Umění jako zpětný úder

Jakou roli hrálo umění v takzvaném AIDS aktivismu osmdesátých let?

Umělecká otázka, jak ztvárnit AIDS, byla prvotní. Někteří umělci se tím tématem zabývali už před vznikem aktivistických skupin. Koneckonců sem patří i moje parafráze Mannovy a Viscontiho Smrti v Benátkách, nazvaná Epidemie AIDS. V roce 1987 pak byla v New Yorku založena aktivistická skupina ACT UP (The AIDS Coalition to Unleash Power; AIDS koalice dává moc – pozn. K. K.). Naše buňka v Torontu vznikla v roce 1988, půl roku po newyorské sekci; všechno bylo nějak ve vzduchu.

Teoretička vědy Paula Treichlerová tvrdí, že AIDS jsou vlastně dvě rozdílné epidemie. Jedna medicínská a druhá – stejně nebezpečná a patologická – epidemie stigmatizujících významů. Jak se s tou druhou epidemií vyrovnávalo aktivistické umění?

Někteří z nás se zaměřili pouze na realistické ztvárnění smutku nad smrtí blízkých a milovaných. Jiní však ono bujení významů přijímali a pracovali s ním pomocí aktuálních technik a strategií: parodie, satiry, přivlastňování příběhů, narativů, žánrů. Pro mě byl ohromně důležitý umělec Stuart Marshall, autor známého filmu Jasné oči (Bright Eyes). Ten snímek je mezník ve videotvorbě o AIDS – podobně jako filmy Rosy von Praunheim (například Virus nezná žádnou morálku, A Virus Knows no Morals). Marshall pracuje s humorem; všechny ty neuvěřitelně živé a silné předsudky, strach z gayů, fantazie o karanténě, převrací a servíruje společnosti zpátky. Jako první se také pokusil popsat dějiny nemoci a její prezentace, zaznamenal způsoby, s nimiž společnost přistupuje k AIDS a k jiným chorobám. Mluvil také o tom, jaké principy používáme, abychom různé nemoci viděli či neviděli.

Co nového do toho vnesl vznik ACT UP a ostatních aktivistických organizací?

Se skupinou ACT UP se okamžitě proměnily způsoby pojímání AIDS. Humor nepatřil mezi její klíčové nástroje. Byla založena na naštvaném didaktismu. Vždyť co mohlo být didaktičtějšího než heslo Mlčet znamená zemřít (Silence = Death)?

Avšak vaše tvorba není didaktická, staví na ironii a parodii. Byl jste ve skupině výjimkou?

ACT UP měla ve skutečnosti dvě polohy a dvě tváře, které se překrývaly. Její demonstrace byly neskutečně doslovné, byla to jistá forma realismu. Ale umělci, kteří se demonstrací účastnili, pak po nocích pořádali neuvěřitelně bláznivé kabarety. Zá­kladní otázkou zůstává, jaké strategie mají menšiny k tomu, aby mohly „vracet úder“?

Ve dne jsme naštvaní a militantní, v noci bojujeme estetikou kabaretu, prostřednictvím humoru, pastiše, písně a ironie. To jsou dvě hlavy našeho aktivismu. Humor nebyl součástí pouličních demonstrací, ale na různých ACT UP instalacích znát byl.

AIDS je zvláštní nemoc. Nelze jí rozumět bez vztahu k oné epidemii významů, o níž jsme již hovořili. Váš film Pacient číslo nula (což má být viník všeho zla, první, neuvěřitelně aktivní roznašeč nemoci) je postaven na myšlence muzejní instalace o historii nakažlivých nemocí. Tematizuje tak historický rozměr stigmatu AIDS…

Ten film je dokument převrácený do parodie a dovedený až do trapnosti. Procházeli jsme archivy a studovali stará pojetí nakažlivých chorob. Newyorské Muzeum přírodní historie uspořádalo na konci osmdesátých let výstavu o dějinách pandemií. Expozici připravili Elisabeth Leeová a Daniel Fox, autoři několika publikací o reprezentacích a metaforách AIDS. Vedle dřevořezů zobrazujících syfilitiky či oběti černého moru byly jediným audiovizuálním exponátem diapozitivy s portrétem muže, jehož tvář byla pokryta lézemi Kaposiho sarkomu (nádorové kožní onemocnění u obětí AIDS, projevuje se červenofialovými uzly v kůži; postiženy bývají i vnitřní orgány – pozn. K. K.). Jako jediný audiovizuální komponent byly ty diapozitivy vyvrcholením výstavy. Když jsem si instalaci prohlížel, byla tam shodou okolností skupina školních dětí. Jeden výrostek se postavil před promítačku a začal vykřikovat: „Mám AIDS, mám AIDS!” Říkal jsem si: vida, dobře míněný pokus ukázat pandemie v historické perspektivě se právě zhroutil. Dítě dokáže vmžiku, v jednom gestu, dovést celou akci k absolutnímu krachu. Dvanáctiletý kluk ji byl schopen převrátit ve vtip pro pobavení kamarádů. Děti se prostě popisky neřídí.

