Aby se Srbsko dostalo na dráhu směřující do Evropské unie, potřebovalo vyslat jasný signál o spolupráci s Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Dokud v Bělehradě seděl premiér, pro něhož byla národní hrdost výše než vstup do Unie, v křesle ministra policie jeho stranický podřízený a v čele rozvědky člověk jím dosazený, bylo ticho po pěšině. Sotva odešli, přišlo zadržení velké ryby: bývalého vůdce bosenskosrbských nacionalistů Radovana Karadžiće, hledaného coby zastřešující viník pro zločiny, za něž už jsou v Haagu souzeni či odsouzeni mnozí jiní: systematické vyhánění, internace, znásilňování a genocidu. Polapení Karadžiće pokládala EU za nejtěžší úkol při hledání posledních tří stíhaných, kteří v Haagu ještě nejsou. Důvodem byla hlavně technická náročnost tohoto úkolu; podle zpráv ze zákulisí se ho však srbská rozvědka zhostila dobře – chyběl jen pokyn spustit operaci. Zadržení Karadžiće však jen málo vypovídá o celkové ochotě Srbů ze Srbska vyrovnat se s minulostí: Karadžić zde nikdy nebyl zvlášť oblíbeným politikem a Bosna byla „na druhém břehu řeky“. Zrcadlem vyrovnání s minulostí v Srbsku bude mnohem spíše narovnávání vztahu k Albáncům.