Čarodějova dcera

Dětství obklopené animovaným filmem muselo být jedno z nejhezčích. Prý jste tehdy trávila veškerý volný čas ve filmových ateliérech a pomáhala tatínkovi s výrobou loutek či kulis. Vedl vás otec cíleně k animaci už od dětství?

Já jsem v tom prostředí vyrůstala, bydleli jsme jen kousek od filmového studia. K loutkám jsem měla vztah už od malička, protože tatínek s maminkou nám i sousedovým dětem hráli často doma loutkové divadlo. Byla jsem ještě moc malá, když pracoval otec na loutkových filmech, jako byl Poklad ptačího ostrova nebo Král Lávra, ale už tehdy jsem se chodila dívat do dílny, kde se šily loutky, připadalo mi to jako v pohádce. Navíc jsem měla přístup do filmové projekce v době, kdy nebyla ještě televize, a měla jsem možnost vidět první Disneyho filmy.

Chtěla jste být v mládí také animátorka?

Toužila jsem dělat stejnou práci jako můj otec. Fascinovalo mě, když jsem viděla tatínka kreslit filmový příběh do obrázkového scénáře. Připomínalo mi to komiks, a to se mi líbilo, hlavně když jsem ještě neuměla číst. Brala jsem to jako obrázkovou knížku. Doma jsem byla obklopena krásnými knihami o umění, dokázala jsem se celý den dívat na obrázky.

Později jste se jako designérka a asistentka režie na některých otcových filmech podílela. Třeba na Ukradené vzducholodi nebo Čarodějově učni. Co přesně to obnášelo?

Otec samozřejmě všechno řídil. Byl organizačně nesmírně zkušený a měl nad vším kontrolu. V jeho studiu nebyly žádné malé místnosti, ale velká dílna. Byli jsme jako jedna rodina. Táta chtěl, abych se naučila dělat všechno, například zakládat film do kamery, postavit prostorovou scénu, animovat nebo vysoustruhovat hlavičku loutky. Věděl, že dobře kreslím, ale film není jenom ilustrace. „Film je taky řemeslo,“ říkal mi často. Nejprve jsem z toho všeho nadšená nebyla, ale zpětně jsem mu za to byla velice vděčná, hlavně když jsme začínali v Kanadě.

Jak probíhala vaše práce designérky třeba u Ukradené vzducholodi?

Musela jsem vytvořit podle scénáře a po dohodě s otcem výtvarné návrhy. Ukradená vzducholoď byla výtvarně řešena v secesním stylu. Pro otce bylo důležité vytvořit správnou atmosféru té doby. Musela jsem nejdříve prostudovat historické časopisy a knihy, které nás svým secesním stylem inspirovaly. V technickém scénáři již rozdělil přesně přípravu filmu na část hranou a trikovou. Ve Zlíně natáčel trikové scény a v Praze na Barrandově ty hrané. V dílně jsme nebyli nijak rozděleni podle funkcí, všichni museli umět všechno a podle potřeby přiložit ruku k dílu. Byli jsme sehraní, na to táta velmi dbal. Práce na jeho filmech se podobala studiu – učili jsme se pořád nové věci. Triková scéna se někdy stavěla v ateliéru cely týden. Nejdůležitější práce byla potom ve střižně, kde se všechny scény z trikového oddělení nebo herecké scény z Barrandova musely sladit dohromady, aby vytvořily harmonický celek. To dokázal jen otec, který jediný měl celý film od začátku až do konce v hlavě. 

Na Anifestu se letos budou promítat méně známé večerníčky Indiánské pohádky – Orlie pierko. U nich byla situace, zdá se, opačná: Karel Zeman byl autorem námětu, ale jinak šlo hlavně o váš projekt…

Indiánské pohádky se točily pro bratislavskou televizi. Souviselo to se změnami, které nastaly ve zlínském ateliéru. Filmové ateliéry Zlín, které se staly po válce součástí Krátkého filmu Praha, se v osmdesátých letech zásluhou nového ředitele osamostatnily od Prahy. Z režisérů to nejvíce postihlo mého otce. V té době začalo období večerníčků, které se natáčely v Praze i v Bratislavě. Pro řadu lidí ve studiu to byla šance udělat si vlastní film a vydělat si velké peníze. Mnoho z těch, které si tam otec vychoval, od něj odcházelo. Nakonec mu ve studiu zůstala jen hrstka věrných, včetně mne a mého manžela. Otec se proto již nepouštěl do výroby komplikovanějších filmů. V té době byl navíc po operaci obou očí, špatně viděl a přál si, abych převzala práci ve studiu za něj. Začal proto psát scénáře k večerníčkům pro slovenskou televizi, na kterých jsem výtvarně pracovala. Byly to samozřejmě skvělé večerníčky, protože táta filmy pro děti nikdy nepodceňoval.