V tom okamžiku zkrachoval i pokus zbavit AIDS stigmatu. Zachycuje ta historka podle vás limity didaktického přístupu k AIDS?

Přesně tak. Komu jinému než dětem jsou muzea určena? Pro co jiného existují než pro didaktismus? Bylo to úplné selhání – a autoři výstavy si o takovou intervenci trochu říkali. Jejich instalace vlastně staví AIDS na piedestal.

Vy jste na krach didaktismu zareagoval groteskním převrácení hodnot. Ve filmu Pisoár necháváte Doriana Graye, známého wildeovského hédonistu, proměnit v policistu, který se účastní pronásledování gay komunity…

Ano. Podobného převrácení využívám i v převyprávění příběhu Thomase Manna Smrt v Benátkách. V mé verzi Aschenbach neumí­rá na potlačenou touhu jako v Mannově novele, nýbrž na svůj strach ze sexu, zatímco Tadzio objeví radosti bezpečnějšího sexu.

Jednou jste řekl, že se všemi vašimi uměleckými projekty táhnou dvě červené nitě: AIDS a song. Proč ta píseň?

Jazyk filmu vždycky pracoval s realismem, ale já se tomuto jazyku vyhýbám. To se netýká pouze reprezentace nemoci, mám k realistickému zobrazování světa skutečný odpor. Pro mne umění a tvořivá práce vždy obsahovaly prvek karaoke, kdy stávající formy naplňujete vlastním hlasem a novými významy. Je to proces okupování, přivlastňování, převypravujete existující příběhy. A zmocňováním se populárních melodií dosáhnete skvěle převrácení významu. Například hudební film Pacient číslo nula staví na hlavu starý příběh o sexuálním vampýrovi.

Také jste řekl, že píseň u vás funguje jako požehnání. Co to znamená?

Ve svých snímcích se pokouším dospět k jakémusi oslavnému, osvobozujícímu chorálu. Formy brechtovského realismu nebo naturalismu jsou vyčerpány, vyprázdněny. V Pacientovi celý příběh směřuje ke smrti hrdiny; na konci je mu dovoleno zemřít – společně se svou reprezentací –, ukončit existenci ducha. Je nevyhnutelné, abychom se zbavili „pacienta číslo nula“ a všech představ o prvních vinících přenosu viru HIV. I tomuto mýtu by mělo být umožněno zemřít. Takže i když má Pacient hořkosladký konec, je to forma osvobození v populárním songu.

Pocítil jste během svého aktivistického působení potřebu změnit strategii?

V umění mi jde o experiment. V roce 1989 jsme cítili neodkladnou touhu natočit „náš ACT UP film“. To znamenalo závazek představovat hlas komunity, pořádné břemeno. Osobně si myslím, že to je to nejhorší, co umění může samo sobě učinit, udělat ze sebe hlas hnutí. V poslední době mě mnohem víc přitahuje myšlenka na avantgardní operu, což je patrné i ve filmech, které jsem natočil o Zackiem Achmatovi. To je jihoafrický aktivista, který „stávkoval“ a odmítal brát léky, dokud nebudou dostupné všem. Ale problematice AIDS v Jižní Africe se společnost věnuje už dlouho, máme mnoho informací o Zackiem i o hnutí za dostupnost léčby. Mám za sebou dvacet let aktivismu, má výpověď může být esoteričtější a avantgardnější. Jakkoliv byly demonstrace ACT UP výborné jako intervence do veřejného prostoru, údernost našich sloganů nevydrží věčně. Bylo mi vždycky jasné, že musíme užívat i jiných strategií.

Pracujete často s napětím mezi současností a minulostí; inscenujete setkání historických postav a současné queer komunity. V Pisoáru vystupují třeba Langston Hughes, Frída Kahlo, Jukio Mišima, Sergej Ejzenštejn, Frances Loringová či Dorian Gray. Co tím sledujete?

