Když rozumem kráčím v ústrety
vlahému poklidu každého dne,
poddajným odpoledním, širému, přirozenému
spánku a když už nevzdoruji povětří,
jež mě teď laská, nehybné a stejné
— chuchvalec hlasů nechává mě projít,
obletují mě vůně ulic,
vzdávám se nárožím náměstí,
tvářím starců a dívek a plná lásky
shledávám výmluvy, jen abych mohla zůstat —
náhle se vrací atlantický den.
Vysoké světlo, fanfáry světla,
dálka se otevírá. Stačí ten mléčný
třpyt v žaluziích, husté a hluboké
pukliny stínu, oslnivá svěžest
a vlání větví pod balkóny,
toto je léto a v nebi je moře.
Město se zvedá a hnáno brízou
houpavě plachtí. Vyzvány výškou,
mé smysly bez kotvy a bez zátěže,
puštěny ze řetězu, volní tuláci,
samy a absolutní víří vzduchem
a domů posílají hrozné zprávy.
Zprávy: zatímco v domě každý předmět
nachází šuplík nejpříhodnější,
stávám se sama sobě vedlejší.
Látka se odpařuje.
Na obzoru je znovu temný ostrov.
Nechej mě vejít, hustá matérie,
nastav mi ústa. Dones mě až na kraj,
obklop mě, vyznač laskáním mé konce
a tíhou svého těla dej mi tělo.
Je to však lék, z kterého vzchází bolest.
Z italštiny přeložil Jiří Pelán.