím rostliny, benzínku, dálnici a pod ní depo; vlaky se tam zasunujou jeden za druhým jako já sám. Také se zasouvám, zasouvám se a zase vysouvám a dívám se z okna. A tehdy, i když byl večer, stačilo zhasnout a byla vidět dálnice i depo, kde už dávno, zvolna a těžce jako vždy, vlaky zasunovaly své trupy jeden pod druhý a rachotily a duněly, než se zcela zasunuly a zhasnuly. Začalo ticho, pozvolná noc.

Vše další bylo už jako na dlani: tam kdesi v důlcích s dírkami místo oken a dveří, mezi blízkými známými, v koutku s rodinou se zrovna večeří! Okolo je živo. Chlupaté tlapy zadupou v kotcích, koně zabzučí a z díry se vysypou výkaly. Noc je těsná jako chomout, na obloze vystoupily tlusté vykrmené hvězdy a já, útvar u dveří bytovky, dal jsem si drátěný košík přes rypák, hlavu jsem strčil do tašky. Vyšel jsem k dálnici a obcházel keře kolem, nekonečné řady rozechvělé zeleně. Slisované větve, zevnitř černé, zahuštěné odpadem… Táhly se podél pletiva, podél krajnice i podél rezervního chodníku, po kterém jsem šel. S teplou oblastí za zády se mi šlo dobře… Zbytek denní teploty visel nade mnou jako tlustá doutnající deka. Dál byl volný koridor. Koryto mých dalších možností. Zdálo se mi, že se okolní listí naklápí a leskne způsobem, který vybízí udržovat stále stejný směr. V tu dobu jsem byl už dost daleko. Depo zmizelo, chodník se pomalu vzdaloval dálnici; pode mnou bylo údolí; tíživý objem vody.

Došel jsem k nástupišti. Stáhnul jsem si tašku z hlavy – vlasy ztuhlé nočním potem z namáhavé vycházky – povolil jsem košík a dal ho do tašky, nyní na plném světle... Nastoupil jsem. Chytil jsem se držátek... Nenápadně. Začal jsem zkoumat, kde hřejí tyče. Sedl jsem si k prostředním dveřím a uchopil jsem příčnou, jemným plastem potaženou tyč: „Pocit!“ Jedno z míst hřálo; to bylo nápadné; ostatní vůbec. Hned jsem se podíval ke stropu. Další obalené tyče. Vstal jsem a ve stoje jsem je projížděl: spíše chladné. Nenápadně jsem se přesadil. Teplá trubka nad sedadlem. Tápavý pohyb, a tady to je! Další rozehřátá díra po něčí ruce; soustava „výstupů“ rozmazaných všude okolo mě. Začaly se mi potit ruce. Zapleteš se jediným dotykem.

Zastavili jsme. Konvoj dojel. Rozehřátý těmi tyčemi vypotácel jsem se krokem vycpaného tanečníka. Jako výr. Dokonale ženský muž budoucnosti bude mít místo vlasů ocelově kalné peří, jeho výraz bude nehybný…

To mě nemohlo utěšit, teď, v noci, zpátky nad depem, s taškou v ruce, s košíkem… Zezdola duní vlaky; zahrabat se! Vydlabat klín a vlézt si do díry! Trávník s obvykle krutou načernalou zelení. Dřepnul jsem si pod keř a začal ze sebe vytahovat obrovský, obzvláště dlouhý, teplý, vlhký, těžký a kluzký tvar s nádory, slepenci a laloky. Mluvit zde bylo horší než nemluvit. Snad proto jsem váhal nad jménem.

„Vypitý konvoj,“ rozhodl jsem se nakonec. Zabalil jsem to do tašky a hodil z okraje, dolů do depa. Důlek jako důlek.

Oh oh oh, ho ho ho

V posteli je chuchvalec.

Nevím co s ním. Uši si zacpu plnotučnou

hořčicí, přiklopím je dvěma houskami

a takhle přezimuju.

Během spánku budu šít. Poslepu vystřihnu

nohy z molitanu, který mám v peřináči.

Zapíchnu jehlu; chci se přešít.

