Jako správná matka

Tom zaječel. Máma byla v kuchyni a zadělávala těsto. Tomovi byly čtyři, byl zdravý a na svůj věk poměrně velký. Uměl ječet hodně nahlas a hodně dlouho. Máma měla načtené příručky o výchově dětí a jak se o ně starat. Ve všech příručkách, ale i v románech dokázaly matky (správné matky, matky, které opravdu milují své děti) odhadnout, proč dítě brečí, jen podle druhu pláče.

Tom však řval a strašně brečel, když si ublížil, když byl ospalý, když nemohl trefit rukáv u kabátku, když ho jeho sestra Soledad bila nebo když mu spadla věž z kostek. Pokaždé brečel stejně nahlas, stejně procítěně, stejně zuřivě. Podezřele tiše se choval jen, když trápil miminko, když čekal na správnou chvíli, aby tiše jako kočka skočil na svou kořist. Tomovo ticho tak bylo mnohem nebezpečnější než jeho brekot: v takovém tichu ho jednou máma přistihla, jak leží na miminku a tiskne se mu břichem na obličej (na pusu a nos), který už pomalu modral.

Tom ječel, ječel, ječel. Máma vytáhla ruce z těsta na slaný koláč, honem si je pečlivě opláchla a ještě s utěrkou v ruce se rozeběhla chodbou do dětského pokoje. Tom ležel na zemi a řval. Soledad ho rytmicky s železnou pravidelností kopala do hlavy. Naštěstí měla Soledad na nohou jemňoučké huňaté králičí pantofle, a ne boty do školy.

Máma popadla Soledad za ramena, zacloumala s ní a snažila se jí klidně a odhodlaně ukázat, že její trest za špatné chování je spravedlivý. Snažila se na sobě nedat znát, že má chuť se jí pomstít, ublížit jí. Snažila se chovat jako správná matka, matka, která opravdu miluje své děti.

Potom zvedla Toma a chtěla ho pochovat, aby přestal ječet, ale byl na to moc těžký. Sedla si s ním na kraj postele a hladila ho po vlasech. Tom nepřestával. Jako zázrakem neprobudil miminko. Přestal brečet, až když máma vytáhla ze zástěry bonbón, rozbalil ho a strčil ho do pusy.

„Já chci ještě,“ řekl Tom.

„Já chci taky bonbón,“ přidala se Soledad. „Když jsi dala Tomovi, tak musíš dát i mně.“

„Už nemám. Ty, Soledad, si ani žádnou odměnu nezasloužíš. A tebe to asi tolik nebolelo, když tě to přešlo po jednom bonbónu,“ dodala jako správná matka, spravedlivá, která vlastní a rozděluje spravedlnost. Ale správná matka neutěšuje své děti bonbóny, matka, která opravdu miluje své děti, chrání jejich zuby a intelekt.

„Chceme další bonbóny,“ naléhala Soledad.

Tom byl nyní na její straně. Máma se chtěla vrátit do kuchyně a oni se ji společně pokusili chytit. Tom se jí obmotal kolem nohou a Soledad lovila bonbóny v kapse zástěry. Máma jí ruku poněkud hrubě z kapsy vytáhla. Klid. Zásadovost. Autorita. Láska.

„Ne! Do máminých kapes se nesahá.“

„Máš jich víc, máš jich víc, lžeš! Podvedla jsi nás!“ křičela Soledad.

„Máma je zlá, máma kecá, máma je zadek!“ notoval si s ní Tom.

„Začínají pohádky,“ řekla máma. Autorita. Zásadovost. Zadek.

Tom se Soledad se jí pustili a rozeběhli se k televizi. Soledad ji zapnula. Dali ji tak nahlas, že se to nedalo vydržet, a usadili se na půl metru od obrazovky. Správná matka, matka, která opravdu miluje své děti, by jim to nedovolila. Máma si pomyslela, že ohluchnou a oslepnou a že si to zaslouží. Zavřela za sebou dveře do kuchyně, aby ochránila alespoň své ušní bubínky, a vrátila se k těstu. Těsto značky La Salteña je čerstvější, protože se prodává nejvíc. Koupila by správná matka, matka, která opravdu miluje své děti, hotové těsto?

