Maďarský film na rozcestí

Mimořádné postavení maďarské kinematografie na světových festivalech i v kritické reflexi těží mimo jiné z dědictví příznivých osmdesátých let, kdy byly v Maďarsku tolerovány filmy vůči režimu opovážlivé a z experimentálního studia Bély Balásze vycházela řada osobností. Ztělesněním nejpůvodnějšího východoevropského filmaře devadesátých let je v zahraničí považován Béla Tarr (1955), pozorovatel agónie rozpadající se průmyslové modernity i zmařených utopií, který ve znehybnělém prostoru katastrofy hledá po Dostojevského způsobu osudy bídných obětí. Jeho poslední existenciální „černý“ film Muž z Londýna (The Man from London, 2007), vystavěný na půdorysu klaustrofobní kriminálky George Simenona s pomocí Tarrova scenáristy László Krasznahorkaie, byl uveden i na letošním karlovarském festivalu. Je to film v mnohém shrnující dřívější autorovy opusy (Satanské tango, 1994; Werckmeisterovy harmonie, 2000), jenž se posouvá ke stylizaci a kompoziční sevřenosti. Kruhově svíravý příběh v přízračném černobílém klíči pojednává o vině a bezmocném životě přístavního hlídače (Miroslav Krobot), který se stane svědkem zločinu a zláká jej pokušení se nalezeným lupem obohatit. Na chvíli uvěří, že by se nenápadný a „nepatrný“ člověk z kraje světa mohl s kufrem peněz schovat tam, kudy lidé z toho velkého jen lhostejně projíždějí. Že už se ze všeho nějak vylže, že ošidí osud. Jenže zatím se ten svět točí právě kolem takových lákavých peněz, zanechávaje za sebou nejen oběti, ale i rány na duši.

České filmaře maďarský film příliš netáhne, byť nabízí mnoho inspirací. Zkoumá paralelní postsocialistickou realitu, aniž by ji jen černobíle a sentimentálně kašíroval. Naopak hledá opěrné body – morální východiska jedince stojícího proti zkorumpované současnosti. Ročně se točí v Maďarsku k dvaceti hraným, čtyřiceti dokumentárním a čtyřiceti experimentálním filmům. K vidění jsou všechny v Budapešti během Týdne maďarských filmů – Magyar Filmszemle na přelomu ledna a února, kde byla letos vyhlášena nejlepším snímkem posledního roku Delta (2007), jež sklidila na letošním karlovarském festivalu rozporuplné přijetí. Film Kornéla Mundruczó (1975), generačního souputníka u nás i z distribuce známého György Pálfiho (Škyt, Taxidermia) nebo Benedeka Fliegaufa (Houština, Dealer) je kupodivu kinematografickým i estetickým návratem a navrací se i ke kafkovskému příběhu cizince v prostředí, které je očarováno přežívajícím strachem, přijatou beznadějí, mafiánskými kamarádšofty i v zemi zakořeněnými pravidly vesnické hierarchie. Delta rozvíjí podél břehů Dunaje alegorické podobenství vztahu outsidera, budujícího si k nelibosti blízké komunity osamělý srub, ke své nevlastní sestře, která se odvážila uniknout za ním z vesnice. Takže oba za to musejí postupně zaplatit.

Silné příběhy, jejich krádeže i konce

Z předloňského roku stojí za pozornost minimalistická a drsně realistická Iščina cesta (Iszka Utazasa) Csaby Bollóka (1962), která se naopak noří do reality až příliš skutečné. Představuje dalšího hrdinu z „propasti“ industriálních rozvalin, vedoucí mezi starým a novým světem, do níž padají všechny malé i velké osudy. Mezi místními domky maďarsko-rumunského koutu bez budoucnosti se potácejí ztracenci a rodiče posílají děti, aby přinesly nějaké drobné na chlast. Drsné, ale vznešené, dech beroucí drama nevinnosti uprostřed zjizveného světa úpadku zavede Išku na útěk, nejdříve do dětského domova, a posléze do náručí pochybných obchodníků s bílým masem. Z konce světa totiž nevede žádná snadná cesta. Bolest tu vyvěrá ze všech pórů zaházených hald monstrózních utopií o nové společnosti a vládě blahobytu – dnes opuštěné důlní scenerie. Stejně jako už v samotném realistickém minimalismu tohoto snímku je zakódována strohost, věcnost a předem patrná beznaděj.

