Ze symbolů není člověk živ

V letech 1996, 2005 a 2006 vyšly ve vaší edici tři obsáhlé svazky Spisů Ladislava Klímy: Velký roman, deníkově-filosofické zápisy Mea a korespondence Hominibus. Ještě předtím jste tyto svazky vydala francouzsky v Éditions de la Différence. Jsou ohlášeny další tři svazky Spisů: Philosophica žurnalistica, Romanetta a novelly a Dramata. V jaké fázi je příprava spisů nyní po stránce ediční?

Když jsme v roce 1994 poprvé uvažovali o českém vydání Spisů s Janem Šulcem a Viktorem Stoilovem z Torstu, rozvrhla jsem pětiletý ediční plán v jediné rozumné perspektivě souvislé přípravy všech svazků. Každý tematicky nebo žánrově omezený menší celek odkazuje přece k ostatním a předpokládá podrobnou obeznámenost a průběžný ponor v celém nejen vydaném a nevydaném díle, nýbrž (v Klímově případě) i životním příběhu. Bohužel jsem v občanském životě překladatelkou na volné noze, tj. jen a jen proletářkou – bezplatně daleko nedojdu. Tenkrát na začátku jsme bláznivě doufali ve financování celého českého vydání Spisů ze strany Václava Havla. K tomu nedošlo. Dosud vyšlé svazky jsem připravila na přeskáčku, dle toho, kdy se mně ve Francii nebo Torstu v Čechách podařilo sehnat grant nebo subvenci aspoň na něco. Horší pracovní podmínky si nedovedu představit. Francouzské ministerstvo kultury mi udělilo ještě na jaře 2007 půlroční stipendium na to, abych dokončila všechny tři zbylé svazky. Pochopitelně jsem to nedokázala (jen jsem trochu pokročila v práci na III. svazku), ale myslím, že chtěli asi naznačit, že by bylo na čase, aby se i české instituce o překlad zasadily, jak to dělají Němci, Portugalci nebo Holanďané. Bez financování, jen tak ve volných chvílích, jichž – při celoroční celodenní překladatelské práci (v posledních měsících na Patočkovi, ale častěji bohužel na zcela prostředních anglosaských románových výtvorech) – nemám přespříliš, příprava pokračuje zoufale hlemýždím tempem.

Při práci na svazcích Mea a Hominibus jste se potýkala s tím, že od 60. let se o zachování a soustřeďování Klímových rukopisů čeští badatelé ani instituce nestarali, mnohé rukopisy se zřejmě ztratily. Našly se v poslední době další rukopisy či zprávy o nich?

Řekněte spíš od roku 1948. Při práci na deníku a korespondenci jsem šla po stopě všech mně známých Klímových přátel, známých, dopisovatelů a posmrtných vydavatelů. V poslední době jsem se dostala jen k části pozůstalosti Emanuela Chalupného (korespondenci s Milošem Srbem, Josefem Kodíčkem aj. kolem Klímy), o kterou bych se bývala zajímala už v 90. letech, kdyby mně Josef Zumr tenkrát nepřísahal, že tam nic není, co by nevyšlo už před půlstoletím ve svazku Duchovní přátelství. Jinak se nic v poslední době neobjevilo. Jediný člověk, který se od roku 1996 sám přihlásil jako majitel aspoň několika útržků, je Ivo Vodseďálek. Pokládám za pravděpodobné, že některé aspoň zlomky se zachovaly u různých sběratelů, kteří na nich dodnes sedí, mlčí a sotva tento rozhovor budou číst. Byla bych zvědava, zda něco není v pozůstalosti Egona Bondyho.

Kritické vydání Klímova díla vyžaduje dlouholetou badatelskou, editorskou, překladatelskou i redakční práci, velké nasazení vydavatele a finanční zajištění. Jaké jsou vyhlídky na další financování a vydavatelskou podporu spisů? Podpoří je i státní kulturní a akademické instituce, které – soudě podle čestných medailí, loňského čestného doktorátu UK a předloňské litery za přínos české literatuře – o vaší práci vědí?