Roztáhla těsto do formy, navrstvila předem připravenou náplň, překryla další vrstvou těsta, nešikovně je spojila a koláč strčila do trouby. Do kraválu, který vyluzovala televize, nyní pronikal pláč miminka. Automaticky jí začalo z levého prsu vytékat mléko, což jí potřísnilo podprsenku a předek zástěry. Ozval se zvonek.

„Moment!“ volala ke dveřím.

Odešla do dětského pokoje a vrátila se s miminkem v náručí. Otevřela. Byla to objednávka ze zelinářství. Rozvozce byl starší pán, pyšný na to, že je ještě stále v takové kondici, že může vykonávat práci jako tuto, příliš náročnou na jeho věk. Máma už ho předtím několikrát viděla, jak při výpadku elektřiny dupe po schodech s košíkem na ramenou, celý říčný a hrdý.

„Ty děcka sedí moc blízko televize,“ poznamenal, když procházel do kuchyně.

„Máte pravdu,“ odvětila máma. Teď už tu byl i svědek, někdo si všiml, věděl, co je za mámu.

Vůně mléka dráždila miminko, které plakalo a ozobávalo mámě mokrou blůzu jako kuřátko hledající zrní. Stařík začal vyndávat ovoce a zeleninu z košíku a vyrovnávat je na linku. Dělal to pomalu, jako by chtěl všem ukázat, že mu nepřísluší to dokončit bez pomoci. Máma volnou rukou vyndala pár pomerančů, jeden po druhém. Zelinář si nechal sáčky.

Správná matka si nenechává zeleninu doručit: matka, která opravdu miluje své děti, si do zelinářství dojde a osobně vybere ovoce a zeleninu, které jim naservíruje. Jestliže je žena natolik líná, že si nechá ovoce a zeleninu doručit, místo aby je šla nakoupit sama, zelinář se ji pokusí ošidit hned dvakrát: jednak na váze a také na kvalitě. Máma si pozorně prohlížela každý kousek vyndaný z košíku a hledala nejmenší záminku ke stížnosti, aby staříkovi dokázala, že přestože si nechala nákup donést, nespokojí se jen tak s něčím.

„Ty brambory,“ řekla nakonec. „Nezdají se vám moc velké?“

„Čím větší, tím lepší,“ odvětil stařík, „malé jsou k ničemu. Koukněte se na tuhle,“ vybral jednu z největších a strčil ji mámě před obličej. „Je perfektní do trouby. Oškrábete ji a takhle ji nakrojíte, vidíte? Jakoby na plátky, ale nedokrojíte ji úplně. A do každého zářezu dáte kousek másla. Ona se pak v troubě rozevře a udělá takovou zlatavou harmoniku, skvělé, věřte mi.“

Máma mu řekla, že ano, že mu bude věřit. Zaplatila mu a on odešel, předtím ale nesouhlasně pohlédl na děti, které nadále seděly přilepené k televizi.

Máma si připravila velkou sklenici mléka a usadila se v kuchyni, aby nakojila miminko. Vždy když se jí přisálo k prsu, ucítila náhlou a urputnou žízeň, jako by měla v puse poušť. Zároveň cítila, jak z ní bradavkami uniká kus jí samotné. Když miminko pilo z jednoho prsu, z druhého crčel tenounký, ale silný proud mléka. Žádná správná máma nekojí své děti z lahve. Máma po doušcích upíjela ze sklenice mléko, jako by sama sála z prsu. Když se miminko nasytilo, položila si ho na rameno, aby si odříhlo. Nyní bylo načase ho přebalit. Také uklidit kuchyň. Pěkně popořádku. Nejdřív přebalit miminko.

