Boje berlínských squatů a alternativních kulturních center s úřady se staly legendou a daly zároveň vzniknout zvláštní symbióze.
MAINZER
Konec staré zlaté éry squatů v Berlíně přišel za úsvitu 14. listopadu 1990. Byl to konec komunity lidí obývající slavnou Mainzerstrasse. Masivní odliv obyvatelstva do západní části země po pádu berlínské zdi znamenal, že ve městě s poměrně vysokými nájmy byly najednou prázdné desetitisíce bytů. Celé domy i části ulic. Mladí, především levicově smýšlející lidé začali uprázdněná místa záhy osidlovat a bez povolení nebo souhlasu vlastníků se nabourávali do volných domů a bytů. Slavné domy jako Tacheles nebo Köpi, které se dnes již vyskytují jako příklady squatů i v turistických průvodcích, vznikly právě tehdy, v prvních měsících znovu sjednoceného města, začátkem roku 1990.
Už 12. listopadu 1990 byly ale násilně vyklizeny tři dlouhodobě osídlené domy. Berlín se chystal na volby, plánované na následující měsíc, a sociálnědemokratická strana SPD potřebovala ukázat svou sílu (pochopitelně si však nikdo nemůže dělat iluze, že by se pravicová CDU/CSU zachovala jinak).
Mainzerstrasse byla v té době srdcem aktivismu východního Berlína, kde bylo na 130 squatů. Měli v ní vlastní dům homosexuálové i lesbičky, byla tu knihkupectví a nálevny. Ulici už přes půl roku obývalo více než 100 lidí.
Obyvatelé Mainzerstrasse uspořádali téhož dne, kdy začal zásah proti squatům, protestní akci. Opět však zasáhla policie. Když policisté odjeli, začali squatteři stavět skutečné barikády. Během večera se v ulici objevila asi tisícovka příznivců autonomní kultury a squattingu, zatímco policie se marně snažila barikády prorazit.
V úterý 13. listopadu se vedla bitva především prostřednictvím médií. Politici i squatteři se snažili dohodnout na mírovém řešení, ale pro vládu bylo množství nelegálně obsazených domů ve městě už zřejmě neudržitelné. Známe to. Jestliže Paroubek letos prohlašoval o technařích, že jde o „nebezpečné lidi“, tehdejší západoberlínský starosta Momper zase nazval squattery „pomatenci, kteří jsou připraveni zabíjet“.
Po takovém mediálním ostřelování tedy nad ránem ve středu 14. listopadu policie problematickou ulici uzavřela a v síle 4000 mužů zahájila manévry. Nasadila CS nervový plyn, slzný plyn, vodní děla, protiteroristické jednotky i gumové náboje. Po třech hodinách regulérní války bylo zajato 400 lidí a zbylí squatteři hledali úkryt ve dvou dosud nedobytých domech.
Druhá vlna
Po bouři v Mainzerstrasse bylo jen otázkou času, kdy dojde i na ostatní místa obývaná squattery. Úkolu se ujal bývalý generál Jörg Schönbohm (v současné době braniborský ministr vnitra), který dostal berlínské vnitro na starost v lednu 1996. Schönbohm prohlásil, že nechá vyklidit všechny squaty. V týdenním rytmu následovaly razie, které vyvrcholily následující rok. Za úsvitu 29. července udeřilo 500 těžkooděnců a příslušníků jednotek speciálního nasazení na třech místech najednou, v domech obývaných již od roku 1990. Byl to dům čp. 80 v Rigaerstrasse (v této známé ulici mimochodem najdete nějaké squaty dodnes). O pár ulic níže, na dohled tehdy již rekonstruované Mainzerstrasse, byla Scharnweberstrasse 28 (číslo 31 stále funguje jako squat).
Deset minut chůze odtud potom leží Pfarrstrasse 88, proslavený dům „Eisenbahner“. Operace, při níž policisté slaňovali na střechy domů z helikoptér ozbrojení samopaly, opět změnila Friedrichshain ve válečnou zónu.
Byla to doba rychlého obsazování nových domů, neustálých konfliktů s policií a nekončícího maratonu demonstrací. Jak říká jedna moje kamarádka, byl to ideální čas k tomu poznat celou tehdejší alternativní scénu – všichni se prostě potkali na demonstraci.
Zabydlení sousedé
Dnes je většina zbylých domů alespoň částečně legální. Obyvatelé platí nájem – i když před deseti lety šlo třeba jen o symbolických 50 marek a nyní můžete v některých „squatech“ za pokoj nechat i 180 eur měsíčně. Squaty a kulturhausy, které se někdy označují také anglickým názvem open house a slouží jako centra neoficiální kultury, mají ale mnohem důležitější funkci, než že v nich člověk případně ušetří za nájem.
Tvrdé jádro těchto center funguje jako základna pro výměnu romanticky levicových názorů. Kdo má rád schůze, opravdu si užije – od pravidelných setkání celého domu přes schůze jednotlivých pater až k ideologickým mítinkům.
Mnohem důležitější než vyvěšování černorudých vlajek mi ale připadá pomoc sociálně slabým a kulturní aktivity, jimiž se jednotlivé domy zabývají. Na to první se specializuje především tvrdé jádro squatů.
KÖPI
Zřejmě nejslavnějším squatem staré školy je v Berlíně Köpi. Proti zapadajícímu slunci se s dvěma strážními věžemi na zarostlém pozemku tyčí jako dávný hrad. Köpi leží těsně za hranicí Kreuzbergu, ve východoberlínském Mitte. Bylo zabráno na konci února 1990. Na rozdíl od událostí na Mainzerstrasse se na tomto místě podařilo obyvatelům Köpi s městem dohodnout a svůj pobyt částečně legalizovat. Přes právní šachy se ale potom osud Köpi naklonil, dům měl být přestavěn na komplex luxusních kanceláří a bytů. Jenže agentura, která ho vlastní, zkrachovala a nabídky k odkupu se nehrnou. V Köpi se tak dodnes pořádají koncerty, ve sklepě občas technopárty, o víkendových odpoledních turnaje ve fotbálku.
