…Emprison her soft hand, and let her rave,
And feed deep, deep upon her peerless eyes…
Ulice byla tou dobou temná. Na město se náhle snesl drobný déšť a skrze něj stačily oranžové žárovky sotva vrhat kolem kandelábrů kruhy mléčného světla, které bylo příliš slabé, než aby ukázalo cestu tomu, kdo jako své boty neznal tuhle starou, jen málo opravenou čtvrť, kde člověk mohl v takovém počasí kdykoliv zapadnout do nějaké díry až po kolena anebo, a to bylo horší, musel prchat před smečkou zmoklých psů, hrůzu nahánějících a ohavných, jako by sestoupili z obrazu apokalypsy.
Muž zachumlaný do dlouhého kabátu, těsně ovinutého kolem těla, kráčel záclonami vody bez váhání, s bradou zabořenou do tlusté šály obtočené několikrát okolo krku. Z temného pozadí ulice vystupovala jeho statná silueta s pohyby prozrazujícími mladé tělo, lhostejné k překážkám a nepřízni počasí na svých pochůzkách. Jak se přibližoval, bylo vidět, že mu kapky, jakoby čím dál tím hustší, stékají po vlasech, ani dlouhých, ani krátkých, ostříhaných dost nedbale a spadajících v širokých a nepravidelných pramenech na jeho soustředěnou tvář. Podle jistého a rozhodného kroku by člověk hádal, že je obyvatelem některého domu v ulici, vracejícím se pozdě domů, který zrychluje krok tím víc, čím víc se k němu skrze vlhký chlad vzduchu vkrádá předtucha domácího tepla. Lehkost, s níž se vyhýbal bahnu dobře ukrytému pod slupkou vody pokrývající ulici, která dýchala jen zřetelně ohraničenými víry u obrubníků, blízko nepostačujících a už ucpaných otvorů do kanálů, krok kráčející v přesném směru po důvěrně známé cestě a pohled ignorující kluzkou dlažbu a upřený k hranici, kde se světlo ztrácelo v temnotě, by zmátly každého.
Zvuk telefonu v nočním tichu ho zastavil. Cosi otráveně zabručel a pak vytáhl z náprsní kapsy mobil. Jeho zvuk se teď rozléhal jasněji a jako by se odrážel ze všech rohů ulice stojící na vodním zrcadle. Byla to banální melodie, spíš kovové a chladné bzučení, ztrácející v kadencích deště na pronikavosti. Setřel rychle z displeje kapky, které na něm vytvořily takřka souvislou blanku, a přečetl jméno. Z chvatných pohybů se dalo vyčíst, že to je dlouho očekávaný telefonát. Rozhlédl se kolem sebe, jako by si chtěl potvrdit svou pozici na pusté ulici, a bez váhání zamířil k jedinému domu, který měl nade dveřmi skleněnou stříšku, pod kterou nepršelo. Zatlačil do těžké kovové branky a pokračoval skoro až ke vchodu. Vyšel po několika schodech vedoucích k mohutným dveřím ze dřeva a matného skla, opřel se o ně a pak se ohlásil.
– Toma.
Byl zvyklý říkat do telefonu své jméno, a jakkoliv se snažil nedělat to, když mu volal nějaký známý, nikdy se mu nepodařilo tuto hlasovou emisi včas zastavit. Ani on sám nevěděl, proč si zachoval tento návyk, když přitom bylo jasné, že každý, kdo mu volá, očekává, že to bude Toma, kdo mu odpoví, a nikdo jiný.
Ze sluchátka bylo slyšet dost překotný ženský hlas, avšak přes monotónní zvuk deště se dalo těžko rozeznat, jestli ta žena jen spěchá, nebo je vyděšená, podrážděná, nebo zda má zkrátka jeden z těch nepříjemných hlasů, které v člověku, který na ně není zvyklý, vyvolávají pocit, že se něco stalo, a vzbuzují v něm stejný neklid jako zvuk zvonku, který ho vyburcuje uprostřed noci.
– Nech toho teď, jo? Víš, že tak odpovídám, zahučel Toma s přesností repliky připravené předem.
