Tažení současné italské vlády proti Romům se setkává se zahraniční kritikou i odsouzením nevládních organizací. Na italské politické scéně se ale opírá o širokou shodu.
V jednom z ještě povedených a vkusných filmů Emira Kusturici, Dům k pověšení, jsou diváci svědky příběhu z romské osady na jihu tehdejší Jugoslávie. Jeho hlavním hrdinou je chlapec Perhan, který se snaží našetřit peníze, aby se mohl oženit se svou milovanou. Rozhodne se proto následovat předáka Ahmeda. Ten zčásti unáší a zčásti vykupuje romské děti, aby je mohl v Itálii využít k žebrání a k různým drobným zločinům. Perhanovi se v Itálii podaří našetřit dostatečnou sumu a domů se vrací jako boháč. Romové v dnešní Itálii ale nemají vůbec na růžích ustláno. Stávají se hlavním nepřítelem Berlusconiho vlády.
Legenda praví, že Kusturica svůj film napsal podle skutečné události z poloviny osmdesátých let. V Itálii byla prý tehdy obviněna skupina jugoslávských Romů z vykupování dětí z chudých romských rodin v Jugoslávii a jejich zavlékání do Itálie. Novou vlnu přílivu Romů znamenala Itálie po svém dočasném otevření pro migraci z Rumunska. Romská složka italské společnosti pak byla na samém konci devadesátých let ještě posílena o Romy z Kosova. Ti prchali po desetitisících před kosovsko-albánskými bojůvkami, jež je vinily z napomáhání Srbům.
Přes zmíněné migrační vlny je ale stále ještě většina italských Romů místního původu. Vlna xenofobie, rozdmýchaná v souvislosti s vraždou spáchanou rumunským Romem na podzim loňského roku v Římě, zasáhla ale i je. V listopadu 2007 se pokusil pocitu přesycení cizinci účelově využít levicový starosta Říma Walter Veltroni. Vlna státem podporované xenofobie však definitivně zvítězila až v souvislosti s výsledkem letošních jarních voleb, které částečně i kvůli poukazům na romskou otázku s přehledem vyhrála italská pravice. Při prohlížení internetových stránek současných vládních stran zahraničního pozorovatele rozhodně zarazí časté odvolávání se na témata přistěhovalectví a romské kriminality. Velká část této verbální nenávisti byla transformována do jazyka symbolů a podprahově komunikovaných reprezentací, které často vystupují svorně s nostalgickými odkazy na italský fašismus a další ultrapravicové politické směry.
Označkujte nás všechny
K jedné ze stran současné vládní koalice patří i regionalistická Liga severu (Lega Nord) Umberta Bossiho. Ten byl spolu s Gianfrankem Finim už v předešlé Berlusconiho vládě v roce 2002 iniciátorem kontroverzního zákona o přistěhovalcích. Zákon Bossi-Fini je stále v platnosti, Finiho pozdravy staršinům jeho strany Národní spojenectví (Alleanza Nazionale) vztyčenou pravicí už nikomu tolik nevadí a on sám je v současné době předsedou spodní komory parlamentu. Právě komorou, které předsedá, prošla od vítězství pravice v dubnu 2008 celá řada kontroverzních doplňků k zákonům. Největší publicitě se mezi nimi dostalo nedávnému zákonu o snímání otisků prstů „nomádům“. Přijetí zákona o trestech za nelegální překročení hranic a zvýšení trestů nelegálním migrantům o třetinu ve srovnání s Italy odsouzenými za stejné činy pak zatím zůstalo relativně bez povšimnutí. Italské nevládní organizace se totiž soustředily zejména na protesty proti snímání otisků. Proti tomuto nařízení, jež mnozí přirovnali k praktikám Třetí říše, protestovala i mezivládní Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Nevládní organizace Arci pak v reakci na tento krok vlády sesbírala otisky od svých aktivistů a sympatizantů. Další organizace, Carta, pak vydala výzvu „Označkujte nás všechny“ (Schedateci tutti). Z celostátních médií se však proti politice vlády postavil jen komunistický deník Il Manifesto, který dal aktivistům prostor k prezentaci jejich úhlu pohledu.
