Djokopekik je jedním z největších malířů jihovýchodní Asie. Je též „nejdražším“ malířem Indonésie – jeho plátna se nyní prodávají až za sto tisíc amerických dolarů. Říká se, že jsou tak drahá ze dvou důvodů: jsou geniální a malíř je nerad prodává.
Před nedávnem došlo v Jakartě k útoku muslimských fundamentalistů na přívržence náboženské sekty Ahmadiyyah, kteří se domáhali náboženské svobody. Jaký dopad mají podobné útoky na vývoj země, jíž dosud vládnou bývalí vojáci a kde věřit v Boha a být stoupencem některého z „oficiálních“ náboženství je povinností každého občana?
Jak jistě víte, mě osobně náboženství absolutně nezajímá. Žádné prostě nemám. V této zemi však náboženství strká nos do života každého občana. Na útoku, o kterém jste se zmínil, byla šokující jeho brutalita. A také to, že policie jen stála a dívala se, jak náboženští fanatici mlátí lidi, kteří se dovolávali jen toho, aby se respektovala ústava naší země.
Zdá se, že brutalita Suhartovy diktatury byla vystřídána náboženskou nesnášenlivostí. Jak k tomu došlo?
Generál Suharto používal náboženství k tomu, aby sjednotil národ pod praporem své zvůle. Když odstoupil, náboženské skupiny a hnutí začaly ovlivňovat společnost a navíc bojovat proti sobě navzájem.
Zdá se, že občané Indonésie stále touží po nějakém vůdci. Nejprve přijali Suhartovu diktaturu a nyní se nebrání rostoucímu vlivu islamistů.
Kořeny hledejme v roce 1965, kdy došlo k brutálnímu vojenskému převratu a k masakru stovek tisíc, možná milionů intelektuálů a odpůrců extrémní pravice. „Nepřátelé“ byli prohlášeni za komunisty, většinou jen proto, že byli proti jakémukoli náboženství. Komunismus a ateismus byly prohlášeny za synonyma. Vražd se zúčastnily muslimské kádry. Po masakrech donutil Suharto všechny občany Indonésie k tomu, aby přijali jedno z povolených náboženství. Logika té doby byla: komunisté nemají náboženství, zabít je tedy není zločin či hřích. Zabít ateistu nebylo protizákonné. Každý, kdo se nehlásil k náboženství, byl označen za komunistu. A téměř každý představitel čínské menšiny byl označen za ateistu.
Téma muslimských kádrů, kteří se podíleli na masových vraždách v letech 1965–66, není příliš populárním námětem na amerických a australských univerzitách, kde se v posledních letech prosazuje teze, že vraždili pouze vojáci a obyčejní občané, jimiž cloumal amok.
Samozřejmě! Spojené státy a Austrálie o pravdu příliš nestojí – převrat podpořily, dokonce ho pomohly zorganizovat. Jde o jednu z ostudných kapitol jejich historie, na niž chtějí zapomenout, dokonce ji vymazat z podvědomí.
Jak vojenská diktatura a nyní sílící náboženství ovlivnily umělecký a intelektuální život země? Existuje u vás politická satira?
Téměř vůbec. Občas se objeví na stránkách novin, ale nic převratného. Za vlády našeho prvního prezidenta Sukarna šlo tisícům umělců o myšlenky, o sociální problémy. O to, jak od základu změnit Indonésii. Nyní jim jde především o peníze. Mnozí mladí talentovaní lidé začali pracovat v reklamních agenturách, místo aby se pokusili vytvořit veledíla. Ve všech městech Indonésie teď vidíte obludné velké reklamy, ale najdete v nich jen velmi málo kvalitních galerií.
Jak k tomu došlo? Indonésie je v počtu obyvatel na čtvrtém místě na světě. Je to však, na rozdíl od jiných velkých a chudých zemí, jako Indie či Nigérie, země bez velkých spisovatelů, filmařů a výtvarníků. Po smrti Pramoedya Ananta Toera – snad největšího romanopisce jihovýchodní Asie – v Indonésii prakticky nenajdeme žádné umělce světové úrovně. Vy jste jednou z výjimek.