Sundala mu špinavou plenu. S potěšením si prohlédla sytě žluté, polotuhé hovínko, téměř příjemné vůně, typický průjem kojeného miminka po jídle, jak se píše v knihách. Mrně se usmálo bezzubými ústy a radostně zatřepalo holýma nožkama. Utřela ho navlhčeným tampónem. Bude to stačit? Jiné matky omývají miminka v lavoru nebo pod proudem vody. Mělo opruzeniny na zadečku. Miminkům jiných matek se zadeček neopruzuje. Použila by správná matka, matka, která opravdu miluje své děti, jednorázové plenky jako ona? Po­­užila by látkové plenky, prala by je vlastníma rukama, toaletním mýdlem, s láskou.

„Soledad! Přines mi z koupelny krém na zadeček!“ poprosila máma.

Soledad se objevila nečekaně a neobvykle rychle. V mokrých rukách nesla pleťový krém.

„Cos dělala v koupelně?“

„Nic, mami, myla jsem si ruce.“

Tom zaječel. Máma nechala čisté a osušené miminko v postýlce, ale zatím bez plenky. Tomův jekot byl velmi silný a přicházel z koupelny. Soledad se postavila před dveře.

„Nechoď tam, maminko, prosím, nechoď tam, promiň.“

Tom přeřval dokonce i televizi, která zbytečně běžela v obýváku. Pod dveřmi do koupelny pomalu prosakoval stálý proud mýdlové vody a máčel v chodbě koberec. Rozrůstala se na něm tmavá skvrna. Máma strčila do Soledad a otevřela dveře. Tom měl obličej pomalovaný nejrůznějšími barvami a vlasy slepené zubní pastou. Mámina kosmetika byla rozházená po podlaze, všechno promáčené, uprostřed louže z přetékajícího bidetu. Soledad vzala nohy na ramena, určitě se běžela schovat do skříně.

Máma z bidetu vytáhla špunt a snažila se zavřít kohoutky.

„To nešlo zastavit,“ fňukal Tom.

Ani pro mámu to nebylo zrovna jednoduché. Kohoutky byly otevřené nadoraz a protáčely se. Po několika pokusech se jí to povedlo. Zazvonil telefon. Máma si raději počkala v koupelně, až bude bidet prázdný a ona si bude jistá, že voda už neteče. Potom šla telefon zvednout.

Když zvedla sluchátko, uslyšela charakteris­tický zvuk, který předchází hovorům z velké dálky.

„Je to hovor zdaleka, děti, tatínek volá!“ zvolala, celá šťastná.

Soledad vyšla z pokoje a táhla za sebou dětskou postýlku, kde plakalo miminko.

„Mami!“ křičela. „Tom chce zabít miminko, ale schválně! Naschvál ho chce zabít!“

„Kecáš!“ řval Tom za sestrou. „Seš pokaděnej zadek, Soledad, a smrdíš jako pokaděnej zadek, hovňajz, smradlavej hovňajz!“

„Nesnášim ho!“ vřeštěla Soledad. „Nechci, aby existoval, proč ho musím trpět, mami! Dítě ze zadku! Poprděný dítě! Chlupatej zadku!“

„Zmlkněte oba dva,“ okřikla je máma. „Nic neslyším. Stavte se třeba na hlavu, ale buďte u toho zticha! Soledad, vypni tu televizi, volá tatínek zdaleka a neslyším ani slovo.“

„Máma řekla: stavte se na hlavu,“ zopakovala Soledad Tomovi, ten se zašklebil a přestal ječet. Strčili do postýlky a odběhli do kuchyně.

Máma se znovu zaposlouchala do vzdáleného hlasu s ozvěnami, který se ozýval ze sluchátka. Věnovala mu veškerou pozornost a byla na něj plně soustředěná. Na začátku se usmívala. Pak se usmívat přestala. Pak mluvila mnohem hlasitěji, než bylo potřeba k tomu, aby byla slyšet. Pak dělala gesta, zbytečná, protože ji volající nemohl vidět. Pak zavěsila a cítila, že se jí chce plakat a být sama. Pak uslyšela táhlé, hlasité řinčení. Tom zařval. Máma se rozeběhla do kuchyně.

