Undergound zevnitř

Vydat v období nejtužšího teroru komunistického režimu první poloviny padesátých let minulého století 34 svazků v samizdatové edici Půlnoc (většinou v pouhých čtyřech kopiích). Putovat v letech sedmdesátých na koncerty Plastic People do různých koutů Česka s vědomím, že se místo muziky mohu dočkat policejního výprasku. Nahrávat po stodolách a sklepech, psát nebo přepisovat své či cizí texty a riskovat za to kriminál až do konce osmdesátých let. Vzdát se výhod oficiálního působení, nezapadnout do systému a žít v nebezpečí. O těchto příbězích a jejich protagonistech již vyšla celá řada vzpomínkových knih, kratších studií i několik sborníků. Stále ještě je ale při dokumentaci a hlavně interpretaci příběhů o legendárních časech a nepotlačitelných projevech kulturního vzdoru v někdejším Československu co dohánět. Posledním pokusem v tomto smyslu je i soubor pěti literárních dokumentů, který ve spolupráci studentů Nakladatelské praxe na FF UK v Praze a Vyšší odborné školy grafické v Hellichově ulici edičně připravil Martin Machovec.

Různé texty, povahy i cíle

Pohledy zevnitř očima známých postav českého hudebního i literárního undergroundu (Ivan Martin Jirous – zastoupen dvěma texty, Paul Wilson, Egon Bondy, Jáchym Topol) doplňuje editorova shrnující studie. Výběr dokumentů byl zřejmě veden úmyslem co nejlépe „pokrýt“ celé období a také různé žánry toho, co je autory označováno za undergroundovou kulturu (především ovšem hudby a literatury). Vedle sebe se tak ocitají texty odlišné povahy, připravované s různým cílem a pro různé publikum. Zatímco úvodní Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození byla psána v roce 1975 a byla původně zamýšlena spíše jako manifestace a zároveň intelektuální základ pro dlouhodobé přežití „druhé kultury“, následující text od překladatele a někdejšího spoluhráče Plastic People Paula Wilsona byl sepsán pro americký měsíčník populární hudby Musician Magazine v roce 1983, tedy v době přicházející „nové vlny“, a je zaměřen na čtenáře, kteří nejsou seznámeni s československými poměry. Vedle těchto dvou „dobových“ dokumentů s jejich určitým apelativním vyzněním pak stojí další tři z doby krátce po změně režimu, v nichž se „průkopník undergroundu“ (Egon Bondy) a protagonisté první (I. M. Jirous) a „druhé undergroundové generace“ (Jáchym Topol) pokoušejí popsat fungování a zhodnotit povahu a význam (i svého vlastního) kulturního působení převážně pro zahraniční publikum. Celkem velký „rozptyl“ v povaze dokumentů skýtá samozřejmě řadu úskalí, ale zároveň i možností pro další interpretaci. Ta ovšem zůstává v závěrečné Machovcově stati často nevyužita.

Historicky-totalizující výklad

Vzpomínky a názory aktivních tvůrců jsou mimořádným zdrojem pro pohledy na kulturní dění zevnitř. Přinášejí osobní zkušenost, pestrost jednotlivých charakterů a jejich myšlenkových světů umožňuje plastičtější obraz celku. Mají ovšem i své nedostatky. Občas se pamětník splete ve faktografických údajích, například v dataci, občas předpokládá znalost kontextu, který už čtenáři ale může být cizí. Zde editor sborníku odvedl výtečnou práci. Kniha je vybavena bohatým poznámkovým aparátem (který se ovšem místy opakuje či překrývá se závěřečnou statí). Pro ty, kdo hledají systematický přehled nejdůležitějších událostí, osobností, bibliografie, diskografie či dokumentárních filmů vztažených k českému či československému undergroundu, poskytuje kniha skvělou službu.

Hodnocení či vzpomínky pamětníků jsou ale pochopitelně selektivní, omezované mimo jiné svým účelem a předpokládaným okruhem posluchačů. Čelit těmto slabinám se dá větším kritickým odstupem, srovnáváním či teoretickým zobecňováním. A právě s tím si editor a autor teoretizující statě nedokázal vždy poradit. Všímá si autoafirmačních postojů a pocitů výlučnosti, kterým se některé z projevů příznivců undergroundu vyznačovaly, snah o institucionalizaci i kvazináboženských prvků, které se objevují například v Bondyho vyjádřeních. Zároveň však ihned význam těchto projevů marginalizuje. Přichází například s apologetikou pospolitosti názorové plurality, založené na skutečnosti, že do ní byli násilně zahnáni umělci nejrůznějších afiliací, a na jiném místě argumentuje dobrovolností jako principem účasti na undergroundové kultuře. Všímá si podobností s některými projevy například surrealistických skupin či opomíjených jednotlivců, a vzápětí se vrací k jakémusi lineárnímu líčení vývoje undergroundu, v němž opět získávají statut jakýchsi apendixů k hlavnímu proudu. Navíc v sobě tento historicky-totalizující výklad nese riziko, že z kdysi živoucího fenoménu udělá utříděnou škatulku do knihovny a zanedbá jeho význam a paralely v současnosti.

Jde přitom také o problém terminologie. Zúčastnění či pamětníci zcela pochopitelně přicházejí s emickým pohledem a vlastní sebedefinicí. Mohou tak po svém vynalézat či interpretovat termíny, jakým je například právě slovo underground. Teoretizující stať by však měla učinit pokus o nalezení vlastního základu a také o širší srovnání a aktualizaci. Machovec se namísto toho ze začátku nešťastně zaplétá s termíny státně-totalitní, totalizující a autoritářský režim, a poté se pokouší o výklad slov „podzemní“, „alternativní“ kultura a underground. Vychází přitom převážně z toho, jak sami sebe před desítkami let definovali účastníci. Definic zvnějšku – například ze strany státních institucí či ze zahraničí – si téměř nevšímá. Srovnání s aktuálními fenomény či zavedenými teoretickými koncepty – například Roszakovým konceptem kontrakultury a jinými teoriemi subkultur – chybí úplně.