Tušení, že vyslovením jména vyvolá moře výčitek, se naplnilo. Ani tomu nemohlo být jinak, protože Coca nesnášela, když se jí tak ohlašoval do telefonu. Opakovala mu to aspoň tisíckrát. Uráželo ji, když takhle říkal své jméno. Věděla moc dobře, komu volá, ne? Aspoň tohle si nepotřebovala ověřovat. Minimálně to mohla tvrdit s jistotou, že když mu volá, dělá to při plném vědomí a ne omylem, anebo aniž věděla, že se za volaným číslem skrývá někdo jiný než on.
– Nech už toho, řekl Toma po několika minutách nervózního výlevu. Proto jsi mi nevolala, ne? Řekni mi, kdes byla. Hledal jsem tě celý večer.
Bylo zřejmé, že dospěli do té části rozhovoru, která ho zajímala čím dál tím víc. Čekal na odpověď, a kdyby žena, s níž mluvil, stála v tom okamžiku před ním, nedokázala by najít žádnou kličku, jak se vyhnout odpovědi, ať už byla jakákoliv. V jeho obličeji se zračila směs vzteku a zoufalství, která by vyvedla z rovnováhy kteroukoliv ženu.
– Ne, není to moje vina. Nechal jsem tě odejít. Jednou jedinkrát jsem tě za celou tu dobu nechal odejít, a ty si zmizíš. Kdes byla? Pavel se z toho málem zbláznil.
Toma se na svém chráněném místě začal vrtět.
– Byl jsem s ním. Co jsem podle tebe měl dělat? odpověděl jí Toma a prudce změnil tón.
Měl teď v sobě něco z kluka přistiženého při něčem zakázaném. Nejdřív přešlapoval z jedné nohy na druhou a pak začal drobnými krůčky přeměřovat nejvyšší schod od jednoho konce k druhému; bylo to nějakých pět kroků.
– Přišel jsem k tobě v šest. On tam byl taky.
Pět a ještě pět a ještě pět.
– Neptal jsem se ho, jak se tam dostal. Přišlo mi normální, že jsem ho tam našel. Koneckonců…
Tři kroky, pak dva. Zarazil se uprostřed schodu. Déšť začal pronikat na schodiště. Ještě chvíli a začne mu pršet do tváře.
– Nechápu, co se stalo tak hrozného. Ale, prosímtě… Takže naposledy se tě ptám, kdes byla?
První kapka zasáhla jeho obličej, pak další a ještě další.
– Coco, prosímtě, řekl Toma hlasem, který se dost obtížně snažil maskovat doutnající, tíživý vztek, který s ní neměl nic společného. Řekni mi jenom, kde jsi byla. Nebo aspoň, jestli jsi v pořádku.
Zamračil se, když poslouchal, co mu říká. Z její strany se kdykoliv dala očekávat scéna jako ta, která právě probíhala. Ani kdyby byl úplně normální den a on by nechal všechno plavat a šel tam, kam by ho zavolala, dokonce ani tehdy by neměl pokoj od rodinných historií, které si žádaly jeho prostřednictví. Coca očekávala, že zasáhne do násilí mezi ní a Pavlem. Po pravdě řečeno ovšem, ať si dával sebevětší pozor, když je sledoval v okamžicích, které trávili spolu, neviděl nic jiného než otce jako každého jiného, který byl možná jen o trochu víc autoritativní, ale vůči ní pořád bezbranný, ochotný vyplnit jí každé přání. Bylo na tom něco odsouzeníhodného? Nedělají to snad všichni otcové?
Ve chvílích, kdy začal na toto téma, narážel neustále do zdi. Coca se stáhla, sama si vědoma toho, že hmatatelné důvody, kterých se na ní Toma dožadoval, jí úplně chybí. Jediné, co měla po ruce, byla fyzická nevolnost, kterou pociťovala v Pavlově přítomnosti, a vlastní předtuchy. Pak se rozčílila. Nikdy po něm nic nechtěla, řekla mu tenkrát. Nechtěla, aby jí plnil přání. Málo jí záleželo na tom, že to všichni otcové dělají. Ona jeho služby, které nikdy nebyly zadarmo, nepotřebovala. Nezapomeň na to, řekla mu, že Pavel nenabízí své služby pro bono. Nemá to v povaze. Ať je to, jak chce, všichni, kterým kdy pomohl, se ocitli nečekaně v situaci, kdy mu museli laskavost oplatit, a ani jednomu to nepřišlo lacino. Protože Pavel nemá potřeby, kterým by se dalo lehce vyhovět. Ne, můj milý, řekla mu a rukama mu přitom projížděla ve vlasech. Pavlovy potřeby se dají těžko uspokojit. Pak mlčela. Jejich spor se vypařil v tomto upozornění, které nikdy nebral vážně, protože ho pořád považoval jen za slova vyřčená ze vzteku.
