Následující ukázky z fragmentární autobiografické prózy, jejíž strojopis byl nalezen v pozůstalosti prozaika a scenáristy Pavla Komance, vybral a sestavil Pavel Ctibor. Autorství těchto zápisků je velmi nejisté.
(…)
Jsem velice mírný, zamlklý a tichý člověk. Když přijdu ze zaměstnání, obyčejně se držím doma, povaluji se na gauči, poslouchám rádio nebo čtu. To je mé hlavní spojení se světem. S lidmi neumím sám od sebe navázat rozhovor, i když o to mám mnohdy zájem. Jsem přílišný samotář, v kolektivu jsem často nesmělý a stydlivý, a jsemli na něco náhle tázán, dostávám se do trapných rozpaků, jak a jakým tónem mám začít mluvit, abych nebyl nápadný.
Do společnosti už nechodím, dříve velmi nerad. Tančit neumím, přátele nemám. Žiji v malém domku s matkou, otec od nás před dvěma lety odešel.
(…)
Moje nejstarší vzpomínka na nejranější dětství je červená barva a strach. Bylo to u lékaře se zánětem středního ucha. Pan doktor rozsvítil lampu a natočil ji na mne. Popadla mě strašná hrůza, lidé v ordinaci se lekli zároveň se mnou, protože jsem prý pronikavě vykřikl. Začal jsem sebou hrozně mlátit, div jsem neprorazil lampu, kopal jsem a drápal. Všichni žasli, kde se ve mně vzala taková obrovská síla. Musel jsem být násilně zkrocen, abych se nemohl vůbec hýbat a světlo mi šlo do ucha. Když jsem cítil hnusné teplo, kterým se mě tato červená barva dotýkala, naříkal jsem, až zaléhaly bubínky. Museli mi proto cpát do pusy tlustý polštář. Ozařování bylo odbyto velmi rychle, protože se mi nikdo nemohl dívat na moje vyboulené oči.
Ani mne nezajímá, kdy jsem začal chodit a mluvit, ale bylo to asi v běžně předpokládané době.
(…)
Chválili mě, že nejsem zlomyslný kazisvět jako jiní kluci, ale že jsem naopak velmi rozumný a mazlivý; že si umím hrát „na doktora“ a „na krám“ (prodavače a zákazníky). Měl jsem na skladě vždy velký výběr zboží: písek byla mouka, tráva bylo zelí, kameny byly vejce, lupení byla zelenina, bílá psí hovínka byl tvaroh, voda byla mléko, štěrk a oblázky byly bonbóny, ztuhlé bláto byla čokoláda a tak dál. Nejradši jsem byl totiž „prodavačka“. Také si pamatuji, jak jsem z bláta, popela, škváry, vody a různého plevelového kvítí dělal cukrovinky a dorty, které jsem pak s oblibou krájel.
Půjčoval jsem si náušnice, poněvadž jsem ještě měl dírky; v porodnici si mě spletli a propíchli mi ouška. Hromadil jsem si různé sponky, barevné mašličky, prstýnky a jiné hezké věci, které jsem si doma třídil nikoliv podle druhu, ale podle toho, od koho jsem je dostal nebo vymámil.
(…)
Byl jsem pak ještě celé dva prázdninové měsíce doma.
Jednou jsem jezdil s koloběžkou po chodbě a po dvorečku. Poslouchal jsem, jak v kuchyni na sebe rodiče řvou lvími hlasy, bylo mi při tom mdlo a měl jsem strach z čehosi neznámého. Slyšel jsem záhadné výrazy jako – „hovado“, „střevo“, „výdělek“, „kurva“, „rodina“, „přesčas“, „úderník“. Když jsem si stoupl na plechovku před rozevřené okno, tak jsem viděl mámu, jak tátu vší silou rve za jeho rezavé vlasy. Zuby měla vyceněné a rudě zbarvené, protože jí tekla krev z nosu. Podobné scény se pak ještě mnohokrát opakovaly, když už jsem chodil do školy. V takové situaci jsem měl obyčejně velký strach, abych nebyl zasažen nějakým letícím předmětem.
(…)
Měl jsem odjakživa velmi silný sklon dělat různé věci jinak, než je obvyklé, jiným postupem nebo docela obráceně, pokud to šlo. Také jsem měnil pravidla her a vymýšlel nové. Vždycky jsem měl snahu vyniknout něčím zcela úplně originálním. Jedl jsem kaktusy, křídu, pijáky, pil jsem inkoust a podobně. I když to bylo pro mne často nevýhodné, reagoval jsem leckdy jinak, než ode mne všichni čekali, a to vědomě a úmyslně. Rád jsem uváděl své okolí do rozpaků různými překvapivými kousky, abych byl středem zájmu a obdivu.
(…)
Oba rodiče neustále usilovali o to, „aby ze mne něco bylo“. Když mě táta viděl zabraného do něčeho neužitečného, tak mně někdy zařval do ucha hnusně vtíravým a drzým hlasem. Já mu v duchu kroutil nosem a páral z něj střeva, neboť moje leknutí mě zdrcovalo a rušilo. Nic jsem nemohl proti tomu dělat a byl jsem ponížený.
(…)
Vymohl jsem si na učiteli, abych byl přesazen do první lavice k jedné holčičce, kterou jsem měl rád. Umývali jsme spolu tabuli a ořezávali křídu a po ránu jsme měli službu, zda mají děti umyté ruce a ostříhané nehty. Často jsme po vyučování zůstali někde zalezlí, pak jsme se navzájem spolu objímali, říkali jsme si, jak se máme rádi, byli jsme k sobě něžní, třeli jsme se o sebe jako kočky a dívali jsme se při tom do očí jeden druhému. Učili jsme se dobře a byli jsme způsobní, učitel nás dával za vzor ostatním. Jmenovala se Miluška, bydlela se svou babičkou na začátku naší ulice v takzvaném roháku a během školního roku se odstěhovala někam na venkov, aniž mě to příliš vyvedlo z míry.
