Potřebujeme pravidla, jimiž bychom se řídili na internetové síti? Regulace on-line světa se zatím zdá být spíše nebezpečná a škodí těm, kteří žádný kontrolní dohled nepotřebují.
Ne nadarmo se o internetu říká, že za svůj úspěch vděčí také politikům a státníkům. Přesněji tomu, že tito „držitelé moci“ mu nestáli v cestě, nezasahovali do něj a jeho rozvoj příliš nebrzdili. Částečně proto, že mu nerozuměli, nechápali jeho možnosti a nedoceňovali jeho potenciál. Ale možná také proto, že rodící se internet brali jako něco čistě akademického, do čeho není nutné příliš zasahovat, neboť se to „uřídí samo“ a nebude to dělat neplechu.
Internet se ale záhy otevřel nejširší veřejnosti a ta ho neváhala plně obsadit se všemi svými duhy i neduhy: s invencí i dravostí, nenávistí a zlobou, zvrácenostmi a úchylkami, a pochopitelně také s kriminalitou, drobnou i tou nejzávažnější.
Internet se stal věrným obrazem lidské společnosti s jejími klady i zápory. Dokázal tuto společnost nesmírně obohatit, když jí otevřel nové a dosud netušené možnosti. Jenže současně s tím otevřel dveře z dosavadního „kamenného světa“ do nového „světa on-line“ i všem jejím problémům. Ba co více, vytvořil prostor i pro zcela nové neduhy, které by dříve neměly šanci vzniknout.
Jak řešit neduhy lidské společnosti projevující se v on-line světě? Nechat je být a nevšímat si jich dost dobře nejde. Stejně tak nemá smysl kvůli nim úplně zlikvidovat celý on-line svět. Třeba zakázat internet jako takový.
Nejrozumnější by bylo přijít s novými pravidly, která by plně respektovala specifika internetu a realitu jeho on-line světa. Třeba nezávislost virtuálních objektů a entit na jejich fyzickém umístění, či jen pouhou absenci geografických hranic (které v kamenném světě naopak vymezují působnost národních legislativ).
Jenže: Jak dlouho trvalo lidem, než si pro svůj dosavadní kamenný svět vytvořili potřebná pravidla v podobě smysluplné a fungující legislativy a celého právního systému? Pracujeme na tom od úsvitu dějin, a vlastně s tím stále nejsme hotovi. Navíc pracujeme na mnoha národních verzích, které jsou často vzájemně zcela nekompatibilní. Takže asi nemůžeme rozumně očekávat, že pro on-line svět se něco podobného podaří prakticky přes noc. A že to bude aplikovatelné všude, bez ohledu na národní hranice, které internet tak jako tak nerespektuje.
Přesto se v poslední době stále častěji objevují snahy přijít s nějakým řešením „teď a hned“. S něčím, co bude dostatečně „akční“ a co svému původci umožní připsat si co nejrychleji kýžené zásluhy. Bohužel to ale většinou je takové řešení, které se míjí účinkem: které omezuje ty slušné a poctivé, zatímco „těm druhým“ ponechává stále dostatek prostoru, aby dosáhli svého jinými postupy a prostředky. A jako kdyby to nestačilo, použité řešení často přináší vedlejší efekty v podobě zcela nových problémů, které mohou mít ještě závažnější dopady.
Francouzské „třikrát a dost“
Příkladem takovýchto snah může být opatření, které se chystají zavést ve Francii. Má být namířeno proti šíření nelegálního obsahu po internetu a někdy se mu říká také „třikrát a dost“. To proto, že ten, kdo bude po internetu šířit nelegální obsah, dostane postupně tři varování. Pokud je neuposlechne, bude od internetu odpojen. Návrh zákona, který by toto opatření uvedl v život, již projednala a schválila současná francouzská vláda. Počítá se zřízením speciálního státního úřadu, který by měl právo nařizovat internetovým providerům odpojování konkrétních hříšníků.
Co už ale francouzský zákon neřeší, je zcela zásadní otázka posuzování legálnosti nějakého obsahu a vyhledávání těch, kteří s takovým obsahem pracují. Ani francouzské zákony totiž neumožňují „jen tak“ (bez souhlasu soudu) monitorovat obsah dat, přenášených konkrétními uživateli internetu. A tak to nebude dělat ani nově zřízený státní úřad. Místo toho bude „špiclování uživatelů“ outsourcováno do soukromého sektoru: nový úřad bude čekat na konkrétní „podání“ od velkých mediálních společností, které samy monitorují, kdo a jak má na internetu porušovat jimi vlastněná autorská práva. O další už se pak postará nový státní úřad: přes příslušného internetového providera si zjistí jeho nacionále a nechá mu zaslat první, druhé či třetí varování. Následně, pokud uživatel neposlechne, nechá jej Úřad odpojit od internetu. Navíc ho zapíše de speciálního nového registru hříšníků, aby se obratem nemohl připojit přes jiného providera.