Odpověď je jednoduchá: během Suhartovy diktatury byli intelektuálové jednoduše vražděni. Ti, kteří přežili, byli umlčeni. Pramoedya byl více než deset let v koncentračním táboře Búru. Já jsem šel do vězení v Yogyakarte. Mnozí převrat nepřežili. Suharto byl úspěšný. Myslím, že žádnému jinému diktátorovi na světě se nepodařilo lidem vymýt mozky tak, jak je on vyčistil našim lidem.
Po pádu jiných brutálních pravicových diktatur – v Chile, Argentině či Jižní Africe – byla zahájena intenzivní diskuse o minulosti. Otevřely se archivy, mnozí z těch, co byli zodpovědní za masové vraždy, byli postaveni před soud. Umělci se do procesu hledání pravdy aktivně zapojili. Proč k podobnému vývoji nedošlo v Indonésii? Ani generál, který se veřejně vychloubal, že za dobu jeho působení byly zabity tři miliony občanů, nebyl nikdy postaven před soud...
V určité době, těsně poté, co Suharto odstoupil, se o minulosti začalo hovořit. Otevřel se dialog. Toto období však trvalo jen krátce. Mám pocit, že se nový režim a stará elita obávaly toho, že pokud se obyvatelé této země dozvědí pravdu o své vlastní minulosti, dojde k revoluci. A tak lidem stále lžou.
Nakonec Suharto zemřel jako hrdina. Před smrtí ho navštívil sám prezident země, stejně jako bývalí semidiktátoři že sousedního Singapuru a Malajsie.
Když už měl Suharto na kahánku, přiletěli sem novináři z pařížského Le Monde. Po rozhovoru, který se mnou natočili, pak dlouho stali před mým plátnem nazvaným Smrt prasete. Již před lety jsem na obraz vedle svého podpisu napsal, že když prase – brutální diktatura – zdechne, nikdo ho nebude oplakávat a nikdo nepřijde na pohřeb. Čekal jsem na generálovu smrt dlouhé dny a týdny, a on pořád žil. Le Monde zatím uveřejnil rozhovor. Stálo tam černé na bílém, co jsem řekl a napsal. Pár dní po tom, co rozhovor vyšel, Suharto zemřel. A davy lidí se zúčastnily pohřbu a slzy tekly proudem. Korespondent z Le Monde se vrátil a řekl: „To co jste napsal, se nesplnilo. Suharto zemřel a tisíce lidí se s ním přišly rozloučit.“ Já jsem mu ale odpověděl: „Lidé, které jste viděl, jsou také oběti Suhartovy zvůle. Jsou to ti, kteří byli za jeho diktatury oklamáni a dodnes si to neuvědomují!“
V Jižní Americe i jinde stáli umělci a intelektuálové vždy v čele revolty proti diktaturám. Indonésie nyní oslavuje 100 let od takzvaného národního obrození. Domníváte se, že je na čase, aby došlo k druhému obrození? A pokud ano, budou stát v čele umělci a intelektuálové?
Intelektuální úroveň Indonésie je bohužel v současné době velmi nízká. K národnímu obrození je třeba lidí s velkými ideály. Tento národ se však stal národem zlodějů, nikoliv národem myslitelů a idealistů. Naše korupce je jedna z nejhorších na světě. Peníze jsou tu vším a ideály – z pohledu naší „elity“ – jsou jen pro pitomce!
Myslíte si, že umění tu již zemřelo?
Umění nezemřelo, ale živoří. Umělci si tu ještě ani nevydobyli svobodu, ale už téměř ztratili elán. A mladá generace? Ta je teď zcela odtržena od reality a utrpení svého vlastního národa.