(…)
Pak jsem ještě dlouho nespal, přestože všichni už spali dávno.
Zjevovaly se přede mnou různé pohádkové postavy a bytosti. Čím blíže ke mně, tím se stávaly menšími. Také jsem se pokoušel chytat je do dlaně. Objevil se u mě na peřině roztomilý čertíček, byl tak maličký, že se to nedá ani vypovědět. Dělal rozcvičku, ba i tančil, roztomile si pobrukoval a byl rozpustilý, čiperný a svižný. Pak skákal po peřině jako blecha, vyplazoval na mě jazyk a rozdělával různobarevné ohníčky. Měl jsem z něho takovou radost, že jsem hlasitě kuňkal různá libozvučná slůvka a také jsem budil babičku, aby se taky dívala. Ona však svéhlavě tvrdila, že nevidí vůbec nic, a dokonce rozsvítila. Když potom zase zhasla a šla do postele, tak za ní pochodovali trpaslíci z pohádky „Sněhurka“. Ten poslední, „Šmudla“, tloukl na bubínek.
Co se týče toho čertíka, toho jsem pak ještě viděl jednou, a sice doma, v Praze. Jmenoval se Čeněk. Sice jsem s ním nikdy nehovořil, ale všechno mi říkalo, že je to prostě Čeněk a nikdo jiný. S tímto jménem jsem se před tím nikdy nesetkal, nežli ve slabikáři.
(…)
Na Silvestra přijel strýc Jaroslav s tetou Hanou a malou Haničkou. Babička vařila „tché“. Strýc Jaroslav byl tehdá ještě u železnic náčelníkem hlavního nádraží v Ústí nad Labem a teta Hana byla „věčně po blázincích“. Jinak to byla velmi jemná, inteligentní žena, povoláním byla učitelka. Jednou ji prý museli odvézt ze školy, protože prý kreslila dětem čokoládou po stěně hloupé a nelogické obrázky. Obyčejně ji doktoři přivedli záhy k sobě a ona pak musela vyprávět, na co si ještě pamatuje a na co už ne. Jednou také vyšlo najevo, že byla ve stavu sníženého vědomí několik dnů, aniž si toho kdo povšiml. Dokonce při tom učila a dávala dětem domácí úlohy. Pak se ale na nic z toho nepamatovala.
Na Silvestra večer se pamatuju, jak jsem zapaloval prskavky a jak jsem s dospělými pil takzvaného turka. Pořád dokola jsme si navzájem říkali, co by se mělo v novém roce změnit. Když pak odbila půlnoc a přišel nový rok, tak jsem se kolem sebe dlouho rozhlížel, ale nezměnilo se vůbec nic.
Pak jsme zůstali v místnosti sami s babičkou a každý jsme si obřadně připravovali lůžko. Když babička zhasla, tak se mi postavila do dlaně princezna Zlatovláska. Uprostřed místnosti se posadil do křesla Čeněk. Udivilo mne, že může být zničehonic tak veliký. Před očima mi pluly rozkošné vánoční ozdobičky, rampouchy, figurky, certle a prskavky. Když jsem se ohlédl na Čeňka, tak se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v sešlého bělovlasého staříka a ten byl jízlivý. Pak létali po bytě maličcí andělíčkové, kteří se zas proměnili ve střípky z kouzelného zrcadla, a na stěně se objevila v nadživotní velikosti Sněhová královna, která mě zamrazila svým pohledem. Vykřikl jsem hrůzou.
(…)
Venku se krušně šeřilo a obloha byla cínová. Ozývalo se smutné popískávání kosa a silně mě začínaly bolet oči.
Zvedl jsem se a navrhl, abychom už šli, přičemž jsem pocítil příšernou tělesnou únavu. Matka mě tedy ujišťovala, že už za moment půjdeme, a každé její slovo bylo doprovázeno hnusným zadrnčením obrovského zvonu.
Zvonem byla moje hlava a autem hrubého štěrku, sypajícího se shora na zvon, bylo každé matčino slovo.
Ztratil jsem vědomí. Bylo to v mém životě poprvé, co jsem omdlel. Když jsem se probral, vůbec jsem nechápal, co se to se mnou stalo. Asi o minutu později jsem nabyl dojmu, že jde o sen, a divil jsem se, že může být tak silný a živý, aniž se probudím. Teprve po chvíli jsem si jakžtakž všechno srovnal v hlavě.
(…)
Mezi dětmi jsem býval bezuzdně rozjívený, dělal jsem ze sebe šaška, mluvil jsem sprostě a urážel staré lidi. Často jsem měl doma nebo jinde pocit jako ve snu, přičemž jsem byl tupý, hlava mě brněla, velmi slabě jsem viděl i slyšel a byl jsem unaven, rozptýlen i rozladěn.
Večer, když bylo zhasnuto a měl jsem spát, tak jsem míval po peřině a po polštářích samý oheň, vše hořelo, lůžko v plamenech! Srdce mi tlouklo, v uších činely, byl to zvuk jako v obrovské plechové kádi. Oheň jsem dusil marně. Strop býval často do ruda rozžhavený. Často jsem si musel rozsvěcet světlo, abych se přesvědčil, že jde jenom o klam.
Ze strojopisného originálu vybral Pavel Ctibor.