Tom stál na lince mezi hlávkovými saláty a lilky a vyděšeně křičel. Soledad, naštěstí celá, se uprostřed hromady sutin z rozbitých talířů a hrníčků snažila nebrečet. Tom se totiž vyškrábal na linku, aby dosáhl na sklenice marmelády na polici, a jak se jí vší silou držel, vytrhl ji a shodil na zem. Miminko bylo v pořádku. Schválně mu do postýlky hodili cukřenku, aby ho zabavili. Radostně cucalo cukr, natahovalo ruce i nohy a spokojeně si broukalo. Cukr mělo i na šatech a ve vlasech. Máma se zadívala na střepy jednoho modrého talíře z kameniny s obrázkem pejska na okraji, na talíř, který kdysi patřil její vlastní matce. Nikdo, kdo neměl na polici v kredenci takovýto modrý talíř, se nikdy nemohl stát správnou matkou. Chtělo se jí plakat ještě víc.

Tom se Soledad si před katastrofou na zemi v kuchyni hráli na piknik, na nejlepším bílém ubrusu pro návštěvy. Vyndali chléb, sýr, hořčici, kečup a kolu z lednice a vzali si i něco z ovoce a zeleniny na lince. Na ubruse byla dvě nakousaná rajčata a jablko, pár špinavých brambor a skvrny od hořčice.

Máma chtěla být sama a plakat. Přemýšlet nad tím, co se děje. Taky chtěla nařezat Tomovi i Soledad. Nejdřív odtamtud ale musela odnést miminko, aby ho cukr nenadmul, musela se ujistit, že všichni tři jsou v pořádku, a zamést v kuchyni nebezpečné střepy. Vzala bosého Toma a odnesla ho do pokoje.

„Běž odsud, Soledad, běž, musím to zamést,“ řekla kontrolovaným hlasem, potlačovala hněv.

„Tys řekla, že se můžem třeba stavět na hlavu.“

„Soledad, já ti nechci vynadat, řekla jsem jen, abys šla pryč.“

„Tu polici shodil Tom,“ vysvětlovala Soledad.

„Protože tys mě poslala pro marmeládu!“ křičel Tom, který, stále bos, přicupital ke kuchyňským dveřím. „Seš žalovníček a pitomeček a pokaděná špína!“

„Tak dost!“ vykřikla máma. Sama se vyděsila náloží vzteku ve svém výkřiku. „Dost, dost, dost, už nechci slyšet ani slovo, podívej se na tu spoušť a pořád tady jen řveš, řveš a řveš!“

Popadla Toma za ruku a dala mu na zadek, ačkoliv si byla vědoma, že není spravedlivá, že Soledad za to mohla stejně tak, nebo možná ještě víc než on. Brečelo miminko a nyní i Tom. Soledad do mámy strčila dostatečně silně na to, aby upadla na kolena, rukama napřed. Na pravé dlani ucítila ostrou bolest.

„Mýho bratříčka mlátit nebudeš!“

„Máma je prst v nose!“ vřeštěl Tom.

Máma padla do rozbitého skla. Prohlédla si poraněnou ruku. Rána byla hluboká a krvácela.

„Mami, proč je krev červená?“ zeptal se Tom.

„Koukej, cos mámě udělala, Soledad,“ řekla máma a ukazovala jí zranění.

Pak ale uviděla její vyděšený výraz, oči dokořán, a napadlo ji, že to od ní bylo kruté. Správná matka, matka, která opravdu miluje své děti, je nezatěžuje zbytečnou vinou.

„To nic není, holčičko, nemusíš se bát, já vím, že jsi nechtěla, hned si to vyčistím a zalepím a hotovo,“ byla skoro ráda za fyzickou bolest, která jí umožňovala vyhýbat se úsměvům a snad i uronit pár slz. Zvedla ruku nad úroveň srdce, aby zastavila krvácení.

„Mami, proč je krev červená, proč?“ opakoval Tom.

„Pro slepičí kvoč,“ odpověděla zaneprázdněná máma, ruku si obvazovala utěrkou. Musela spoušť zamést a odnést miminko. Co dřív? Jedno po druhém.