Lovci a sběrači

Lid se dělí na dvě skupiny. Nehledě k pohlavní, svalové aj. ústrojnosti jsme lovci, nebo sběrači; a mezi nimi já i moji známí. Sice myslím, že moje klíční kosti jsou spíš jakési ostré nerezové součástky než klasické sběračské klavikuly – ale stejně ony lesklé a zcela kovové, nedostižně mobilní lovce odděluju nezřetelným kruhem stálé závisti, tak jako ostatní sběrači. Odtud sleduju svůj lid, naše mírné zvyklosti, naše zábavy…

Když končí vlhké období a slimáci nenaruší způsob, jakým z pokácených stromů získáváme masité larvy, začneme se ihned po několik dní veselit. Každý se snaží zapomenout na jinak skromné životní podmínky a nikdo už, pro ten okamžik, nesní o nedosažitelných způsobech, jakými si své živobytí zlepšují lovci. Ale právě zde (v naprosté, a z naší strany navíc zcela ojedinělé, vzájemné lhostejnosti, která jako by zahlazovala každý rozdíl mezi námi a lovci) se nakonec vždy, bez jakéhokoli zavinění a pokaždé mnoha různými způsoby, vyjeví sběračské neštěstí; snažíme se zpojízdnit nějaký vůz; a když pak jako ve snu sledujeme, jak nejistě se smýká silnicí, leckoho napadá, s jakou mírumilovností nás lovci ignorují.

Je to skoro stejné, jako když vezmou svoje úlovky a jdou k nám jíst naše larvy, a zatímco mlsají s takovou samozřejmostí, jako by ani netušili, kdo jsme my a kdo jsou oni, někteří sběrači musí od ohniště dál do noční zahrady, kde se pak tajnůstkářsky zmítají v butulických křečích.

Vzpomínám si, s jakým úsilím po loňské sklizni matka už od rána zavařovala nespočetné larví kompoty. Odpoledne ještě vyslídila nějaké výhonky, míchala v kuchyni zeleninový salát a sypala do něj larvy a kvůli lovcům ještě malé kraby, žoužel, kterou jí donesli. Zároveň sledovala televizní kvíz, a když ve spěchu a očekávání zahradní sešlosti odnášela několik salátových mis, smýkly se jí nožky, a jak znenadání umírala na kameninové podlaze poseté kraby a jinými salátovými lahůdkami, zalita výsledky svého úsilí, a zírala na nás očima plnýma zklamání, vyhrkly jí z úst kvízové otázky, jejichž zodpovězení jí snad zlepšilo závěrečné momenty, mě ale ochromilo svým komickým vyzněním. Mísu se zbytky shrnutých salátů jsem odnesl na zápraží a dřív než jsem – ve spěchu a se strachem, že některý z hostů půjde na záchod skrze kuchyni – odstranil neúnosné úmrtní okolnosti, nic netušící lovci salát objevili, vzali ho k ohni a jistě by ho beze zbytku snědli, kdyby je neudivil nález matčiny spony, s kterou vzápětí stanuli v ještě ne zcela vytřené kuchyni.

Jindy jsem zase klábosil s jistou samicí, s níž jsem se jednou při odpoledním larvím sbírání slezl na vskutku opulentním kmeni; zrovna jsme byli v nejlepším, když řekla: „Už musím jít.“

Noc hřála jako bochník, vykolejený štěstím jsem bloumal po kraji. Byl jsem rád, že se plní nočními lovci, a se zájmem jsem je sledoval jako vždycky. Někteří měli krásné novovlnní šatičky, po nichž jsem mohl (a nadále budu) jenom toužit. Jak jsem postupoval, zpomalil jsem do té míry, že jsem rozeznával jména na zvoncích. S údivem jsem zjišťoval, kolik mám všude známých, a u každého vchodu jsem se zastavil a zkoumal. Přitom mě zastihla dvojice nějakých lovkyní; jedna mě políbila na tvář (lekl jsem se, že mě kousne, a uhnul jsem) a druhá mě rychle pohladila, abych neutekl. Řekla: „Chceme ti něco ukázat“ a odvedly mě jinam a – jako nic – zazvonily na zvonek se jménem té, s níž jsem byl na larvách.

Zabzučel bzučák; ale tam, viděl jsem – v temnotě za dveřmi – jako by čekala nějaká zdeformovaná obluda: „Naše budoucnost je ve hvězdách,“ mrtvolně na mě funěla, „mám totiž rakovinu díry i vemena!“

Ale co už se jednou stalo – zatímco jsem se zmítal závistí, že ocelové korpusy zase zažívají velkolepé lovy, do života vbíhají s nadějí a umírají lehce vzrušeni – nelze odestát.