TWB
Západoberlínským protipólem Köpi je TOMMY WEISSBECKER HAUS. Dům, pojmenovaný podle anarchisty zabitého při srážc e s policií, ční jako zub z úpravného parku v horním X-Bergu. Možná si ho pamatujete z Wendersova Nebe nad Berlínem – je to ten pomalovaný barák, před nímž ve filmu táboří cirkus. TWH byl založen začátkem 70. let v rámci mimoparlamentního opozičního hnutí a měl poskytovat útočiště mladým bezdomovcům.
V trashovém baru Linie 1 zde servírují malé panáky a potkáte tu mladé, způsobně nalíčené punkerky. Občas tu pořádají divadelní představení nebo se tu promítají utkání Ligy mistrů.
V Köpi i TWB funguje tzv. vo-kü, levná kuchyně pro potřebné. Každý den poskytuje vo-kü jiný dům, pro hladové je tedy aktivní pohyb po městě nutností.
TACHELES
Oranienburgerstrasse je jednou z těch ulic v centru města, kde každých padesát metrů narazíte na něco jiného. Protáhnete se okolo věčně přeplněného obchůdku s pizzou, obhlédnete výlohy nejmódnějších butiků. Vaše ego pošťouchne pár historických budov a nejspíš taky řádka výstavních prostitutek. To už se vám ale do nosu vkrádají vůně z obrovských venkovních restaurací, plných turistů. Hned naproti, na konci ulice pak stojí dům, který se sem na první pohled nehodí. Jeho fasáda i po rekonstrukci připomíná pavučinu na mouchy času. Visí tu umělecké objekty ze šrotu, několik neonů, poutač do kina a obrovské oblouky bývalé pasáže působí k večeru magicky a přízračně.
Tacheles byl dříve obchodní dům, za války prý jedna z budov nacistů a terč náletů. Za časů NDR probíhala demontáž trosek a zbytku stavby, ale než se to povedlo, demontovala se berlínská zeď.
Hned zkraje roku 1990 byl Tacheles zabrán mladými umělci. Pro svou polohu ve středu města a členitý interiér se stal vyhledávaným centrem alternativní kultury. Dnes je dotován státem a slouží především jako turistická atrakce. Galerie v přízemí nabízejí umělecká díla ze šrotu, v nálevně Zapata šlehá nad vyplašenými turisty čas od času oheň.
Po rekonstrukci se může Tacheles pochlubit obrovskou prosklenou galerií, jsou tu promítací sály i bar v posledním patře. V domě je navíc 30 studií a ateliérů. Bydlí tu umělci z celého světa, kteří prošli výběrem místních kurátorů.
BETHANIEN
Těsně za slavnou Oranienburgerstrasse a jejím klubem SO36, tureckým mumrajem a desítkami kaváren se před chodcem rozprostře Marianenplatz, široké náměstí se starobylým parkem. Mezi vysokými stromy se skrývá mohutná cihlová budova bývalé nemocnice, dnes Künstlerhaus Bethanien. Parta nadšenců ji v roce 1974 zachránila před demolicí a vybudovala tu kulturní centrum.
Je tu o pár ateliérů méně než v Tachelesu, ale absence foťákové turistiky, výrazný akcent na současnou tvorbu, množství workshopů a celková otevřenost dělají z Bethanien v mých očích nejlepší z velkých kulturhausů ve městě.
RAW
Množství neobydleného prostoru je v Berlíně určitě větší než v Praze. Sotva přejdete řeku na Východ, směrem k Warschauer Strasse, otevře se před vámi obrovské pole, připravené pro budoucí výstavbu. Ta plocha je dlouhá 2 minuty jízdy vlakem, nebo taky od jedné stanice S-bahnu ke druhé. Proč se ale zdá, že provozovat tady galerii nebo vůbec prostor pro kulturu je o tolik jednodušší než v tom českém muzeu na Vltavě? Jako by byl přístup města přes všechny ty historické střety jaksi přátelštější – nebo spíš benevolentnější.
Na Warschauer mezitím přejdete most přes drážní koridor a u rohového kebabu se dáte doprava, podél zdi. Minete exotickou prodavačku květin a po pár krocích už visí první branka do RAW.
Dřív tu existovalo servisní depo Německých drah. Ke konci 90. let tu ale v rozsáhlém komplexu zděných domů a hal vznikl sociálně-umělecký projekt RAW-Tempel. Existují tu dílny užitých umění, cirkus, koncertní hala i skatepark. Na rozdíl od Tachelesu nebo Bethanien se v RAW hodně věnují vzdělávání a práci s nezaměstnanými.
C-BASE
Jednou z bizarnějších zastávek v berlínském uměleckém podzemí se může stát návštěva C-BASE, nejstarší vesmírné lodi ztroskotané na Zemi.
Tenhle podnik ve slepé Rungestrasse poblíž řeky na rozhraní industriální zóny a historického centra se zaměřuje na počítačové semináře a grafiku. Vznikají tu projekty, které se mimo jiné účastní místního festivalu nových médií Transmediale. Pokud vejdete dovnitř, najdete tu možná raketu, která vás doveze až domů. Anebo ji nenajdete a už tady zůstanete.
Autor je novinář a prozaik. Publikoval knihy The Myth a Czechtekk Love