Chovala se jako rozmazlené dítě, které za svými směšnými záchvaty skrývá něco mnohem vážnějšího. Toma to poznal z dotyků jejího těla. Pokaždé mu obtáčela dlaně kolem krku, když se milovali. Nejdřív se na ně dívala, jak zakrývají jeho kůži jako vysoký, škrobený límec, živý a hýbající se zevnitř, z vlastní vůle. Pak její modrá duhovka dostala kovový nádech a upírala se na něj ze vzdálenosti, která je oddělovala, a Toma věděl, že začne škrcení. Většinou se zarazila dřív, než vykřikl, a polekaně odtahovala ruce, jako by její sevření bylo určené někomu jinému. Jindy ho chytila za zápěstí a zvedla mu ruce vysoko nad hlavu, aby ho znehybnila. Bylo jasné, že je silnější než ona a že by se osvobodil jedním trochu hrubším pohybem. Něco v jejím pohledu na něj v těch okamžicích působilo tak, že se nechal unášet proudem a vstoupil do dialogu s jejími pohyby. Nikdy se nesnažil klást jí odpor. Podél páteře cítil mrazení váhající mezi rozkoší nechat se ovládat a hrůzou odhalovat tuto její jinak netušenou podobu. Její pohled se pak uklidnil a vrátil se do takřka průhledného modrého odstínu, který zdůrazňoval nevinnost její tváře. Jedné noci jí zavázal oči. Udělal to tak rychle, že Coca nestačila nic říct. Ucítila jen hedvábný dotyk, který jí přejel po spáncích a sevřel se do uzlu v rozpuštěných vlasech. Tma najednou zhoustla a voněla. Zachvěla se a její tělo se uvolnilo a odevzdalo. Ruce se jí pomalu pohybovaly. Nejdřív mu je položila na ramena a začala mu zatínat nehty do kůže. Nepřestala, dokud neměla pocit, že její horký odpor povolil. Mezi oslepenou sítnicí a šátkem, který ji lehce hladil, vytušila Coca, že jí podél páteře klouže rozpálená a žádostivá Pavlova ruka. Od krku až doprostřed zad a pak níž, až ke kalhotám, které si ráno ve spěchu oblékla. Zatnula pěsti a nechala ruce pomalu klouzat přes Tomovy klíční kosti. Pak mu je přiblížila ke krku. Nejprve mu je na něj jen přiložila, klidné a chladné, a celý ho zakryla. Pavlova ruka ji dál pálila: zároveň v hlavě i na všech místech, kterých se dotkla. Začala svírat ruce, tak jako se jí tehdy v kapsách kalhot svíraly pěsti, až do krve. Dlaně ji štípaly od zaťatých nehtů. Toma dýchal těžce a přidušeně. Slyšela ho odněkud z dálky a jeho hlas se stával Pavlovým hlasem. Po oné noci Toma nosil na krku stopy jejích rukou ještě celé týdny. Několikrát na ni křikl, než se mu hlas úplně ztratil v dusivém kašli. Ani potom Coca nepolevila v sevření. Až když se uzel šátku rozvázal a ona se ocitla tváří v tvář Tomovu znetvořenému obličeji, odtáhla ruce a osvobodila ho. Od té doby šátky zmizely a Coca v noci, když se milovali, rozsvěcovala ještě jednu lampu.
(…)
Připravovala ho o rozum svými výčitkami, ve kterých neviděl nic než projev rozmazlenosti. Když začala po stopadesáté mluvit o Pavlovi, dokázal ji poslouchat až do konce, ale ve všech těch drobnostech, v nichž Coca spatřovala otcovu nepatřičnou blízkost, nedovedl najít nic než gesta přirozená pro takovou rodinu, v níž se náklonnost vždycky projevovala prudce, zmatečně a pouze v krajních polohách. Moc dobře si pamatoval na atmosféru, která ho uvítala, když byl poprvé pozván k Vladimirovým na večeři.