Ti zdráhající se homosexuální hrdinové, jak jim říkám, mají přijít na pomoc gay komunitě proti masivním zásahům policie, které probíhalo v osmdesátých letech v kanadském Ontariu na veřejných záchodcích. Do filmu vnášejí celou řadu významů sdružených okolo protikladů skryté – otevřené, privátní – veřejné apod. V zásadě je nutím, aby zaujali stanovisko tváří v tvář masivní policejní diskriminaci gayů. Ti teplí hrdinové a hrdinky vlastně ani nepatřili do komunity, někteří z nich byli ženatí nebo měli jiné důvody. Foucaultovský argument, který rozvíjím, odkazuje k historičnosti policejních struktur.

Také v Pacientovi vystupují dvě historické postavy, takzvaný pacient číslo nula a sir Francis Burton, viktorián, sexuolog a pravděpodobně homosexuál. Vybral jsem ho i proto, že jeho příběh rozehrává téma viny, přisuzování viny a odsudku. Zároveň jsem chtěl naznačit, že oživujeme viktoriánský přístup k rase, k sexualitě, k tělesným tekutinám, krvi a spermatu. Znovu se z nás stávají viktoriáni.

Jakou roli hrají ony historické postavy v homosexuální komunitě?

Foucault to řekl dávno přede mnou, zrod sebeuvědomělého sexuálního subjektu se potkává s touhou a potřebou historizovat a vytvářet „homokánon“. Naše komunita má touhu objevit a ustavit naši vlastní historii a historickou posloupnost. Jako Kanaďan jsem vyrostl v multikulturalistické ideologii, která zdůrazňovala etnickou identitu každého z nás podle vzoru: jsem Kanaďan irsko-anglického původu a jsem na své irsko-anglické předky hrdý. Možná i proto mě zajímá, jak homosexuálové tvoří svou identitu skrze historii, jak si nárokují historické postavy. Ve velké míře jde o to bavit se a hrát si s nimi, snad je i srazit z piedestalu, ale to jenom proto, aby mohly běhat po zemi. Na to, aby stály na podstavci, jsou všechny moc lidské a komplikované.

AIDS byl poprvé diagnostikován v roce 1981. Jak od té doby proměňovaly přístupy aktivismu do dneška?

Osmdesátá léta určoval diskurs „moru“. Devadesátá léta byla dobou aktivismu. V roce 1995 se našel lék, proteázové inhibitory. Všichni moji přátelé, včetně mého partnera, byli na AZT (preparát Azidothymidine, první retrovirální lék snižující účinky HIV – pozn. K. K.), umírali a hodně z nich skutečně zemřelo. Steven, můj současný partner, také umíral, ale potom dostal léčbu na bázi inhibitorů a začalo se mu dařit lépe. Inhibitory jsou onou dělicí linií, od níž se dařilo zachraňovat životy. Z AIDS se stalo něco jako rakovina. Nemyslím to tak, že jsme našli lék na rakovinu, že rakovina neexistuje a že jsme se jí zbavili. Chci pouze říci, že způsoby reprezentace AIDS a rakoviny se přiblížily. Akce na podporu léčby rakoviny a AIDS pořádáme teď takříkajíc stejný víkend.

AIDS se společensky normalizoval. AIDS aktivismus stále pokračuje, ale většina aktivistů zaměřila pozornost na jiné problémy, někteří se nechali zaměstnat v AIDS průmyslu. A jestli je to špatně, že se všichni ti mladí, talentovaní a přemýšliví lidé stali součástí oficiálních institucí? Ne, je to dobře! Je to výborné, že do těch institucí vnášejí politiku.

Viděno z české perspektivy, s tezí o společenské normalizaci AIDS nesouhlasím. Vycházím z vlastních zkušeností a z výuky semináře o AIDS. Na začátku kursu pravidelně žádám studenty a studentky, aby se pokusili definovat svůj vztah k této nemoci. Vždy narazíme na velké potíže. Samozřejmě se netýkají soucítění s nemocnými, ale zdá se nesmírně složité popsat způsob, jakým se celý jev vztahuje k našim životům. Odráží se zde hranice mezi těmi, koho se AIDS „týká“, a těmi, koho se „netýká“, námi. Jde myslím o projev a důsledek stigmatizace, nemoc je u nás stále vnímána jako problém lidí, kteří žijí špatně a nemravně…

Moji studující sdílejí podobné mechanismy popírání AIDS. Říkají: to je problém Afriky. Po promítnutí jednoho z mých filmů se jeden z nich zeptal, proč stále mluvím o gayích, vždyť ta nemoc je přece záležitostí Afriky. Osmnáctiletý student univerzity nikdy neslyšel o AIDS pandemii mezi homosexuálními muži!