„Soledad, prosím tě, podrž na chviličku miminko, já si jdu ošetřit ruku.“

„Ale já chci vidět, jak si to zavazuješ.“

„Dobře, vezmi miminko a pojď do koupelny, tak o nic nepřijdeš.“

„Mami, proč je krev červená? A neříkej, že pro slepičí kvoč,“ naléhal Tom.

„Já nechci brát miminko, nemá plínu,“ protestovala Soledad. „Celou mě pokadí a počůrá.“

„Pokaděná a počůraná Soledad!“ zvolal vítězoslavně Tom.

Máma si s pomocí zubů konečně trochu nešikovně uvázala utěrku. Potřebovala být chvilku, jen chviličku sama. A v tichosti. Myslet na ten vzdálený hlas s ozvěnami. A plakat. Levou rukou vzala miminko, zraněnou rukou naklonila postýlku a snažila se vyklepat cukr. Položila do ní miminko a začala zametat roztříštěné sklo a porcelán. Přitom se jí uvolnila špatně zavázaná utěrka a z rány opět začala crčet krev. Hodně ji to bolelo. Smetla na lopatku, co jen mohla. Zdvihla ­miminko a odnesla ho do pokoje, aby mu dala čistou plenu. Cestou si ublinklo a ušpinilo jí šaty natráveným mlékem.

„Mami, proč je krev červená, a neříkej, že pro slepičí kvoč,“ ptal se Tom.

„Protože ji tvoří červené krvinky,“ odpověděla máma, když miminku nandávala plenu a utírala pusu. Tom se na chvíli nesoustředil, ale Soledad dávala pozor.

„A proč jsou krvinky v krvi červené?“ zeptala se.

„Protože knížka otázek má hodně stran,“ ukončila to máma.

Do postýlky dala čistou deku a několik gumových hraček. Na všem, čeho se dotýkala, zůstávaly krvavé skvrny. Miminko se rozplakalo, když ho položila na břicho. Tentokrát však byla máma odhodlaná si ránu ošetřit. Také chtěla být sama. Soledad ji následovala do koupelny, aby se podívala, jak si obvazuje ruku.

„Vidíš, co dělá maminka? Tak to taky musíš dělat, když se zraníš. Nejdřív ránu pořádně umýt vodou a mýdlem.“

Koupelna byla stále zaplavená mýdlovou vodou. Posbírala zmáčenou kosmetiku. Musí to hned vytřít, než se tam někdo smekne. V lékárničce našla peroxid, obvaz, leukoplast. Bude potřebovat pomoc. Nalila si peroxid na rozšklebenou ránu. Asi by potřebovala i pár stehů, ale nebyla schopná dojet se třemi dětmi do nemocnice. Silně si na ránu přitiskla obklad, aby zastavila krvácení. Pak si přiložila další, čistý obklad a s pomocí Soledad ránu zalepila. V tu chvíli si všimla toho ticha. Miminko přestalo plakat.

„Soledad, běž se podívat, co dělá Tom s miminkem.“

Soledad ráda chránila miminko, asi stejně ráda jako bila Toma. Sotva vyšla z koupelny, už se ozývalo její zoufalé volání o pomoc.

„Mami, mami, mami, on ho chce zabít! Zničí ho, mami, mami! Honem! Točí s nim! MAMI, FAKT HO ZABIJE!“

Máma se rozeběhla rychlostí odpovídající šílenému řevu Soledad, smekla se, ošklivě upadla a vyvrtla si kotník. Zvedla se a odbelhala se do pokoje, kde miminko spokojeně spalo v postýlce a Tom ve vzduchu máchal látkovým psem plným prosa. Pejsek už byl natržený a dírou se sypalo proso, odlétávalo působením odstředivé síly, naráželo do zdí, padalo na zem, na postele, do postýlky. Soledad hystericky ječela. Máma ji jednou fackou umlčela, Tomovi vytrhla látkového psíka a posadila se na jednu z postelí, protože zvrtnutý kotník jí neumožňoval stát. Spatřila krev v obličeji Soledad a bodlo ji u srdce. Pak si všimla, že ji udeřila zraněnou rukou, která opět začínala krvácet. Pohlédla na obrázek šašků s balónky na povlečení, které sama vybrala, a znovu se jí chtělo plakat.