Dorazil bez Cocy. Říkal si, že je to tak lepší. Znali se sice pouze měsíc, ale sblížení s jejími rodiči mu vůbec nevadilo.
– Chtěla bych, abys k nám přišel na večeři, řekla mu Coca.
– Kdy?
– Dnes večer. Otec tě chce poznat.
V jeho hlavě se najednou začala odvíjet scéna, jíž se ve svých předchozích vztazích vyhýbal: množství očí ho převažuje a obrací z jedné strany na druhou, aby viděli, jestli je vhodný pro jejich holčičku, jako by se po jednom měsíci daly předběhnout věci platné po celý život. A pak ta drobná gesta, která tě mohou tak snadno prozradit a která rodičům přímo pod nos nastrkují důvěrnost, již jste s tělem jejich dcery získávali tolik nocí, touha pořád se jí dotýkat, kterou nemůžeš skrýt a která vyvolává pozdvižené obočí, gesta, uťatá předčasně, ve chvíli, kdy si uvědomíš, že nejsou žádoucí, zarazíš se však příliš brzy a příliš prudce na to, aby si jich všichni ostatní nevšimli, kradmé pohledy, říkající něco jiného než slova spoutaná jedno s druhým v rozhovoru, z nějž si nakonec nebudeš nic pamatovat.
Souhlasil, aniž by chápal proč. Coca byla tak jiná než ostatní ženy, s nimiž do té doby chodil. Pokud pro ni byla ta večeře důležitá, tak na ni tedy půjde. Je ale pravda, že tenkrát mu ještě neřekla o otcově hadím pohledu, o jeho rukách, které jí občas klouzaly po zádech a zanechávaly za sebou pálící stopu, kterou pak cítila ještě řadu dní, o jeho rtech, vypadajících pořád, jako by čekaly, až se budou moci přisát k jejímu tělu, bez ohledu na to, jestli se usmívaly, mluvily nebo se jen svíraly v rozkošnické linii. Kdyby to udělala, možná by ho tenkrát při večeři sledoval mnohem pozorněji. Ale když mu nic neřekla, Toma se spokojil s tím, že uvolněně zaklepal na dveře a uvedl do pohybu všechny své společenské dovednosti, aby večer ustál s úspěchem.
Marie Vladimirová, Cočina matka, si ho oblíbila první. Pokaždé, když přinesla nějaký nový chod, přejela mu prsty po vlasech v příjemném náznaku pohlazení, které mu i přes jeho rezervovanou náturu nepřipadalo vůbec nemístné. Marie mluvila málo, ale přistihl se, jak přemýšlí nad tím, že všechny její pohyby vyprávějí pokojný příběh, přesněji řečeno střed příběhu, v němž se věci dějí bez cíle, příběh s estetickým nábojem, v němž neexistuje začátek a konec, jen výrazné plynutí. Z jejích mazlivých gest tenkrát také vyčetl zprávu, kterou jako by se snažila dát najevo co nejjasněji a přímo. Ty lehké mateřské doteky, prst dotýkající se jeho dlaně, když mu podávala košík s chlebem, její ruka, která na zlomek sekundy spočinula na jeho lokti, když řekl něco vtipného a všichni se smáli, pohlazení po vlasech, které sotva cítil, to vše vypadalo jako rituál, který nemá žádný jiný důvod než předejít něčemu, co se mohlo každou chvíli stát. Nepochopil tehdy, o co přesně jde. Měl jen dojem, že se Marie snaží vynutit nějaké rozhodnutí a vyčerpat všechny možnosti situace, kterou by nemohla kontrolovat.