To mi připomíná otázku, na kterou už delší dobu hledám odpověď. Jak je možné, že dílo Karla Zemana u nás dosud nevyšlo kompletně na DVD? Viděla jsem exkluzivní DVD edici jeho kompletního díla, kterou vydali Japonci. V čem je problém?

Hlavně v tom, že nikdo nechtěl investovat peníze do vyčištění a digitalizování kopií jeho filmů v České republice. Japonci byli ochotni, a tak získali autorská práva na japonský trh. Tady se zatím mezi sebou studia Krátký film, Národní filmový archiv v Praze a Bonton ve Zlíně hádaly a po privatizaci se soudily, komu vlastně filmy Karla Zemana patří. Nyní, v době stého výročí otcova narození, je najednou zájemců o jeho filmy hodně. Myslím si proto, že již brzy pro české diváky filmy na DVD vyjdou.

Japonci mají českou animaci obecně v lásce, zejména loutkové filmy. Čím si to vysvětlujete?

Česká animace bývala jedna z nejlepších na světě. V Japonsku jsou úspěšné i moje knížky pro děti. Když jsem tam byla na turné, pochopila jsem to. Japonsko, které je přeplněné nejposlednější technikou, si již uvědomilo, že je potřeba na této dokonalé technice také něco nového vytvářet, a to dokáže jen člověk. Hledají proto po celém světě inspiraci. Ruční práce animovaných filmů působí v Japonsku velmi vzácně, jako starožitnost. Práce s technikou totiž nenahradí kulturu ani lidskou fantazii. 

Byla v tehdejším Československu také nevýhoda být dcerou Karla Zemana?

Samozřejmě, a obzvlášť na malém městě, jako je Zlín. Často mi učitelé ve škole předhazovali, že tatínek je úspěšný. Jako malé mi to tolik nevadilo, ale když začala chodit moje dcera do školy, dostávala pořád nějaké poznámky. Šla jsem se do školy zeptat, co provedla, a zjistila jsem, že vůbec nic. Učitelka mi tehdy řekla, že sice neviděla, co se stalo, ale když je to ta Zemanova vnučka, tak si prý ve škole říkali, že bude mít nos nahoře. Byl to pro mě šok. Obě děti měly jméno po manželovi, přesto se lidské zlomyslnosti a závisti nevyhnuly.

Proto jste v roce 1984 emigrovala do Kanady?

Těch důvodů bylo víc. Já jsem nikdy emigrovat nechtěla, otec žil několik let ve Francii a viděla jsem, jak je těžké se v cizí zemi etablovat. Zhruba v roce 1982 dostal celovečerní animovaný film Pohádka o Honzíkovi a Mařence cenu na festivalu ve Vancouveru. V tomto městě je také slavná filmová škola Emily Carr College of Art, kde projevili zájem naučit se tuto, pro ně neobvyklou techniku. V USA i v Kanadě mají totiž velké zkušenosti s kresleným filmem, ale nemají výraznou tradici loutkových ani trikových filmů a otcova metoda je natolik zaujala, že projevili zájem se ji naučit. Otec jim doporučil mě a mého muže. Pro nás to byla zajímavá nabídka, protože jsme se chtěli naučit anglicky. Měli jsme tam jet původně přednášet jen na tři měsíce a podmínkou bylo, že s námi nesmějí jet naše děti. Ministerstvo kultury nám cestu schválilo, ale nový ředitel ve zlínském studiu to zamítl. Nebylo pro nás jednoduché dál ve studiu pracovat. Začala jsem raději ilustrovat knížky pro nakladatelství Albatros a manžel pracoval na stavbě spojující chodby dvou ateliérů ve Zlíně. Rozhodli jsme se proto, že odjedeme do Kanady i bez povolení. Cesta nebyla legální, a tedy ani jednoduchá. Měli jsme dvě malé děti. Když jsme v Kanadě přistáli, neměli jsme kromě malého kufříku vůbec nic. Byli jsme však ohromeni, s jakou srdečnosti nás tamní lidé přijali.

O úskalích emigrace i o své nové vlasti v Kanadě jste napsala knihu…

Ano, vymyslela jsem takový příběh o tom, proč má Kanada ve znaku červený javorový list. K tomu mě inspirovaly právě zážitky z emigrace. Kniha The First Red Maple Leaf (První červený javorový list) je dnes součástí výuky na kanadských základních školách.

