Džbán si prznil ucho

Nápis na pražské zdi: Kdo to čte, je vůl. Chápete? Vůl jste už tím, že si tu větu přečtete. Že jdete kolem a padnou vám na ni oči. Jak prosté, prostě geniální. Úder bez varování, nemáte šanci. Leda byste stále úzkostně uhýbali očima. To vy ale nebudete, protože váš první impuls je dozvědět se, co tu píší. A o to právě jde. Abyste se chytil. Ten pokoutní český kóan vás v zárodku přechytračí, je to polemika dotažená do křišťálového stavu čirého předvítězství, věta-návod, jak vyzrát na soupeře dřív, než o vás vůbec ví. Přitom ruce pryč: blbce ze sebe uděláte jen a jen vy sám.

Přiznám se, že dnes často zkouším uhýbat očima. A nejen před bulvárem, billboardy či nekonečným příběhem novin a televizních zpráv a reklam. Tak trochu nevím, kam s očima i před nezanedbatelnou částí nové básnické produkce. Před postpostholanovskou polopouští, kde Holan se svou neúprosností je stavěn na hlavu. Básník Petr Král v nedávné stati Mluvíme o tomtéž? (Tvar č. 10/2008) plísnil dnešní kritiky též za nedostatek radosti z četby básní. Jenže zatímco básník verše, které nepotěší, snadno odloží, kde vezme radost kritik, má-li psát o sbírkách nabízejících stokrát přežvýkaný lyrický kadlub bez špetky základního prožívání, referovat o smyslově obrazných drobtech zašmodrchaných k nesrozumitelnosti (to je ta „lyrika“!), zpoza nichž nesvitne kloudný životní pocit, nález o světě?

Anebo: pražská spisovatelka píšící o lidech v tajze. Tady něco nehraje. Či se tu hraje partie, do níž se jako čtenář instinktivně nechci nechat zatáhnout. Jde snad o nový žánr antropologické výpůjčky? O vytváření románového kvaziprostředí, v němž se dá spousta věcí o lidech tvrdit snadněji, než by se totéž psalo o soukmenovcích z okolí, až příliš dobře známých, do té míry, že vtěsnat jejich životy do románového půdorysu a neudělat z toho televizní seriál se zdá nemožné? „Na Sibiři jsem byla mnohokrát,“ říká spisovatelka. Kroutíme nevěřícně hlavou. Vážně se dá s takto lehoučkým kulturologickým baťůžkem cestovat po zeměkouli a sbírat román za románem? Ale kdoví, možná předem zavrhuji promyšlený záměr, jestli ano, omlouvám se. O svém omylu se však nedozvím – z preventivních důvodů. Radši uhnu očima.

Budu-li – hypoteticky! – zklamán třeba Vaculíkem či Otou Filipem, bude to s vědomím, že jsem se přesto nějak dotkl kusu zdejšího osudu. U příběhu z tajgy ale navíc hrozí, že se jako čtenář nachytám na příliš snadný efekt. Zvlášť co se Sibiře týče: tu si přece Ivan Děnisovič musel odžít, odsedět… Pár vět z Daru Vladimira Nabokova, lakonicky líčících sibiřské vyhnanství revolucionáře Černyševského, stačí, abychom vytušili, že s „duší Sibiře“ si neradno jen pohrávat. „Žízeň po šíření osvěty (Černyševskij) hasil tím, že učil Jakuty společenskému chování, jenže domorodec stejně jako dřív smekal už dvacet kroků před ním a v této pozici poníženě zůstával jako přimrazený.“ Z Nabokovových stránek věnovaných vyhnanství začiší směs poetické sveřeposti vůči důvěrné cizotě života a světa – ale i pokory před jejich nedotknutelností. Vlastnosti dělající romanopisce romanopiscem.

Ale utekli jsme od úvodní věty. Titul nové antologie, vyšlé péčí Ivana Wernische a přispívající k jeho olbřímímu mapování obskurních českých literárních zákoutí, mění v naší větě jediné, zato klíčové slovo: Kdo to čte, je prase. Ano. Prase zaujímá v českém národním zvířetníku jiný post než vůl, svině nebo třeba tele. Doličná věta teď už není past, ale čiší z ní kus radostné komplicity. Za její (chabou) moralistní fasádou se skrývá kus touhy se prasetem na chvíli stát, trochu se porochnit. Radost z poezie? Čirá. „Černá čára na zdi/ bílá vedle ní/ nebyl jsi můj první/ ani poslední// černá čára bílá čára/ pochcaná je zeď/ nebudu si přece/ s tebou kazit pleť.“ To je ještě jeden z šarmantnějších kousků. Ostatní jdou tvrdě na věc. Wernisch tentokrát nekutal přímo v terénu, ale pořídil výbor z Kryptadií K. J. Obrátila, sběratele sprostých lidových písniček, říkanek a dalších textů, pokoutně vydávaných v třicátých letech.

Kdo to čte, je prase nás přenese do dob, kdy se po zdech psalo křehkou, dešti vystavenou křídou, ve výčepech se nečučelo na věčné Euro… Lidový erós často není ani moc erotický. Sex ruče uhýbá k vyměšování, vášeň se smrskává na poštívání. Víc než erós vládne popěvkům fascinace vším tutlaným a špinavoučkým, závrať z toho, co lze nahlas říkat či naznačovat, a jak všichni vědí, o co jde, jak šťavnatě se to rýmuje. Odspoda přitom začiší až jakýsi prastud z těla a tělesných funkcí, tak důvěrně monstrózních, paradoxně nutící věci tím víc bobtnat a obludnět. Robustní úvodní hymna – představuji si, jak ji sborem huláká obří hostinec i s obsluhou – je ovšem nestoudná nejen svými hovny a prdelemi, ale vůbec tím, jak naruby vyvrhuje vnitřnosti a zkraty světa a jak se trucovitě hlásí k věčné boží sprostotě: „Zděná prdel knejpovala/ koš měl v řiti sucho/ na topole židle srala/ džbán si prznil ucho – “

Leč z ucmunděné familiarity, byť často jde o klasiku, je brzy i lehce mdlo. Prasetem buď na chvíli zas někdo jiný. Kam s očima, aby už nechtěly uhýbat? Třeba kajícně zpět k dnes tak lacině vytěžovanému Holanovi. I on měl jistě sluch pro obscenitu, řečenou i ztajenou. V pozadí narýsovaný slastně složitý, tělesně netělesný úběžník je však jen a jen jeho… „Když chlapec hledá ve slovníku oplzlá slova/ a chtěl by ještě a ona tam už nejsou/ …začne je vymýšlet…/ Brzy však… cítí za příkoří/ jak celé jeho procitle toužící světlo/ odráží se zas a zase v jeho nitro ze všech protějšků,/ tak jako se slunce musí vrátit do sebe všemi paprsky,/ které vyslalo na holičskou vývěsní misku…“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.