Digitální gilotina – bez soudu?
Média promptně překřtila francouzský návrh na „digitální gilotinu“. A rázem přidala pochybnosti o tom, komu vlastně bude stínat hlavu. Odpojen by totiž byl ten, kdo je zákazníkem příslušného internetového providera. Což vůbec nemusí být ten, kdo přípojku skutečně používá a dělá něco nekalého.
A hned jsme u schůdné „objížďky“: tomu, kdo bude chtít vše obejít, stačí nechat si své připojení objednat pokaždé někým jiným. Třeba nějakým dočasným podnájemníkem či jiným bílým koněm. A pokud sám chce vystavit nějaký závadný obsah, stačí mu přesunout jej někam mimo dosah francouzské jurisdikce.
Jak může být celý systém postaven na tom, že legálnost či nelegálnost nějakých aktivit konkrétních uživatelů neposuzují k tomu oprávněné orgány státu (soudy), ale nějaké soukromé subjekty? Navíc běžné komerční subjekty, primárně motivované snahou generovat co největší zisk? A jakpak asi tyto subjekty získávají své informace, když ani jim zákon neumožňuje strkat nos do obsahu přenášených dat? Není zde jedno porušení zákona detekováno za cenu jiného porušování zákona? Pročpak se (francouzský) stát takto specificky angažuje právě a pouze na straně jedné konkrétní skupiny podnikatelů? Konkrétně velkých společností vlastnících autorská práva hlavně k hudebním dílům?
Britské „tisíc týdně“
To ve Velké Británii, kde nemají takovou tradici s gilotinami jako ve Francii, usilují o jiné řešení. Ne o odpojování, ale spíše o zastrašování – a pokud ani to nepomůže, mohlo by prý dojít na zpomalování přípojek či přímo blokování konkrétního obsahu. Ale ne na celkové odpojení.
Konkrétní cestou má být hromadné rozesílání „výhrůžných“ dopisů, upozorňujících na nelegálnost aktivit uživatelů. Navrhovatelé přitom vycházejí z předpokladu, že až 70 procent nelegálního sdílení mají na svědomí zejména mladší uživatelé, které takovýto dopis skutečně mohl odradit. Tím spíš ne, dostanou-li dopis jejich rodiče, kteří jim platí jejich internetové připojení.
Zajímavé je na celé věci i to, že britská vláda už má vše náležitě spočítáno a naplánováno: ve Velké Británii se prý na nelegálním sdílení podílí na 7 milionů uživatelů internetu. Přesně 1000 z nich by mělo každý týden dostat varovný dopis od svého internetového providera – a výsledkem by mělo být omezení nelegálního sdílení do roku 2011 o plných 80 procent.
Při takovémto řešení „jako na běžícím pásu“ snad ani nemůže být řeč o nějaké presumpci neviny a individuálním řešení skutečných případů nelegálního sdílení. Působí to přesně opačně: Jsi uživatelem Internetu? Pak jsi podezřelý a hrozí ti postih.
Na „malé ryby“, které si příležitostně někde něco stáhnou, to možná zapůsobí. Ale copak asi udělají ti, kteří chtějí sdílet obsah zcela programově? Jak hlasitě se budou smát a jak málo práce jim dá zůstat nepostižitelnými!
Navíc, a to je dobré si uvědomit: pohled na to, co je a co není legální, se v různých legislativách liší. Například v té britské není přípustné si pořizovat kopie autorských děl ani pro vlastní potřebu. Tudíž ani stahovat autorsky chráněná díla z internetu, bez získání potřebných práv. Na druhé straně se ve Velké Británii neplatí autorské poplatky z každého zařízení či média, které má nějakou paměťovou kapacitu – tak jako je tomu u nás. My naopak autorské poplatky platíme jak mourovatí a samotné pořizování kopií pro vlastní potřebu je u nás legální. Tím i stahování z internetu. Nelegální je u nás pouze vystavování, resp. zpřístupňování. Uvidíme, co bude dál.
Autor je nezávislý konzultant a publicista.