Neuvažujete, že byste se vrátila do Česka?

Domov tvoří to, co má člověk rád. U mě je to moje práce a rodina a obojí mám v Kanadě. Často se sem vracím, mám tady maminku i kamarádky, ale to hlavní, tedy Studio Karla Zemana, tu už není. Navíc dvacet let bojuji s městem o záchranu našeho domu ve Zlíně. Jedná se o půldomek, kde otec celý život žil a pracoval. Je nedaleko bývalého filmového studia a hřbitova, kde jsou pohřbeni otec i bratr. Staráme se s maminkou o jejich hrob, proto budu vždycky do Zlína jezdit.

Vaším největšim úspěchem je ilustrovaný Epos o Gilgamešovi. Proč jste si tu látku vybrala?

Slavný epos o králi Gilgamešovi byl první knihou na světě napsanou klínovým písmem. Je to nádherná dlouhá báseň a všechny její překlady jsou myšlenkově hluboké a většinou určené dospělým čtenářům. Pochopila jsem krásu i hloubku tohoto eposu, až když mi umřel táta. Bylo to pro mě velmi bolestné, protože jsem se nemohla v té době ani zúčastnit jeho pohřbu. Útěchu jsem našla v Eposu o Gilgamešovi, proto jsem se rozhodla pro originální vizuální formu tohoto příběhu, aby mu rozuměly i děti. Vytvořila jsem tři díly, které měly úspěch po celém světě a vyšly v několika jazycích. Teď pracuji na jejich filmové verzi.

Co vás přivedlo k práci na ilustracích k Pohádkám tisíce a jedné noci, kterým předtím vtiskl filmovou podobu váš otec?

Na myšlenku udělat opět knihu Pohádek tisíce a jedné noci mě přivedly děti v Kanadě. Stále se mě ptaly, z čeho čerpám inspiraci pro své knížky. Odpověděla jsem jim, že jsem v dětství hodně četla pohádky a mezi nimi i Pohádky tisíce a jedné noci. Znaly dobře některé postavy, třeba Aladina nebo Alibabu, které už měly filmovou podobu, ale nevěděly, odkud se vzaly. A o vyprávění Šeherezády nevěděly vůbec nic. Pochopila jsem, že neznají ani původ těchto klasických pohádek. Není to jejich vina, problém jsem viděla v tom, že se jedná o starší texty, jejichž zdlouhavá forma už dnešním mladým lidem nevyhovuje. Rozhodla jsem tedy vytvořit novou obrázkovou knížku s příběhy o námořníkovi Sindibádovi a na začátku každého příběhu jsem představila moudrou Šeherezádu. Čerpala jsem podobně jako otec z perských miniatur, aby děti poznaly kulturu, v níž orientální pohádky vznikly. Děti to rychle pochopí a hodně se z těch knížek naučí. Podobně jako otec třeba v Cestě do pravěku se snažím dětem dát poučení prostřednictvím zábavy.

Tu podobnost s Karlem Zemanem vidím také ve snaze o věrnost předloze či historickým faktům… 

Ano, otec byl věrný historii a bylo to v jeho filmech velmi důležité. Proto konzultoval práci na Cestě do pravěku s profesorem Josefem Augustou. Dodneška si pravěk představuji podle toho filmu. Také to byl jeho první pokus zkombinovat loutku s člověkem.

Neuvažujete ve svém plánovaném filmu o Gilgamešovi také o podobném spojení animace s živou hereckou akcí?

Uvažuji. Původně jsem to chtěla dělat starým způsobem, jako dříve můj otec. Jinak jsem to ani neuměla. Ale technický pokrok jde velice rychle dopředu a v počítačích se dnes dá trik udělat dokonale. Mám již několik zkušebních testů k filmu na počítačích a vyšly velmi dobře. Ověřila jsem si, ze otcova škola byla i pro počítačovou techniku tou nejlepší průpravou. 

V době Karla Zemana bylo takové spojení herců s loutkami nové. Nebude to dnes působit zastarale?

Podobně jako otec i já uvažuji hlavně jako výtvarník a díky spolupráci na jeho filmech mám s kombinovanou technikou největší zkušenosti. Kombinovaná technika, kterou používal on, je ideální pro typ výtvarného filmu, jaký chci dělat. Otcova kombinace herce s animací byla na svou dobu velice odvážná, přitom byly technické možnosti velmi omezené. Táta byl však velmi vynalézavý, dovedl si technicky poradit a sám si zkonstruoval různé mechanismy do kamery. To já dělat nemusím, ale i tak je dnes obtížné natočit kombinovaný film.