Někdy se zdá, že se Indonésie snaží zničit a vymazat i ty nejslavnější kapitoly své historie. V Yogyakarte, kde nyní hovoříme, stejně tak jako v jejím okolí jsou velké a slavné stavby – Prambanan, Borobudur – obklopeny špinavými tržnicemi a profesionálními žebráky. Taman Sárí, historický vodní palác, je téměř zničený v důsledku amatérské rekonstrukce a tun betonu. Uprostřed historického města Sólo roste obludný panelák…
Podle názoru elit by se Indonésie měla modernizovat. Musím se opakovat: schopní a vzdělaní lidé byli zabiti či umlčeni a ti, kteří jsou nyní u moci, mají o kultuře a o umění primitivní představu. Kopíruje se tu cizina, především Spojené státy, ale kopíruje se nekvalitně. Postavit ohavnou třicetipatrovou budovu a zničit jí střed historického města je pro tyto lidi symptomem pokroku, důkazem, že něco dokážou. Čím větší, tím lepší. Ti lidé jsou samozřejmě zakomplexovaní, a právě proto je rozměr pro ně tím nejdůležitějším. Mluvíme teď o pitomcích z naší elity; většina obyvatel Indonésie je velmi chudá a nikdy do podobných výškových budov ani nenahlédne. Jejich stará města se zatím ničí.
Zdá se, že vás, lidí s ideály a elánem, tu zbylo jen poskrovnu…
To je pravda, ale občas je nás ještě slyšet. Jako teď: 19. července se v Národní galerii v Jakartě otevře výstava, kde několik z nás – pokrokových malířů a bývalých vězňů – vystaví své práce.
Pokaždé, když vás navštívím – a navštěvuji vás často –, je váš statek doslova obsazen mladými lidmi. Chtějí vás fotografovat, natáčet s vámi rozhovory nebo jen v klidu posedět před vašimi plátny. Není to již samo o sobě důkazem, že touží po změně?
Na to je těžké odpovědět. Chci říci ano, ale nevím. Jistě, mladí lidé se mnou chtějí natáčet rozhovory nebo si se mnou prostě povídat. Stále mě fotografují, i když nejsem krásný! Já jim vždy dám vše, co ve mně je. Vysvětluji jim, co se stalo v minulosti a co se děje v současnosti. Pak ale odejdou a já už nevím, co se s nimi stane. Jaký na ně naše setkání udělalo dojem, jaký mělo vliv, co o mých myšlenkách povědí svým přátelům, co o nich napíšou. Diktatura měla na náš národ otřesný dopad. A dodneška je velmi těžké ovlivnit naše lidi; změnit jejich mentalitu, rozhoupat je k akci.
Ale zůstaváte optimistou…
Ano i ne. Změna by se měla dostavit s novou generací, která bude svobodná a nezatížená brutalitou a lží minulosti. Mnozí mladí lidé se teď s hrůzou dívají na naší generaci – jak jsme zkorumpovaní, jak se rveme o peníze a kašleme na lidi. Já jen doufám, že námi budou natolik znechucení, že začnou trvat na opravdové změně. A že v důsledku jejich probuzení dojde k revoluci. Země se nejspíš bude muset zhroutit, než si mladí lidé uvědomí, že je třeba bojovat a změnit svět. Ale i když se zhroutí, stejně si nejsem jist, že se naší lidé probudí...
Když jsme spolu natáčeli film, řekl jste, že rád bojujete.
Boj je součástí mé podstaty. Neangažované umění je mrtvé. Budu bojovat až do konce, až do smrti. Ideály, to, v co věřím, se nikomu nepodaří zničit. Nikomu se nepodaří zničit pravdu.
Djokopekik (1938) je jedním z nejtvrdších kritiků Suhartovy diktatury a současného režimu v Indonésii. Po převratu v roce 1965 strávil několik let ve vězení a nadlouho mu bylo zakázáno cestovat a vystavovat v cizině. Byl jedním z hlavních „vypravěčů“ (spolu s Pramoedya Ananta Toerem a bývalým prezidentem Wahidem) v devadesátiminutovém dokumentárním filmu o Suhartově diktatuře a likvidování intelektuálů Terlena – Breaking of a Nation, který André Vltchek natočil spolu se zaměstnanci finské televize.