V diskusi po vaší přednášce na pražském festivalu Mezipatra jeden mladý muž z publika prohlásil, že pro něj už AIDS nepředstavuje žádnou naléhavou hrozbu či bezprostřední nebezpečí. Ten postoj otevírá otázku, jak se gay a queer komunita může vypořádat s generačními a zkušenostními rozdíly. Je možné přiblížit AIDS trauma mladší generaci homosexuálních mužů?

Setkala jste se s fenoménem „večírků obrácení“ (conversion parties)? To je bláznivá subkultura těch, kdo se chtějí připojit ke komunitě HIV pozitivních. Mladší gayové měli pocit, že jsou vynecháni, že do komunity nepatří, protože nejsou HIV pozitivní, a jejich postoj byl: „AIDS je léčitelný, do fitka se mnou chodí muži, kteří vypadají zdravě, jsou HIV pozitivní a mohou mít sex bez kondomu, také chci souložit bez kondomu.“ To byl kolaps celého systému prevence. Byla to velmi svéhlavá reakce. Myslím, že někde ve skrytu to vyjadřuje touhu po smrti. Ve vztahu ke gay kultuře o ní nelze mlčet. Sice se chováme „pozitivně“, co nejpozitivněji, jako by gay a queer kultura obsahovala pouze prvky, které jsou pozitivním přijetím a oslavou života, ale…

Souhlasíte tedy s tezí Michaela Warnera, který tvrdí, že touha po smrti (death wish) je součástí skrytých mechanismů studu, se kterými queer komunita musí ještě pracovat?

Ano.

Jak tedy učinit z AIDS a HIV záležitost každého z nás?

Aktivisté se museli vždy rozhodovat, na jaké problémy zaměřit pozornost. Byla to politická rozhodnutí. Léčba je drahá. Proto – a z dalších politických důvodů – se neziskové organizace soustředily na prevenci, nikoliv na léčbu. Nicméně, nejsem si jist, zda je to dnes dobře. Mám dojem, že preventivní kampaně se staly jakýmsi sebenaplňujícím proroctvím. Problém, který vidím v důrazu na prevenci, spočívá v tom, že vždy staví „nás“ proti „nim“, přičemž „oni“ jsou ti nakažení, ti, kdo již skočili přes hranu propasti, kdežto „my“ se ještě stále držíme nad ní. Prevence se vždy soustředí na to, co dělat, abychom „my“ zůstali nad tou propastí. Léčba je ale záležitostí nás všech, když se budeme zabývat léčením, problémy s distribucí léků a pozornost přeneseme na péči, překonáme spíš ono rozdělení na „my“ a „oni“. Můj – možná utopický – argument je, že otázka léků a farmaceutického průmyslu má sílu nás okamžitě vtáhnout do lokální i globální politiky a zaplést nás do sítě soucítění s ostatními. Protože, abych vzpomněl Gertrudu Steinovou: pilulka je pilulka je pilulka…

Hlavním aktuálním tématem aktivismu je tedy distribuce a dostupnost léčby hlavně mimo takzvaný první svět?

Otázky kolem léčby jsou vždy a z definice záležitostí globální. Moje poslední filmy se věnují právě tomuto aspektu. Úspěch, který v boji s AIDS slaví nadace zpěváka Bona, Billa Gatese, Billa Clintona a dalších, odhalil, že skutečný krizový moment spočívá v tom, že se společnost obrací k soukromému sektoru, aby se on postaral o problém AIDS a zachránil Afriku. To je zločin! Říkáme si, všechno je teď v pohodě, protože Armani a Gap se o to postarají… Ne, nepostarají.

I z jiných aspektů je zřejmé, že HIV/AIDS „privatizujeme“. Nemocných se ptáme: Jak se vám žije s HIV/AIDS, jak na vaši HIV pozitivitu reagovalo vaše okolí, apod. Naprosto však chybí zájem o to, jakou péči ti lidé dostávají, zda je jim dostupná, jakou mají institucionální podporu. V konečném důsledku to vede k tomu, že je AIDS prezentován jako čistě soukromá věc postižených lidí a jejich bezprostředního okolí.

Celá osmdesátá léta jsme se pokoušeli přesvědčit vládu, že se musí ujmout své odpovědnosti. Americká vláda tak nikdy neučinila, což není žádné velké překvapení. Americká vláda nikdy nepřevzala zodpovědnost za veřejné zdraví, tak proč by měla za AIDS? V Kanadě se nám podařilo získat dobrou úroveň péče; léčba AIDS sice není plně hrazena, ale je hrazena z velké části a je dostupná. Teď je potřeba zaměřit se na lidi, kteří se do tohoto systému nevejdou a kteří propadají sítem, jako například uprchlíci, imigranti, cizinci, vězni, lidé žijící pod hranicí chudoby či uživatelé drog.