Když se Pavel zvedl, nalil dvě sklenky whisky a pozval ho do pracovny, Toma si s dětinským výrazem říkal, že byl právě přijat. Neočekával od toho mohutného a přesto zvláštním způsobem přitažlivého muže nic, co by se podobalo Mariiným výlevům citu. V okamžiku, kdy Pavel Vladimir otevřel dveře, pevně mu sevřel ruku a pohlédl mu přímo do očí, vycítil Toma, že muž před ním nemá nic společného s měkkostí a nevinností, kterou si někdo spojuje s tlustými lidmi. Jeho masivní tělo působilo nanejvýš jako nehoda, jako převlek, který Pavel co nevidět odhodí a ukáže se ve vší nádheře svalnatý a mrštný, stojící na počátku života. Zůstal tenkrát v jeho pracovně se skleničkou v ruce a Pavel ho pozoroval se stejným napětím, které cítil už ve dveřích v okamžiku, kdy mu sevřel ruku v obvyklém pozdravu. Bylo něco drsného a předem daného v tom pohledu, který se na tebe upíral, ale zároveň procházel skrz tebe, nepronikal do hloubky, do vnitřností, jen tě ignoroval, aniž by v tobě probouzel pocit bezvýznamnosti, jako by ti řekl, že mu nestojíš v cestě, na cestě, po níž kráčí on, a proto tě nebere moc na vědomí. Sice nechápal proč, ale po tomhle zjištění se uvolnil. Přesto si ale nemohl odpustit otázku, jak by dopadli ti, kteří by se mu zkusili protivit, nebo by mu stáli v cestě.
Ve skutečnosti ho Pavlův pohled vůbec nemíjel. Zdálo se mu tenkrát, právě v té chvíli, kdy otevíral dveře, že Toma je bezvýznamná osobnost, pouhá loutka, ještě příliš mladá na to, aby cokoliv pochopila, a příliš málo obdařená, aby mohla udržet na uzdě takovou ženu, jako byla jeho dcera. Ptal se, jak se u něj mohla Coca zastavit, co přesně ji drželo jako očarovanou po boku takového mladíčka, sice hezkého, to je pravda, nebo přinejmenším zajímavého, ale ještě nezralého. Znal svou dceru dobře a hádal, že tentokrát už není svědkem dalšího způsobu, jak ho podráždit, tím, že mu bude vodit do domu ty nejneočekávanější osoby. Bylo to něco víc. Nová situace, kterou mu Coca uchystala a které musel od té doby čelit. Toma velmi dobře předstíral distingovanou, klidnou zdrženlivost, příliš nenucenou na to, aby byla skutečná. Pavel ho začal nenávidět. Něco z Tomy mu nenávratně unikalo. V této hře cítil moc dobře Cočinu ruku a očekával provokaci. Pokračoval v rozhovoru s Tomou, aniž by narazil na cokoliv podezřelého, avšak začal ho pozorně zkoumat a snažil se ze svých gest, ne-li rovnou ze slov odstranit to, co by prozrazovalo jeho skutečnou povahu muže, který se tak nenuceně pohybuje blízko své dcery. Co přesně mu to Coca uchystala? Pokud to chtěl pochopit, musel vyjít od ní, od té krásné ženy, jejíž život se přes něj tak silně valil a jejíž pohyby ho vzrušovaly den ode dne víc a víc. Pak se mu v mysli vynořil obraz. Coca sedící na zadním sedadle v autě s pohledem upřeným z okna. Její oči jsou přimhouřené před venkovním světlem a lehce pootevřené rty vydechují na okénko auta malé oválky páry. Jak je možné, že taková žena, která se kolem něj pohybuje tak dráždivě – kvůli jiným mužům, vždycky kvůli jiným mužům – je mu zapovězená? Jaké zákony přírody nebo společnosti ustanovily tenhle pitomý zákaz? Ne. Zákazy, zamyslel se, tu nemají co pohledávat. Jen vzájemný souhlas. Toho večera z ní šílel, jak tak svůdně proplouvala kolem Tomy. Na chvíli se odvážil myslet, že to dělá jen pro něj, právě pro něj. Pak v muži před sebou znovu spatřil loutku a zdálo se mu, že na jeho těle ukrytém pod oblečením vidí Cočiny čerstvé stopy, tak čerstvé, že kdyby k jeho kůži přitiskl nos, ucítil by její parfém.
Z rumunského originálu Reality Game Show přeložila Jiřina Vyorálková. Kniha vyjde v nakladatelství Kniha Zlín.