Bavím se s chlupatým bochníkem

Když brzdí, je to bolest břicha.

Když zrychlí stěží zvládám

zvysoka kladené

dančí nohy

na zemi roste modřina

a zdá se mi

že jsem práce pro řezbáře

že si mě dravci

vzali pod šaty

Hrudník

Protože byl srpen, svět chytal piškotovou barvu a kam se kdo podíval, byl aspoň její nádech, jako by to bylo nějaké chmýří... A všude něco pokřupávalo. Byly to sušenky nebo pečivo a lehce se to drolilo; jako bys rozlomil seschlý rohlík, anebo ukousl oddílek polomáčené sušenky. Ovšem, na samotné hraně slyšitelnosti, kterou tohle pokřupávání pořád ne a ne překročit, a už vůbec ne při mojí práci.

Ovšem, nechtělo to přestat. Pořád jsem se musel ošívat – při práci – sahat si na záda, na hlavu, hlavně za uši a do uší, na pravou a na levou nohu, prsty si strkat pod oblečení; hlavně však na hruď: ta mě šimrala.

Přestal jsem pracovat. Svalil jsem se na postel; musel jsem si svlíct aspoň hořejšek; bylo horko a díval jsem se nad sebe na strop nade mnou. Ale nemohl jsem ho pořádně zaostřit, připadal mi jako obrovský abstraktní piškot. Přirozeně jsem se potil, ležel jsem na slunci (pod sebou prostěradlo). A pořád mě to lákalo šmátrat si prstama po hrudi a hrát si s ní; zdálo se mi, že je to pěkná slepenina. Prohmatával jsem pokožku (a všelijak pokroutil) a dostal jsem silnou chuť ostříhat si hrudník, aby se nepotil. Ale zdálo se mi, že se potí a že mě svědí hlouběji – hlouběji, než jsou chlupy – a že mě nešimrají chlupy ani jejich kořínky, ale že mě to šimrá o mnoho hlouběji…

Hrudník je především prostor. Hruď mi připomínala nádobu ze starých obvazů; sice koženou, ale na vrstvě sádry, která by šla snadno probořit.

Takže jsem si myslel: ,,Šla by probořit“ a připadalo mně, že by bylo po šimrání. Pokožka mi připomínala lehký molitan posetý širokými potními průduchy; snadno jsem pod ní nahmatával jednotlivé hrudní pláty. Na poklep vydávaly nejasné, tlumené dunění. Sádrokarton s vrstvou vaty: zvuk dutiny.

Kůže lepila jako nějaký potah. Svítilo na ni slunce, pořádně ji vyhřálo a teď byla vláčná a pružná, když jsem ji natahoval. Sklonil jsem hlavu, jak jen to šlo, abych měl hruď před očima; přitáhl jsem bradu až na prsa… A všimnul jsem si, že nevidím nic než hruď. Ani břicho, ani nohy. Jenom prsty, hlavu, hruď. A došlo mi, že páchne jako pečivo, že se klene jako pečivo, křupá jako pečivo, protože má stejnou kůru, má dutinu, drobí se jako pečivo a má puklinu… A řekl jsem ,,hlavohruď“ a chytil jsem ji prsty.

,,Mám hlavohruď a snad ji odtrhnu,“ řekl jsem si, protože se mi zdálo, jako by šla odtrhnout, když strčím prsty pod okraje hrudních plátů a zaberu – a hned jsem zabral, jak jsem mohl – ale nešlo to.

,,Tak ji posunu,“ pobídl jsem se, s chutí, ale nešlo to. Pohnula se, cítil jsem, jak je vyschlá, a přece to nešlo.

,,Přece se nestrhnu,“ usoudil jsem a hned potom jsem se mnohokrát za sebou opravdu málem strhl, a spíš jsem se strhl opravdu, ale – přes tu snahu – nepochodil jsem.

