Představy o právech homosexuálů nejsou samozřejmé. Jeden z prvních českých homosexuálních aktivistů a zastánců registrovaného partnerství o této instituci dnes pochybuje.
První politickou demonstraci za gay práva jsem pořádal v roce 1990 v Praze. Protestovalo se na ní proti § 244 trestního zákona, podle něhož byl pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, mj. pokud došlo ke „vzbuzení veřejného pohoršení“. Když byl zákon zrušen, podporoval jsem kandidaturu Jiřího Hromady do parlamentu; nekandidoval jsem, neboť registrované partnerství ve mně vyvolávalo hlubokou ambivalenci. Když prezident Václav Klaus vetoval zákon o registrovaném partnerství, vnímal jsem to jako projev arogance pravičáka a šel jsem Hromadu do parlamentu podpořit. Dnes však dávám do jisté míry za pravdu Klausovi, i když naše názory na rodinu jsou opačné.
Registrované partnerství vnímám jako marnou hru dvou kluků na tatínka a na maminku. Už sama hra na rodinu je vrchol nevkusu, řekl by dandy. Když buzny napodobují manželství, lze očekávat, že to dopadne zle, existencialista by řekl, že je to neautentické.
Napodobování heterácké dospělosti
Gay identita je kulturně podmíněná lež. Společnost si nepřipouští svou přirozenou bisexualitu, pozorovatelnou u všech našich příbuzných primátů – jako plynulá škála od čistě heterosexuálního po čistě homosexuální chování. Někteří jedinci v ní fungují jako (čtyřprocentní) obětní beránci: překročili tabu a zůstali tam uvězněni.
Schematický obraz trpícího příslušníka diskriminované menšiny je dnes sugestivně medializovaný, gay komunita představuje parodii na dospělost podle heterosexuálního modelu, včetně zblbnutí, typického pro naši západně chápanou dospělost. Britský zoolog, etolog a malíř Desmond Morris (nar. 1928) nedospělost, tedy mentální plasticitu homosexuálů, opěvuje, ale sami gayové tuto svou esenciální přednost degradují. Většina, comming out (zveřejnění menšinové sexuální orientace), sebepřijetí atd. jsou produkt ideologické konstrukce, a to historicky vystopovatelné. Německý sociálnědemokratický aktivista za lidská práva Magnus Hirschfeld (1968–1935) začal v 90. letech 19. století argumentovat při snahách o dekriminalizaci homosexuálního chování tím, že existuje skupina jedinců, kteří to mají vrozené. Jsou třetí pohlaví, a tak za to nemohou.
Britský sexulog Havelock Ellis (1859–1939) definoval perverzi jako neschopnost dosáhnout ukojení jinak než jedním určitým způsobem. Vyhraněná homosexualita je perverze jako fetišismus a masochismus, problém je v tom, že bečení nešťastných perverzních ovcí, které proti své vůli vybočily ze stáda, je natolik hlasité, že pro ně nevnímáme perverzi daleko monstróznější. Totiž že naše slavné křesťanské náboženství je poháněno energií libida sublimovaného do erotizace mladého muže umírajícího na kříži, který tě miluje jakousi údajně čistou láskou.
Láska platonická není zdrženlivá
Pokud hledáme konkrétní, plně prožitkovou podobu Boha, je to erós. Síla, která nás, pokud jí pokorně nasloucháme, vede k Bohu skrze krásu. Ale církevní tradice, jakkoli je pro ni Platón jedním z učitelů, se nemůže vyrovnat s jeho názorem, že jedinou konkrétní formou lásky je láska filosofa k efébovi, láska, v níž, ó hrůzo, může a má dojít i k tělesnému spojení. Platonická láska je pojem překroucený, není to láska zdrženlivá, pouze striktně a oboustranně morálně náročná. Už jsme zapomněli, že harmonie ve spojení je kalokagathia: v Olympii byli závodníci nazí a zvítězit nemohl ten, kdo přiběhl první a nedokázal recitovat, ani ten, kdo podal výkon ve všech disciplínách, ale měl nesouměrné tělo. Pláčeme na nesprávných hrobech; opusťme postmoderní identitu, opusťme komunity – to je nuda. Pojďme se vrátit do Řecka, kde všechno začalo. Najednou, takřka v zázračné harmonii se tam objevily filosofie, demokracie a láska k chlapcům. Nazvěme to zrozením moderní doby. Naše současnost počala v Řecku, předtím byl mýtický věk, potom formy degenerace nebo hypertrofie. Původní obraz je podivuhodně ostrý – antický mladík s triádou ctností: krásou, udatností a moudrostí. Demokracie a filosofie se zrodily v bisexuální řecké společnosti. Tyto tři prvky kulturní inovace jsou vnitřně propojené a naše kultura stále čeká na jejich znovuobjevení. První společenský pohyb, který tuto změnu signalizoval, bylo hnutí hippies. Gay hnutí a gay manželství to nejsou.
Autor provozuje web studioIQ.cz.