Rusky píšící básník nekoordinovaných pohybů a ambivalentních útržků vět je též zakládajícím členem rižské umělecké skupiny Orbita. Ta proslula mimo jiné propracovanými básnickými videoklipy a performancemi.
Textová skupina (rusky těkst-gruppa – podle vzoru rok-gruppa, rocková skupina) Orbita vznikla v roce 1999 v Rize. Pět rusky píšících básníků jedné generace (narozeni v letech 1970–1977) se nechalo inspirovat výtvarnou a hudební scénou, především laboratoří elektronického umění a nových médií E-Lab a multikulturním festivalem Casablanca. Rozhodli se vyvázat poezii z jejího čím dál těsnějšího prostředí a ukázat, že je součástí současného umění.
Tim a jeho parta
Semjon Chanin, Vladimir Svetlov, Žorž Ualik, Artur Punte a Sergej Timofejev (Tim) začali spolupracovat s fotografy své generace, lotyšskými i ruskými. Tak vznikly almanachy a sbírky, které se náramně hodí do hlavního tématu této Ádvojky. Například almanach Orbita 3 tvoří jednou spirálou spojené dva kroužkové bloky – fotografie a textů; celkový počet variant obrazu a textu na „stránce“ je 3136. Sbírka básní Semjona Chanina Právě teď (Tolko čto, 2003) vyšla ve dvou knihách v minimalistické krabičce navržené grafikem skupiny Vladimirem Lejbgaumem, jeden svazek obsahuje originál v ruštině, druhý překlady (někdy velmi volné) do lotyšštiny od sedmi básníků, několik textů má víc variací. Při autorských čteních skupinu doprovázeli spřátelení hudebníci a prováděly se vizuální experimenty (DJ Zagga s oblibou promítal právě prováděné podezřelé chemické reakce na zeď). Začala vznikat hudba pro konkrétní básně, která často jde proti rytmu textu (třeba starší básně Semjona Chanina jsou psány v mírně rozladěném jambu). Další almanach už měl podobu doma vypáleného CD s 18 kompozicemi a jasně se schylovalo k videoartu. Sergej Timofejev to považuje za přirozené: „Film byl vždy vnímán jako blízký literárním žánrům románu nebo povídky. Videoart ale vznikal jako ,vizuální poezie‘.“ Dnes vystupují se svými klipy (zatím vyšla dvě DVD) i živou hudbou po celé Evropě, doma pak v předloni otevřeném kulturním centru v bývalém rižském přístavu na řece Daugavě.
Spojení poezie s videem není v Evropě věc nevídaná (viz například mezinárodní festival básnických filmů ZEBRA v Berlíně), lotyšská verze se vyznačuje převažující melancholickou atmosférou, něžným vtipem, ohromnou energií a – v postsovětském prostoru naprosto nevídanou – součinností rozličných tvůrců dvou národností. Je to zatím nejsympatičtější etapa příběhu ruské literatury v Lotyšsku. Po rozpadu generace rižské perestrojky a okruhu kolem časopisu Rodnik (nejtalentovanější rižský prozaik Andrej Levkin, viz A2 č. 24/2007, nyní žije v Moskvě) nastal v devadesátých letech útlum, ale díky invenci autorů a zároveň soustavné státní podpoře mladé literatury skrze Latvijas Literatūras Centrs se Lotyšsko stalo na evropských knižních veletrzích jedním z nejvítanějších a nepřehlédnutelných účastníků z postsovětského prostoru (vedle srovnatelného Slovinska).
Pacient fixuje terč
Poezie Semjona Chanina (vlastním jménem Alexandr Zapol, nar. 1970), již jsem si vyvolila mezi tvorbou seskupení, je v podstatě marná rehabilitace vestibulárních poruch. Zahrnuje polohové manévry u pacientů, nácvik pohybových stereotypů stoje, chůze, lehu, pokusy o zamezení rizika pádu. Jeho první básně, otiskované časopisecky, jsou kusy pevně sešněrované rytmem, vnitřními i jinými rýmy, zvukovými nástrahami a nápadnou ambivalentností jednotlivých slov a jejich vztahů. Nikdy není jasné, kde jsou švy jednotlivých obrazů. Pak Chanin začíná své kvádry narušovat (viz básně Když jehlou zkoušel neprostupnou mlhu a Jsem císař imperátor, s. 26–27) težko postřehnutelnými nejasnostmi a nejistotami, ještě později s sebou městské a milostné motivy přinášejí rozvolnění verše, přerývanou dynamiku a nárůst zaslechnutých a opečovávaných plevelných slov.
Semjon Chanin je editor a literární historik, studoval ruskou literaturu nejen v Rize a v estonském Tartu. Letos vydal s kolegy z Orbity objemnou Antologii současné ruské poezie v Lotyšsku. Kniha připomíná holínku.