Na druhou otázku se mi chce odpovědět jedním slovem: ne (vyjma nemalé logistické podpory, které se mně vždy dostalo v Archivu Jana Patočky a za niž jsem vřelými díky zavázána Ivanu Chvatíkovi a Ladislavě Švandové). Avšak nebylo by to zcela přesné. Nebudu zde mluvit o podpoře, které se dostalo Mea a Hominibus od České spořitelny ve spolupráci s Nadací Český literární fond. Bohužel se nemůže opakovat. Byla zcela výjimečná, jednorázová a Spořitelna přece není státní kulturní instituce. Co se týče čistě institučních zdrojů, české ministerstvo kultury přispělo částkou 2000 eur na I. a II. svazek francouzského vydání a ministr Pavel Tigrid dal nakladatelství Torst 5000 korun ze svého osobního fondu na Velký roman. Symbolicky tedy něco bylo, ale z pouhých symbolů není živ ani člověk, ani ediční plán. Co bude dál, nevím. Ve Francii je nakladatel pořád ochoten zaplatit tisk zbylých svazků, ale i tak je pro něj Klíma ztrátový podnik. Na editorskou a překladatelskou práci (která vyžaduje intensivní rok, rok a půl, někdy i víc na svazek obnášející kolem 2 000 000 úhozů) nedá už nic. Vyhlídky jsou černé, ledaže by se zázrakem objevila možnost podpory v rámci (nebo přesněji mimo rámec běžných) kulturních programů Evropské unie. Co se týče situace v Čechách, o tom byste spíš měla hovořit s Janem Šulcem, který se neúnavně a všemožně za pokračování Klímových Spisů zasazuje. Byl jistý zájem, ba byly i sliby ze strany nakladatelství Academia, jednání ale ztroskotalo na prozaické nezbytnosti zálohy.

Česká literární historie Klímovo dílo považuje spíše za kuriózní výjimku. Zato u literátů mělo živý ohlas. Sám Klíma se v Mea i Hominibus nejednou obrací k Březinovi. V druhé polovině 20. století na Klímu reagují odlišné osobnosti – Hrabal, Kolář, Zábrana, Vaculík, Jirous, umělci z udergroundu... Lze mluvit o něčem jako „tradici díla Ladislava Klímy“? Které osobnosti a díla Klímu podstatně inspirovaly a nechaly se jím inspirovat?

Klíma je pro mne vskutku výjimkou. Jeho vztah k Březinovi byl spíš úctou než inspirací. Jeho literární a filosofické zázemí bylo v první řadě německé (Nietzsche, Schopenhauer, ale i E. T. A. Hoffmann), pak všeobecně evropské, nikoli úzce české. Na druhé straně je jeho vliv na Hrabala a jiné, pokud to mohu posuzovat, čistě povrchní – mluvila bych spíš o odcizení motivů než o pravém oplodnění, natož o „tradici“. Nevím o jediném případě vskutku hluboce vnitřního příbuzenství (a převzetí odkazu), jaké existuje třebas mezi Demlem a Josefem Jedličkou.

Ladislava Klímu si dnes připomínáme současně právě s Jakubem Demlem. Vy jste přeložila do francouzštiny jeho prózy Zapomenuté světlo (Lumière oubliée, 1984) a Podzimní sen (Un rêve d’automne, 1985). Mezi osudem děl Jakuba Demla a Ladislava Klímy se najde mnoho vnějších paralel, ale nacházíte i obdoby vnitřní?

V době, kdy jsem Demla překládala, nacházela jsem u něho výrazné solipsistické sklony. Neřeknu vám teď přesně kde, a nejspíš trochu přeháním, ale „já“ je bod, v němž se oba stýkají ve své jedinečné rozdílnosti i ve své zcela vzácné svobodě projevu.

Ladislav Klíma i Jakub Deml oba různými způsoby odkazují na Otokara Březinu. Oba si s Březinou dopisovali. Zdá se, že o sobě nemohli nevědět. V Mea ani v Hominibus však nenacházíme Demlovo jméno ani jiné stopy, u Demla odkazy na Klímu zřídka a okrajově. Měl k němu Ladislav Klíma nějaký vztah? Nebo se za života míjeli?

Jedinou zmínku Demla v Klímově korespondenci jsem našla v došlých dopisech, a sice na pohlednici podepsané „Váš Klíma“ (kdo je tento Klíma, jsem se nedopátrala – snad publicista K. Z. Klíma?), dané na poštu v Brně 1. srpna 1921 (tedy v době, kdy „náš“ Klíma, dle lístku Miloše Srba citovaného v poznámkovém aparátu svazku Hominibus, uvažoval o cestě do Jaroměřic): „O. B. je u Demla.“ Adresát Ladislav Klíma musel vědět, o kom je řeč (stejně jako Deml věděl od Březiny, kdo je on – viz Mé svědectví), ač (dle svědectví Josefa Zlámala v dopise Rudolfu Škeříkovi z 18. dubna–14. května 1930) „z poválečné generace beletristů nechtěl znát nikoho“. Zlámal sice dodává, že se do jisté míry zajímal o Jaroslava Durycha „hlavně pro jeho poměr k Otokaru Březinovi“, což mohlo snad platit i o Demlovi, ale ani mimo Klímovy vlastní spisy (např. v korespondenci Chalupného, který se s Demlem znal – seznámil se s ním u Březiny, s nímž jej později i v Topolčiankách navštívil) nic, pokud já vím, nenasvědčuje, že kdy od něj něco četl. Nejspíš se nikdy nesešli, a myslím, že by se upřímně nesnášeli.