Nikolajův Florian

Objemnou, více než jedenáct set stran čítající publikaci tvoří – autorsky revidovaná a nově zredigovaná – Stankovičova diplomová práce Význam Josefa Floriana pro vývoj krásné knihy, jejíž obhajobou završil roku 1975 své studium knihovnictví na Filosofické fakultě University Karlovy, doplněná o dva související články a jeden rozhovor vážící se k tématu. Vedle podrobné ediční poznámky pak knihu uzavírá půvabný doslov Olgy Stankovičové (věřím, že některý zbývající svazek Spisů obdobně doplní výtečný rozhovor vedený s Olgou Stankovičovou a Olgou Havlovou, který otiskla v druhé polovině osmdesátých let samizdatová Revolver Revue a v němž je vedle jiných také Nikolaj Stankovič působivě vyportrétován).

Stankovičova monografie se skládá ze dvou částí, z biografie Josefa Floriana a z bibliografického soupisu jeho knižní produkce. Florianův životopis vyšel již třikrát samostatně, v roce 1983 coby strojopis v samizdatové knižnici Edice Expedice, téhož roku také v exilovém nakladatelství Opus Bonum a naposledy roku 1998 ve Votobii již pod svým definitivním názvem, převzatým z povídky Josefa Čapka, Okradli chudého. Přestože se v uplynulém desetiletí objevila celá řada nových studií a edic a nejedna florianovská publikace memoárového rázu, jež přinesly další poznatky a informace, které Stankovičovu práci nejednou doplňují či zpřesňují, neměl by být její význam relativizován ani by jí neměl být upřen nezastupitelný zakladatelský podíl na dnešním florianovském bádání, protože šlo o první práci kriticky reflektující život a dílo této významné osobnosti středoevropského katolicismu.

Nad životem nakladatele

Florianův bohatý život Stankovič nahlíží především v souvislostech s jeho nakladatelskými aktivitami. Výstižně skicuje Florianův povahopis i vývoj jeho světového a náboženského názoru (daří se mu to mj. díky vnímavé interpretaci početných svědectví Florianových současníků a jeho vlastních textů), ovšem dominantou monografie jsou proměny jeho nakladatelství. Sleduje Florianovo osobité pojetí nakladatelské činnosti a rozděluje ji do dvou fází, rozeznatelných mj. podle odlišných forem jejího financování (od prvotního daru dávání po tradičnější způsoby kalkulující se zvyšujícím se zájmem bibliofilské veřejnosti o staroříšské knihy). Stankovič si všímá i specifik výtvarného a knižního pojetí svazků (např. přibližování rozsáhlejších knih podobě kodexu, využívání dřevořezových ilustrací převzatých z inkunábulí apod.) a začleňuje je do soudobé knižní produkce.

Andrej Stankovič vymezuje biografickou část své monografie výhradně lety Florianova života (tj. nedovádí příběh nakladatelství až k poúnorovému konci). Stručně reflektuje jeho dětství, mládí i léta jeho středoškolského profesorování, které nevyhnutelně vyklíčilo v konflikt s nadřízenými. Podněty z díla Léona Bloye umocnily Florianův hyperkritický postoj k situaci domácího školství i katolické církve, jíž vyčítal mj. politickou angažovanost, a seznámení s tímto francouzským myslitelem jej motivovalo i k vlastní nakladatelské činnosti (mezi prvními publikacemi jím vydanými dominovala skutečně díla Bloyova). Stankovič dále postupuje Florianovým životem chronologicky, všímaje si jeho názorových proměn i života neobyčejné duchovní komunity přátel, která se nad jeho nakladatelským Dílem setkávala.

Pečlivě rozebírá některá klíčová témata (např. kult lasalettského Zázraku) a podrobněji seznamuje s těmi osobnostmi, které výrazným způsobem ovlivnily náplň a chod Florianových projektů (např. Jakub Deml, Antonín Ludvík Stříž nebo Otto Albert Tichý), přičemž vykresluje i proměny jejich vztahu s Florianem (až na sporé výjimky, jakou byl například Bohuslav Reynek, spolupracující s Florianem především jako překladatel, většinou skončil jejich kontakt konfliktem).

Monografistův styl

Pro Stankovičův biografický styl je charakteristická extrémní míra citací lokalizovaných přímo do jeho autorského textu, tedy nikoliv do poznámkového aparátu. Tak rozsáhlé využití a reprodukování pasáží z korespondencí, vzpomínek či textů otištěných ve Florianových publikacích neslouží pouze coby podklad Stankovičovy interpretace (ostatně Stankovičův text se mnohdy v sousedství citací proměňuje v pietně glosující komentář), ale vedle toho zpřístupňuje prohibitované texty a především se stává prostředkem monografistovy osobní konfese, vyjádření blízkosti či přináležitosti k Florianovu duchovnímu odkazu.

Stankovičovu monografii také určuje snaha o co nejadekvátnější uchopení studované oblasti. Nevybírá si proto jeden způsob výkladu, ale přizpůsobuje své interpretující vyprávění probíraným tématům (v některých případech nechává čistě mluvit prameny, jindy volí strohou formu análů, jindy preferuje kritický, srovnávací přístup nebo jen lapidárně vypočítává tituly v daném období a trefně glosuje jejich obsah).

Řeči všech archů

Snaha o maximální úplnost je charakteristická i pro druhou, rozsáhlejší část knihy, již tvoří bibliografický soupis publikací vydaných v edicích Josefa Floriana, rozdělený do čtyř částí. Zatímco biografie končí Florianovou smrtí, bibliografie pokračuje až do poválečných let, kdy bylo po únorovém komunistickém převratu nakladatelství zrušeno. Její promyšlená struktura nedokládá pouze autorovu pečlivost, ale i proniknutí k jádru olbřímího nakladatelského korpusu, který Florianovy edice vytvářejí. První část obsahuje soupis všech neperiodických titulů, druhá část soupis všech periodických svazků včetně podrobného rozepsání zařazených textů a ilustrací, třetí podává přehled všech redakčních textů v periodických sbornících (včetně drobných anotací) a závěrečná část sepisuje veškeré lístky sloužící jako nová forma „živé, rodící se“ encyklopedie vřazené do sborníků.

I ve svých popisech je Stankovič nadmíru detailní, uvádí všechny dostupné údaje autorské i knižní, pečlivě eviduje doslovy a texty přítiskového charakteru a přesně popisuje i výtvarné zpracování svazku. Celá práce se tak stává nepostradatelnou pomůckou nejen pro badatele v dějinách knižní kultury či katolického písemnictví, ale i pro sběratelskou veřejnost.

Autor je bohemista.