S rukou v řiti koně

Undergroundového básníka Fandu Pánka a kvazisurrealistu Zdeňka Wagnera nespojuje mnoho, ale jedno společné přece mají: zálibu v poněkud hustějším, expresivnějším výrazivu, ve vulgaritě.

Motivace obou básníků je v čemsi stejná – dostat se pokud možno „daleko od literatury“, odmítnout známkování z povinných sestav a zajet si rovnou volnou jízdu. Zdeněk Wagner zbožňuje lechtivost, prozkoumává různé druhy obscenit, vulgarita je pro něj realita, ostatně Ludvíku Kunderovi ji v dopise vysvětloval tak, že příliš času tráví s rukou v řiti koně – lze to chápat ve vztahu k surrealistické obraznosti, ale i jeho profesi veterináře. Pro outsidera Pánka možná skatologie představuje určitý štít, za nějž si schovává vlastní zmatek, citlivost a křehkost, zároveň přebírá i funkci zaklínačskou či sui generis homeopatickou – když přistoupí na jazyk pekel, nechají ho démoni na pokoji. Exkrement se zároveň stává jednou z mála existenciálních jistot, freudovským platidlem i hračkou, i jistotou textu, při jehož absenci může čtenář pocítit zklamané očekávání.

Uhajzlit mír

Persona non grata minulého režimu a proslulý ztřeštěnec Fanda Pánek předkládá ve své akční lyrice Vita horribilis 1972–1985 nálet citátů, odkazů, komentářů a hlášek, z nichž sestavuje jakousi kroniku doby či básnické noviny, kde objevíme narážky na Bilbo Pytlíka, paměti profesora Vondráčka i vztah Andreje Stankoviče k filmům Miloše Formana (proto kniha obsahuje dokonce i jmenný rejstřík, u básnických děl věc nevídaná). Tím pádem jde o poezii – přes limity samizdatu – obrácenou k publiku, žadonící o jeho pozornost, zájem a reakci. Tvůrčí gesto se ale obrací v předzjednané schéma, v němž jistojistě odhadneme obsah i vyústění. Jenže Pánkova poezie si neklade jiné úkoly než osvobozovat, vyprošťovat z oblbujícího obklíčení lží a frází, nebo chce jen krátkodobě potěšit a mimochodem trefí přesnou charakteristiku („uhajzlit mír“), absurdně půvabný obraz („Žak hlavu má/ jak Fantomas/ na kterou žárovka svítí přitom/ jej kantor ruštiny/ s soudruhy vlky/ učí výti“), pravdivou průpověď („smysl pro skutečně černej humor/ dovršil Vítěznej únor“) i rozkoš dadaistické hrátky („Ježíšek tu totiž spí/ kdo ho vzbudí/ toho sní“).

Pánkova faktura samozřejmě odkazuje k undergroundové klasice, kdo by ve verších „ty střeva syntetický/ jsou každým coulem/ víc lidský“ nezaslechl Bondyho, roztomilé „na Františka z Assisi/ přihnu zase asi si“ pro změnu vybaví cimrmanovské „Chittussi – i ty tu jsi“. Pánek sebekriticky konstatuje „všechno co se rýmuje/ poezií nesluje…“ a ostře zahrocené, naivistické veršíky se mohou brzy jevit zploštěle a zkratkovitě – jejich síla zůstává v pádnosti přímého pojmenování i přiblížení kódu jistého jazyka i prostředí. Autor mezitím dospěl k náboženské konverzi a k předchozí tvorbě se příliš nehlásí. Konverze byla asi lidským východiskem z ustrnutí na místě, ale jeho poetiku proměnila pouze tematicky a lexikálně, výrazové rozpětí, ač nesené přívalem všeprostupují pokory, zůstalo totožné.

Mrtvý čáp v rašeliništi

Kniha Zdeňka Wagnera (1923–1991) Virgule se zařazuje mezi největší objevy loňského roku. Jestliže sám autor vyhlašuje nutnost „mít stále na mysli, aby to, co píšete, bylo naprosto nepřijatelné pro uveřejnění. Jen tak lze dosáhnout úplné tvůrčí svobody“, můžeme jen litovat, že on se ve své svobodě posléze zcela obešel i bez tvorby a zůstal věrný (až na to publikování) paradoxní vzpomínce na literární počátky – „psával jsem málo, publikoval často“. Wagnerovo účinkování na scéně se váže k létům 1945–48, kdy se seznámil s některými literáty zvláště inklinujícími k surrealismu (nejvíce to zajiskřilo směrem k Ludvíku Kunderovi, který vztah s Wagnerem revokuje v prvním svazku vzpomínkových črt Různá řečiště; v knize je také přetištěna jejich dochovaná korespondence) a uveřejnil několik textů – poté přišel únor 1948, po němž v jednom dopisu vyjádřil oprávněnou obavu, že „budou nyní vedle Jiráska vydávány pouze kuchařské knihy a pornografie“.

Soubor Wagnerových textů obsahuje básně, lyrické prozaické miniatury i poněkud patafyzické povídky s jemným smyslem pro kouzlo hovadismu. Inspirační zdroje ukazují k průzračnosti poetistických i surrealistických předloh („oblak mohutný, temně fialový, oblak sršící tmu a jiná dobrodiní na zemi, vdechující dychtivě vše, co zakrývá naše rány“), básník osvědčuje cit pro výraznou obrazivost („město se roztáhlo do sněhu jako mrtvý čáp/ v rašeliništi“) i vypouklý, místy odpuzující detail, juxtaponuje chvějivou křehkost a prazákladní, samoúčelnou krutost, rámuje texty kuriózní bizarností a burleskností. Ale kromě výparů surreálné imaginace, v níž aranžuje příslovečná setkání na operačním stole, je Wagnerovi dobově blízká i poetika Skupiny 42 – v jednom textu exponuje snové představy milenců o prvních vzájemných polibcích a konfrontuje je se střihem do skutečnosti, kde se kýžená scéna odehraje v páchnoucím průchodu kousek od močícího opilce. Jeho doménou přesto zůstávají inscenace a instalace s krásou nečekaných iluminací, efekty nahodilých konfigurací s ožíváním starých fotografií a ilustrací, jež rozhýbá jako dovedný loutkář či jako mistrný osvětlovač, který svižnou prací s reflektorem namixuje zcela novou realitu se skrytým příběhem. Přitom zas tolik nedbá o nějaký smysl – smyslem všeho je chuť, má-li chuť nějaký smysl, a jistě i svoboda vkročit do obrazu, který jsem si zvolil.

Velký talent Zdeněk Wagner opustil svět literatury příliš záhy, jen do něj nahlédl a zmizel. Z jeho listů dávnému příteli je cítit nostalgie, ale asi ne nadarmo si vybral jako motto jednoho svého textu Picassův výrok „90 % lidí, kteří se zabývají uměním, jsou podvodníci“. V tomto směru mohl mít básník čisté svědomí. A jakousi zvláštní logikou náhody v jeho knížečce narazíme i na jméno prvního zmíněného autora: „Já poezii mnoho nerozumím,“ řekl Fugas. „Já měl jenom rád básníka Pánka, dnes již zemřelého. Dokonce jsem se snažil jednou přeložit jednu jeho báseň do němčiny.“

Autor je literární kritik.