Varšavská smlouvo, díky?

Již je zřejmé, že z celého československého osmašedesátého bude největší mediální pozornost věnována srpnu. Vlastně všechny ty měsíce od ledna do druhé třetiny srpna jsou nepohodlné a mluví se o nich špatně. K nim nemáme jazyk, nemáme k nim klíč. A možná se za ně mnozí stydíme jako za lásku odmítnutou, zapuzenou, zhrzenou? Jak dnes má pamětník, tehdy většinový, vysvětlit vnoučeti, že roku 1968 ctil komunistickou stranu, uznával, ba miloval její představitele? Jakým jazykem připomínat ve východním bloku dosti netuctovou událost, jakou bylo zrušení cenzury, a to nejen faktickým během událostí, ale přímo zákonem? Naproti tomu srpen je jaksepatří. Srpen jako by dokládal obecně přijaté tvrzení o nereformovatelnosti komunistického socialismu, ač je to tvrzení nepřesné: on po jistou mez reformovatelný byl, a proto se lišil komunismus bierutovský od gomułkowského, období gottwaldovské od novotnovského a pak husákovského; politicky, ekonomicky, kulturně... Možná přesnější, ale ne tak efektní by byla teze o trvalé neudržitelnosti systému? Ale to se zas týká systémů všech... Srpen je samozřejmě – s prominutím – divácky nejvděčnější: tanky, krev, padlí... Obraz srpna 1968 může komplikovat snad jen (vysočanský) XIV. sjezd Komunistické strany Československa. Vždyť to byl sjezd pro sovětský blok velmi netypický: představitelé dosud monopolně vládnoucí strany, delegáti zvolení tak svobodně, jako se snad nikdy v KSČ nevolilo, se scházejí v utajení, odsuzují okupaci – a velmi mnozí z nich zůstávají tomuto stanovisku věrni po zbytek života; méně početní v aktivní opozici, ale i za pouhé odmítnutí kát se a odvolat se platilo. (A KSČ, po prověrkách už zbytková, zaplatila jinak, ale taky těžce: tím, že přistoupila na porušení vlastních stanov, se zlikvidovala; na tom dnešních 14 procent pro svého druhu ultrakonzervativní a intelektuálně neplodnou KSČM nic nemění.) Jeden odkaz nám však zřejmě nejhorší podoby komunismu zanechaly: kolik komentářů, kolik hlasů – ostatně nejen o osmašedesátém – se drží spíše poetiky propagandy než věcné argumentace! Kolik z nich spěchá k definitivnímu, jednoznačnému závěru, jakoby určenému dětem! K ponuré srpnové noci připravila svůj program roku Česká televize. To se samozřejmě nabízí, ale neztratí se – také v kontextu celého mediálního roku 2008 – skutečnost, že osmašedesátý byl buď jak buď vítězstvím Československa, a ne SSSR?