Hudební přehlídky Colours of Ostrava a Nowa Muzyka se ve své zemi nemohou porovnávat s žádným jiným festivalem, proč je tedy nesrovnat vzájemně?
Nowa Muzyka (27. až 29. června, Cieszyn) i Colours of Ostrava (10. až 13. července) jsou zaměřeny na aktivní vyhledávače kvalitní hudby. Muzyka sleduje aktuální trendy v elektronice, pořadatelé ostravské přehlídky mají širší a především dlouhodobější rozhled.
Oba festivaly probíhají v česko-polsko-slovenském pohraničí, a tak absorbují návštěvníky ze všech tří zemí. Jenže v tomhle se Muzyka musí ještě hodně učit. Zatímco ostravské Colours si za sedm ročníků stihly vydobýt silnou pozici, Muzyka si své místo na hudební mapě teprve hledá. Především neumí svým návštěvníkům poskytnout přidanou hodnotu, která je u vícedenních festivalů nutností.
Polské holky…
Už po příjezdu na fotbalové hřiště na břehu hraniční řeky Olše, kde Nowa Muzyka probíhá, je znát první nedostatky. Parkoviště je sice ideálně vedle vstupní brány, ale ta je jen jedna, a jeden je i stánek, kde pořadatelé odbavují příchozí. Už tady zjišťuji, že Poláci nemají češtinu příliš v lásce. Čtyři mladé holky na mě jen koukají a nonverbálně naznačují, že mám počkat na jejich pátou kolegyni, která navštěvuje česko-polské gymnázium. S jazykem narážím i uvnitř, když se ptám na pravidla kupónkového prodeje. „Mluvte na mě radši anglicky,“ usmívá se na mě další brigádnice, která směňuje peníze za papírové šeky. Za pět zlotých (zhruba 35 korun českých) máte jeden a za něj si pořídíte buď pivo či minerálku nebo red bull. Tenhle systém známe i z českých festivalů, kde většinou dopadl špatně, ale na přehlídku velikosti Nowé Muzyky ideální volba.
Další menší nepříjemností byl nepřehledný program. Na originálně graficky zpracovaném recyklovaném papíru dostaly místo jen hlavní hvězdy, o dění na vedlejší malé scéně jste se mohli dozvědět nanejvýš z webových stránek. Vše jen v polštině. Trochu zarážející u festivalu, který přesídlil do pohraničí i proto, aby nalákal fanoušky z okolních států.
Tady ale minusy Nowe Muzyky končí. Organizační nedokonalosti s přehledem vyvážily nadstandardní hudební výkony elektronických ikon typu Jamieho Lidella, který akustické soulové výstupy ze svého aktuálního alba Jim vyvažoval agresivní taneční party postavenou na beatboxingu, nebo temné a masivní dubstepové šílenství v režii Milanese a postaršího technaře Neila Landstrumma.
… a ostravské barvy
Colours, které ve své historii zažily snad vše, co k ostřílenému festivalu patří, se podobných chyb vyvarovaly. I když… Do areálu výstaviště Černá louka a slezskoostravského hradu jsme dorazili hned v zahajovací den 10. července, a tak jsme mohli požívat všech výdobytků, například festivalových programů a průvodců (jen s českými texty), které ale prý už v pátek došly. Pořadatelé nicméně zareagovali pružně a do oběhu vyslali alespoň fotokopie.
Ani počasí, které se v sobotu změnilo ze slunečné pohody v přívalové deště, nezpůsobilo větší problémy. Před třemi lety se Colours málem utopily v bahně, ale pořadatelé reagovali flexibilně a rázem bylo všechno snesitelnější. I letos mizely kaluže pod čerstvým štěrkem velmi rychle. Problém nastal s pláštěnkami. Jeden ze sponzorů je rozdával ve svém stánku, ovšem logicky je nemohl nabídnout všem. Zatímco před třemi roky je prodávali přímo v oficiálních kioscích festivalu, letos byly v areálu nedostatkovým zbožím.
Jinak festival nabídl mnoho mimořádných zážitků. Skvěle zvládnutý koncert britských elektrosnílků Goldfrapp nasadil budoucím ostravským přehlídkám vysokou laťku. Z alikvotního zpěvu Kanaďanky Tanyi Tagaq až mrazilo.
Pořadatelské týmy okolo Colours of Ostrava i Nowé Muzyky už jistě přemýšlejí o příštím pokračování. Ostravské přehlídce stačí doladit menší detaily, které se nejlépe učí praxí, ale Poláci, pokud chtějí přilákat více lidí, by měli změnit přístup. Jak jsem si znovu ověřil, povedený festival nedělá jen line-up, ale i správná atmosféra. A na tu mají Colours patent.
Autor studuje sociologii na FSV UK.