Aktivistickou Itálií také oběhla „Výzva proti masovému rasismu“ (Appello contro il razzismo di massa), vypracovaná předními společenskými vědci poloostrova. Ve výzvě se mimo jiné píše: „Události těchto dnů, často zveličené a zkreslené tiskem, vzbuzují riziko rehabilitace rasismu jako legitimní reakce na skutečné nebo domnělé nebezpečí.“ Poukaz na roli médií je v této souvislosti velmi trefný. I povrchního čtenáře italských novin z několika uplynulých měsíců překvapí kvantitativní nárůst zpráv o romské kriminalitě. Většina deníků usilovně informuje o romských krádežích, o překupnictví drog organizovaném Romy z bývalé Jugoslávie. Jako pěst na oko pak mezi zprávami o těchto zločinech či o kupčení s novorozeňaty působí v tiskovém orgánu Ligy severu La Padania informace o tom, že v Turíně je Romům z improvizovaných táborů nabízeno náhradní bydlení v městských bytech.
Italské romské tábory jsou mezitím vystaveny i nové vlně policejních represí. Na řadě míst byly tábory vyklizeny policií, na neapolském předměstí Ponticelli pak v květnu bezpečnostní složky nečinně přihlížely zapálení místního romského tábora. Protiromská hysterie se odrazila ve fragmentaci romské komunity v Itálii. Jednotlivé skupiny Romů se vzájemně obviňují z podílu na rozdmýchání nenávisti italské většiny. Na Sardinii vypukly například nepokoje mezi italskými Romy a Romy z bývalé Jugoslávie. Italské romské organizace protestující proti snímání otisků prstů v polovině července v Římě postavily svoji kritiku současných vládních opatření na argumentu, že italští Romové nechtějí být strkáni do jednoho pytle s Romy z Balkánu.
Zajistíme bezpečí
Ministr vnitra Robert Maroni, který ve vládě zastupuje Bossiho Ligu severu, se však kromě represivních a preventivních opatření, jako znovuzavedení kontrol na vnějších hranicích Itálie, rozhodl ukázat kritikům i laskavou tvář italské pravice. Nabídl tak například italské občanství romským bezprizorným dětem narozeným v Itálii. Otázku, jak může bezprizorné romské dítě dokázat, že se narodilo v Itálii, však příliš nerozvedl. Prostřednictvím tisku Maroni občanům sdělil, že v evidenci otisků prstů nemají vidět represi, ale snahu pomoci romským dětem ke vzdělání a sociálním vymoženostem. Pro deník La Repubblica uvedl: „Evidence není na základě etnické příslušnosti, ale provádí se jen za účelem vědět, kdo vlastně v těchto táborech žije. Výsledkem je naše odsouzení ze strany Evropské unie. Proti mé osobě byly vyřčeny hrozné věci. Editorem jedněch novin jsem byl dokonce označen za násilníka. Tyto záležitosti ale přenechám mým advokátům.“ Proti kritickým hlasům ze zahraničí se vyslovil i ministr zahraničních věcí a bývalý eurokomisař pro spravedlnost, vnitro a bezpečnost Franco Frattini z Berlusconiho strany Vzhůru Itálie (Forza Italia). V rozhovoru pro tentýž deník se rázně ohradil proti kritickému článku, který o současné italské vládě napsal pro britský list The Times jeho zpravodaj Richard Owen. Frattini pro noviny La Repubblica řekl: „Bylo by zapotřebí pozvat tyto novináře na předměstí našich měst, aby zjistili, jestli jsou miliony Italů rasisté nebo jen žádají život v bezpečí.“
Současné italské vládě kampaň proti Romům nesporně významně pomohla v tom, že odvrátila pozornost voličů od dalších témat, jako je například Berlusconiho nepostižitelnost ze strany zákona, která byla odhlasována v polovině července za téměř úplného nezájmu médií. S ohledem na to, že protiromské nálady procházejí v Itálii napříč politickým spektrem, vláda se v této své politice může spolehnout na mlčení, ne-li opatrnou podporu opozice v čele s Weltroniho Demokratickou stranou (Partito democratico). Pokud by se tedy Kusturica rozhodl natočit svůj film o romském podsvětí v Itálii dnes, nejspíš by už musel vypadat jinak. Perhan by se do osady na předměstí Skopje musel vrátit, když už ne bez zubů, tak nejspíš bez peněz na svatbu, s jelitem od policejního pendreku přes záda a rozhodně vyléčený z pocitu, že je Itálie zemí Romům zaslíbenou.
Autor působí v Multikulturním centru Praha.