„Přines mi šití, ať ti vyléčím pejska: zašiju ho,“ poprosila máma Soledad. Kotník začínal otékat.

„Přines mi tohle, přines mi tamto, za koho mě máš?“ namítla Soledad. „To jsem jako Popelka, nebo co?“

„Tak ti pejska nezašiju, no, a je mi jedno, jestli z něj vypadá úplně všechno proso,“ vzlykla máma. Jako správná matka? Vzlyká?

„Já chci omelety,“ řekl Tom. „Máma dala facku Soledad. Máma je hnusnej zadek.“

Máma odkulhala do ložnice. V komodě našla šátek, akorát velký, aby si zavázala kotník. Je to jen vyvrtnutý kotník, nic vážného, kdyby se to nazítří zhoršilo, půjde k lékaři. Noha se jí už nevešla do boty. Snažila se stáhnout si kotník (poraněná ruka jí práci nijak neusnadňovala) a natáhla si jednu ponožku z těch, které její manžel nesnášel a které nosila jen na spaní. Ucítila, jak se něco pálí, a vzpomněla si na koláč.

Pomalu odkráčela (v kotníku jí bolestně tepalo) do kuchyně. Dřepla si, aby otevřela troubu, a bůhvíproč se stihla otočit právě včas, aby uviděla Toma a Soledad, už definitivně usmířené (je to radost, když jsou sourozenci jako jeden, když si navzájem pomáhají), jak se ji chystají všema čtyřma ručičkama strčit proti horké troubě. Než upadla, stačila se stočit na stranu, takže si spálila jen levé předloktí, jak jím zavadila o otevřené dveře od trouby. Bolestí a strachy zanadávala. Nic jim neřekla, pouze na ně zírala, supěla, opláchla si spálenou kůži studenou vodou. Hned se jí ulevilo.

„Máma je sprostá,“ řekl Tom.

„Maminko, promiň, my jsme nevěděli, že ta trouba je horká, chtěli jsme si hrát na Jeníčka a Mařenku, fakt jsme to nevěděli.“

„Zlá čarodějnice se spálila v troubě a byla z ní super čokoláda a tu snědli,“ dodal Tom. „Máma je sprostá.“

„My jsme to fakt nevěděli,“ opakovala Soledad poněkud monotónně.

Maminka si pomyslela, že jí nevěří a že jí strašně věřit chce. Její děti. Měla je ráda. Měly ji rády. Největší láska na tomhle světě. Jediná nekonečná láska, nadosmrti.

Pravá láska. Potřebovala být chvíli sama, přemýšlet o tom hovoru, o tom vzdáleném hlasu s ozvěnami. Plakat. Namazat si Cicatul na popáleninu, která úplně hořela. Odešla do koupelny. Každá organizovaná žena by ji už dávno vytřela. Koupelna byla pořád mokrá. Správná matka. Tom ji následoval.

„Tome, lásko moje, maminka chce být v koupelně chviličku sama.“

„Proč?“

„Protože chce KAKAT! Maminka ráda kaká sama, víš?“

„Já ne. Já radši kakám, když je někdo se mnou.“

„No a já jsem radši sama.“

„Já taky,“ přidala se Soledad. „Protože já už jsem velká. Tom je mimino.“

„Já nejsem žádný mimino,“ zakvílel Tom.

„Chci vidět, jak si máma sundává kalhotky. Chci vidět chlupy, co máš dole,“ řekla Soledad.

„Já taky chci vidět maminky chlupatou julinu,“ přidal se Tom.

„Já až budu velká, budu mít chlupatou julinu,“ řekla Soledad.

„Ale nikdy, nikdy nebudeš mít pinďoura!“ dodal Tom.

