Rákosníčkovo zasněné barbecue

Dnešní nezávislá scéna se čím dál intenzivněji vzpírá žánrovému vidění světa hudební publicistiky s její automatickou snahou vše nějak znějící pojmenovat, roztřídit a zaškatulkovat do příslušných fochů. Subžánry se dál drolí do menších entit a jejich výsledné komplikované pojmenování je spíš k smíchu než k užitku. V takovém volném prostoru se rozvážně pohybuje švédské trio Tape, jemuž nedávno vyšla dvě alba – novinka Luminarium a reedice pět let staré desky Milieu v luxusním dvouvinylovém vydání a na českém labelu Minority Records.

Rákosníčkova poloskládka

Buďme chronologičtí a podívejme se nejprve na rozšířené vydání Milieu, obohacené o čtyři dříve nevydané skladby a podtitulem Plus. Bratři Johan a Andreas Berthlingové s Thomasem Hallonstenem přišli po tříletém fungování Tape s druhým albem. Měli ho kde vydat, neboť Johan je spolumajitelem prestižního vydavatelství Häpna – nezávislého útočiště individuí od prazvláštního popu (například Hans Appelqvist) až po čisté industrialisty (třeba Pita nebo Ronnie Sundin). Andreasovy elektronické fragmenty a jazzové nálady zbytku skupiny se střetávají na půli cesty a výsledkem je jemné instrumentální písničkaření s převahou akustických nástrojů, navíc vyplněné melodickými i hlukovými ornamenty elektroniky a field recordings. Melancholie Milieu evokuje neodbytnou vzpomínku na televizní večerníček o Rákosníčkovi a mlze husté tak, že by se dala krájet. Londýnský novinář Ander Lokko zase zmiňuje příběhy Mumínků Tove Janssonové. Křehké a nevinné elektroakustické skladby i přes různé hlukové škodolibosti jitří sentimentální vzpomínky, nepoužívají k tomu však nefér výrobní prostředky (chronicky známé melodie z mládí, dětské vstupy apod.). Pokud by dnes Tape točili příběhy o Rákosníčkovi, tak nejspíš v nočních semiindustriálních kulisách. Všudypřítomná laptopově-glitchová elektronika doplňuje mlhavou večerní idylku na kapradinovém podloží o bezeslovné fantazie akustické kytary, melodiky (oboje podobně jako F. S. Blumm), tahací harmoniku, v písni Rocked Root dokonce i vlnky slide kytary. Nad hudbou tria, pravda, nemá smysl příliš bádat. Raději se natáhnout v klidu na kanape a se zavřenýma očima snít přerušené příběhy z dětství.

Jen lehce poklidit

Letošní novinka Luminarium již svým perokresbovým obalem jasně naznačuje, že z nastoupené cesty se neuhýbá, ovšem i tak desítku nových kompozic za skladby z Milieu nelze zaměnit. Už první skladba neoplývá tak velkými chuchvalci elektronického smetí, místo něho je na vysmýčených místech postavena skromná bicí souprava, ve futrálech čekají basa a elektrická kytara. Stále zůstáváme v Rákosníčkově hájemství, ale po pěti letech došlo v okolí jeho bydliště k mírné rekultivaci. Poloskládka, se kterou se dřív zelený skřítek potýkal, je nahrazena pěstěnou, leč moderními senzory protkanou parkovou úpravou. I zde se to zajímavé děje teprve po úsvitu. Můry útočí na modře svítící fotobuňky, z podzemí, kudy vede nový městský obchvat, se nahoru derou tu a tam podezřelé basové záchvěvy a navíc si pán domu koupil do rybníčkového bydlení malé starobylé varhánky, na něž, opásán jezerní mlhou, pravidelně cvičí. Přirovnávat částečně improvizovanou, přesto velmi dobře prokomponovanou hudbu jednoho laptopisty a dvou freejazzmanů k jiným formacím příliš nejde. Na již zmíněného prchavého improvizátora F. S. Blumma je robustní, na některé jemnější kousky vydavatelství Rune Grammofon (Alog či Phonophani) málo improvizovaná, v porovnání s kolegy Rothko nebo Lichens zase příliš konkrétní. Nejblíž tedy nakonec jsou umělci hamburského „zahradního sedánku“, vydavatelství Ahornfelder, především Wechsel Garland, Daisuke Miyatani nebo Yuichiro Fujimoto. Otevřete si láhev nějakého dobrého ročníkového pitiva. Tahle hudba si pomalé vychutnávání žádá stejně jako ona dvanáct let opečovávaná tekutina.

Autor je hudební publicista.