Přišel konec léta, a kdykoli chci pochodit, skoro se strhnu, a přece nepochodím, je horko a zdá se mi, že musím pochodit! A zdá se mi, že jsem kus pečiva. Zprvu jsem se vyholil, zbavil vlasů, vystříhal hrudník, chlupy jsem natřel voskem a vytrhal; a teď se chci ještě víc, víc a hloub, vydlabat a pohmoždit.

Záchranné pokusy

Přepětí vlezlo do ponožky a tam se zašilo. Půlky se pohnuly, něco se s něčím slepilo – pokoj se stáhnul a zaplnil. Pod pokožkou šustí svaly. Přivírám póry a zpomaleně, hluboko pod hladinou, proplouvám prostředím, abych se unavil. Nasávám rohlíkem olej z podlahy, chci se zakousnout, ale cítím, jak mi podjíždí nohy. Spát budu za chvíli. Nehnutým spánkem palce od nohy.

Obchvat zadem

Vydal jsem se zadem. Zadem, tedy zadkem. Byl k tomu nejvyšší čas. V tom smyslu, že doba dozrála a rozhodnutí vyrazit samo z ničeho nic vyhrklo ven z celodenní bolesti břicha. A tak jsem se vypravil, že tam vlezu.

Doběhl jsem k boudě. Došel k ní rychlým krokem; netušil jsem, k čemu se chystám; neočekávaně. Vyjeveně. Rozhlédl jsem se; mnoho lidí. S napůl vyraženým dechem zaseklým v zkroucené krční trubici jsem vlezl do díry. Díval jsem se dovnitř. Zabořen do zbytků oblečení, humusu, dek, uprostřed zvlhlé nabobtnalé skrumáže, v promočených tkaninách obrácených naruby jsem se zvědavě rozhlížel uvnitř. Kde co je. Zalovil jsem dole v hadrech, ve zbytku bundy; jako bych si prohmatával vlastní žaludek; obrátil jsem ji; všechno bylo prázdné. I tak jsem si uvědomil, že tu něco vydoluju. Vydoluju zevnitř. Vnořil jsem se do toho ještě víc; do rohu. Že odtud něco vylovím, když to tu rozhrábnu. Zahrabal jsem nohama; vyklopil jsem šuplík. Třebaže byla vevnitř napůl tma, cítil jsem vzrušení, že záhy jistě něco vyzdvihnu – jako výkal – a všechno se vyvalí, vše vystoupí ven ze smyslné oblasti v zajetí obrovské spálené gumy, ven na zkrabatělé svůdné Chorvatky: dlouhá nahnědlá křídla přilepená k nohám.

„Tahej mě za váčky,“ zašeptal jsem. Dobře to do sebe zapadlo. Cestou zpátky mi došlo, jaké vzrušení vzbuzujou ve tmě smrkové větvičky vinoucí se kolem… kudy jsem šel… krok za krokem, nyní po levé straně… a tu a tam, a vida! Domy vyčuhovaly z rozmočené hlíny jako zub z krajiny…

Ten večer byl v zajetí touhy. Tajného přání. Že z koutku ve skrytu uzdičky jistě cosi vydloubnu! Menší skrytou bobulku; ochlupenou? Kéž by! A říkám si, okouzlený neodbytnou představou jen tak všechno vytlačit, vynípávání nemusí být na škodu, může být vhodnější… Zadem, dolů a vytlačit… Čas se zastaví… K čemu další výrazy. Zdola, obchvat a všechno ven! Nejdříve pečlivé průzkumy kožních nalezišť, zdlouhavé šmátrání, hluboko v podrostu, tam je ložisek… a různé zdroje v těle. Dočasné zásoby. Za chvíli nebude, co ještě využít.

Zdvojené bolení

Z obou stran mě tlačí temné bubliny. Dva výstupky, dvě výdutě naplněné výkaly. Dřepím ve štěrbině mezi bolestí břicha a bolestí zad. Brní mě nohy, zdá se mi, že mám obrovská kolena. V hltanu mě tíží divné vzpomínky na nestrávené dětství, přidušené dunění uvnitř hlavy – obří bageta jako hrob, vystlaná salámy – zmrtvělý kamion, ale malý, měkký a mastný, který se má dát do pohybu, ale nikdy se nerozjede, prokluzuje v tuku, zatímco sílí nárazy zmrzlé náplně (ostré jako led) o mřížku v mém žaludku, u níž kotví uzené s rozmáčeným mrkvovým ocasem.