Na loňské listopadové pražské přehlídce Cinepur’s Choice byla k vidění experimentální „instalace“ Mléčná dráha (Milky Way) Benedeka Fliegaufa, který patří po Tarrovi k největším experimentátorům s konvencemi hrané kinematografie. Tentokrát v několika dlouhých, nehybných výjevech inscenuje minimalistické, ze života zcela vytržené jednoduché situace, které neposkytují příliš orientačních bodů. Divák sám si v nich skládá možné příběhy, zápletky, spojuje si náhodné postavy a dohaduje se nad sociálním kontextem. Tím vzniká meditace nad nutností vnímat svět v nějakém příběhu, který se jeví jako pouhá možnost.

Mezi novými filmy, které jsme u nás dosud neměli možnost vidět, figuruje překvapivě i poslední dílo člena oné šťastné generace osmdesátých let Jánose Szásze, vrstevníka Ibolyi Feketeho (Bolše vita), Ildikó Enyediové (Moje 20. století) i Bély Tarra. Szászův ambiciózní Deník šílené (Ópium: Egy elmebeteg nö naplója) je opět inspirovaný postavou spisovatele z přelomu 19. a 20. století Gézy Csátha, jako tomu bylo v režisérově starším snímku Witmanovic hoši (1997). Tentokrát evokuje ostudné morální drama tohoto autora, na svou dobu osvíceného psychiatra, avšak člověka poklesků, jenž byl závislý na morfiu a zavraždil (!) vlastní manželku. Ve filmu se tematizuje jeho umělecký vampyrismus – Csáth
ukradl své nejznámější literární dílo Deník šílené nemocné pacientce. Uvnitř strohých vězeňských zdí Szász inscenuje stylizovaný příběh vnitřně mučené i represím vystavené pacientky, která se z lásky obětuje svému analytikovi, aniž by to sobecký nešťastník, umrtvující v sobě život morfiem, vůbec pochopil.

Nová generace a její lákadla

Naproti tomu divácky úspěšný snímek sezony – uvedený letos v karlovarské soutěži – Pátrání (A nyomozó) debutujícího Attily Gigora, jinak také spolužáka ze třídy další vycházející režisérské osobnosti Ágnes Kocsisové (Fresh Air), je kultivovaným příkladem opačné a sílící tendence maďarského filmu. Nová generace filmařů, zlákaná festivalovým úspěchem a přitom i žánrovými hrami, touží po komerčním úspěchu – třeba po vzoru Svěrákových Vratných lahví. A tak se i v Budapešti začíná mluvit o tom, že by Maďaři neměli mít jen festivalovou slávu, ale i distribuční tituly. Gigorův temný svět bizarních figurek, zbavených i morální povinnosti, rozehrává několik lákavých žánrových schémat najednou: filmu noir, rodinného melodramatu i černé komedie. Zároveň se točí kolem vtipné zápletky s málomluvným patologem, který stojí před nemožným úkolem. Aby pomohl zaplatit nemocné matce nezbytnou operaci, musí zabít neznámého člověka, jenž mu ale jen pár hodin předtím poslal dopis. Začíná vyšetřování nikoliv vraždy, ale toho, kdo byl oním zavražděným…

Jenže stejně tak na Týdnu maďarského filmu zaznělo, jak je tohle lákadlo zrádné. Před týmž dilematem stál německý film na začátku osmdesátých let, když se chtěl orientovat na mezinárodní komedie. Nastal ale pravý opak a kromě snímků jako Dva nosáči tankují super přestala německá kinematografie na desetiletí existovat. Pokoušet se konkurovat globálnímu americkému filmu přebíráním cizích receptů bývá riskantní i bláhové. Maďarský film bude známý a úspěšný v zahraničí pouze tehdy, jestliže zůstane sám sebou.