„A tobě nikdy nebude tolik co mně! Můžeš mít milión narozenin, ale nikdy ti nebude tolik co mně!“ řekla Soledad.

„Chci, abyste odešli,“ řekla máma hlubokým, roztřeseným a výhružným hlasem.

„A já chci vidět tvoje dudlíky,“ řekl Tom. „Mimino je může cucat, a já ne.“

„Jo, jo, chceme dudlíky čudlíky pudlíky dudlíky dudlíky,“ prozpěvovala Soledad.

Vší silou se vrhla na maminku, aby jí rozepnula blůzu, zatímco Tom útočil zespoda. Útok byl náhlý, máma ho nečekala a zátylkem se silně praštila o nebesky modré a bílé kachličky s geometrickými vzory. Náraz ji omráčil, přestala se ovládat. Popadla každého z nich za ruku a tiskla je tak silně, jako by na nich chtěla nechat otisky prstů. Zraněná ruka ji téměř nebolela. Chůze však pro ni bylo čiré utrpení. Táhla je z koupelny přes chodbu.

Když už byli podle jejích výpočtů dostatečně daleko, naráz je pustila a strčila do nich, aby upadli. Utíkala do koupelny, cestou se opírala o zdi a slyšela, jak se Tom se Soledad zvedají, slyšela jejich drobné krůčky, jak zase běží za ní, stihla však doběhnout do koupelny a zavřít dveře, přestože do nich Soledad strčila nohu, ale nekřičela. Tlačila na dveře, dokud Soledad nohu nevytáhla, funěla bolestí, ale stále byla zticha. Zavřela dveře a zamkla.

Máma si sedla na záchod, hlavu si opřela o držák s ručníkem a rozplakala se. Plakala a plakala, ulevovalo se jí, cítila, jak jeden vzlyk vyvolává druhý, vyhledávala je. Plakala, jako by zvracela, až najednou přes svůj vlastní pláč uslyšela jiný, upřímný pláč, který zvláštně souzněl s tím jejím. Miminko. Její miminko. Přistoupila ke dveřím, přiložila k nim ucho. Bylo slyšet tlumený smích. Byli tam. Měli ji v hrsti, nemohla se bránit. Rukojmí. Zachránit ho.

Pomalinku, pokud možno neslyšně, otočila klíčem a prudce otevřela dveře. Tom o ně byl z druhé strany opřený celou vahou, padl na dlaždice a praštil se do hlavy. Máma odkulhala do dětského pokoje. Tam Soledad seděla na židličce, na nohou měla položené miminko. Otevřenou dlaní udeřila Soledad do obličeje a vytrhla jí miminko z rukou. Soledad klopýtla o židličku, čímž máma získala náskok. Brzy už zase byla v koupelně, i s miminkem. Tom byl stále na zemi, řval a kopal kolem sebe. Nohou ho vystrčila ven a znovu zamkla.

Její děťátko. Drobeček. Bezbranné. Její. Máma ho objala, přičichla si k němu. Zase jí z prsů začalo odtékat mléko. Sáhla si na šíji. Hned boule. Obličej přitiskla ke kojencově tváři, tak jemné, pokryté světlým, téměř neviditelným chmýřím. Sálalo z něj teplo a láska. Máma ho kolébala, zpívala mu sladkou melodii beze slov. Miminko bylo pořád ještě její, jenom její, její součást. Nekontrolovaně mávalo ručičkama, jako by ji chtělo pohladit, hrát si s jejím nosem. Mělo dlouhé nehtíky. Příliš dlouhé, mohlo se škrábnout v obličeji: správná matka, matka, která opravdu miluje své děti, jim stříhá nehty častěji. Některé pohyby vypadaly zcela nejistě, jiné naopak téměř záměrně, jako by měly nějaký cíl. Kojencův pravý ukazováček se octl v mámině oku a natrhl jí rohovku. Miminko se usmálo bezzubými ústy.

Ze španělského originálu Como una buena madre (Que tengas una vida interesante, EMECÉ, Buenos Aires 2009) přeložila Martina Cimflová.