Potřeboval jsem jim odpouštět

Před šedesáti lety jste byl zatčen. Jaké byly důvody?

Byla to záminka – vlastně kvůli třem básním, které vyjadřovaly nesouhlas s nastupující totalitou a vznikly bezprostředně po únoru 1948. Tehdy jsme se scházeli s dalšími mladými lidmi na faře v Kojetíně a já s nimi natiskl své básně na cyklostylu. Nebyla to žádná organizovaná skupina, spíše náboženská, a záhy jsme se scházet přestali. Před červnovými volbami jsem ještě rozhodil z motocyklu pár letáků s výzvou, aby lidi volili bílé lístky, a v květnu 1949 jsem vytvořil leták k devátému sjezdu KSČ, protestující proti politice strany. Rozdal jsem jich všeho všudy pět. Když dnes ty texty čtu, musím se své tehdejší naivitě usmívat. Ale StB z našeho původního počínání vytvořila proces se sedmnácti lidmi, já jsem měl být zakladatelem jakési skupiny Famo-o, která nikdy neexistovala. A v procesu pak padaly dvacetileté a pětadvacetileté tresty.

Kdy a kde vás zatkli?

Narukoval jsem na vojnu do Přerova. Přišli pro mě v noci na 9. října 1949 – byl jsem v kasárnách teprve osm dní. Nějaký starší muž zatahal za mou deku a říká: „Oblečte se, půjdete nám něco vysvětlit na policii.“ Odvezli mě do Olomouce a vsadili do přeplněné kobky. Na dlouhé palandě leželi muži v civilních šatech, byl tam hrozně vydýchaný vzduch a vlhko, voda stékala v pramíncích po zdech. Všichni se vzbudili a vyptávali se mě na situaci venku. Naše osudy byly podobné a představovali jsme si, že nás brzo pustí domů. Když se trochu rozednilo, všiml jsem si, že moji noví spolubydlící mají zamodralé obličeje, někteří i pohmožděniny po výsleších.

O tom, jak vás vyslýchali, se ve svých knihách příliš nerozepisujete.

Vyslýchal mě muž u stolu s psacím strojem. Vyptával se mě a psal, při příštích výsleších protokoly trhal a začínalo se znova, pokud to nebylo podle jeho představ. Takto se postupovalo u všech vyslýchaných, dokud protokoly neodpovídaly potřebám připravovaného monstrprocesu – tuto okolnost zdůrazňuji kvůli historikům, kteří zpracovávají falešné protokoly, a vytvářejí tak falešnou historii. Za mnou postávali vždy dva siláci, kteří byli vyšetřovateli u psacího stroje nápomocni. Já odtamtud odcházel pohmožděný, ale nikdy jsem o tom raději nemluvil. Dodnes se za to my vězni stydíme.

Ve svých knížkách píšete, že jste se za lidi, kteří vás vyslýchali a věznili, modlil.

Postupně ve mně narůstala potřeba jim odpouštět a modlit se za ně.

A odpustil jste jim?

Odpustil. Když člověku neodpustí člověk, tak překáží Bohu v konečné nápravě.

Váš proces se konal 7. až 10. června 1950, tedy ve stejném týdnu jako proces s Miladou Horákovou. Byl v něčem podobný?

Byl podobně vykonstruovaný, ale na rozdíl od procesu s doktorkou Miladou Horákovou tam nepadaly tresty smrti. Nejvyšší trest byl dvacet pět let pro Bohuslava Krchňáka a kněze Jindřicha Jenáčka, já jsem byl odsouzen k dvaceti letům. Náš proces také nebyl sledován sdělovacími prostředky, přenášen v rádiu atd., byli jsme stranou hlavní pozornosti. Byl to však v té době první monstrproces na Moravě.

Prošel jste vyšetřovací vazbou, samotkou na Borech a pak táborem Vojna na Příbramsku, kde se těžil uran. Které z těch vězení bylo nejtěžší?

Určitě devítiměsíční vazba v Olomouci. Po skončení výslechů a převezení do krajské věznice mě dali do cely k trojnásobnému vrahovi, odsouzenému na smrt. Byl to člověk, kterému se v hospodě jeho soused pochlubil, že zrovna prodal krávu. Šel zamaskovaný k němu domů, kde byla žena s desetiletým chlapcem, a přepadl je, aby mu dali peníze. Ale chlapec se na něho vrhl a strhl mu masku, poznali ho a on je zabil sekyrou. Vtom se vrátil otec a vrah usmrtil i jeho. Sám byl otcem dvou dcerušek. Když jsem přišel do cely, měl jsem strach. Ale hovořili jsme spolu o Bohu, on se obrátil na víru a na smrt odcházel smířený.

Pak jste žil přes rok na samotce na Borech. Jaké bylo prostředí tam?

Byla to nevětraná, dusivá a velice prašná místnost se slamníkem a čpícím záchodem. Každé ráno mi vhodili do cely chuchvalec zaprášených provázků, které jsem svazoval na povřísla. K vykoupání nás vyvedli jenom jednou za čtrnáct dní, dali nám vyprané košile. I poté nás svrbělo celé tělo zažranou špínou. Prach z provázků toto utrpení ještě zvyšoval. Ironie byla, že jsme povřísla vyráběli pro naše zemědělce, aby měl národ chutný chléb.

V jídle si nevybírám, dobré je to, co dostanu. Maminka se nás nikdy neptala, jídlo, které před nás postavila, mi vždycky chutnalo. Ale ve vězení na Borech jsem jedl i věci, které bych nejraději nepozřel, někdy se vůbec nedalo poznat, z čeho je jídlo připraveno. Největší pochoutkou byly v neděli ovesné vločky pokapané marmeládou.

Ve vašem rozsudku se píše, že v době zatčení jste byl elektrotechnickým učněm – tehdy vám bylo už dvaadvacet. Co jste dělal předtím a jaké bylo vaše vzdělání?

V roce 1938 jsem nastoupil na gymnázium v Prostějově. Odtamtud jsem byl vyhozen kvůli drobné formalitě – rodiče poslali poplatek za školné o pár dní později. Pamatuji si, jak jsme ještě s jedním spolužákem, který na tom byl stejně, odcházeli po školním schodišti a oba plakali. Čtvrtou třídu měšťanky jsem dokončil v Bedihošti. Vzdělání na účetního jsem si doplnil až po dlouhých letech – v roce 1968 večerním studiem na střední ekonomické škole.

Pocházím z rolnické rodiny, otec mi zemřel v roce 1941. Maminka byla velice pracovitá, ale zůstala na všechno sama. Nás sourozenců se narodilo osm, čtyři zemřeli jako děti a ze čtyř zbylých jsem byl nejstarší. Přešla na mě starost o hospodářství. Když válka skončila, byli jsme ještě kluci – mně bylo v roce 1945 osmnáct. Snažili jsme se naše hospodářství zmodernizovat různými technickými novinkami. Koupili jsme traktor Slavia, mlátičku a sekací stroj na slámu a šlo nám to tak dobře, až staří sedláci koukali, co ti mladí vyvádějí…

Jenže pak přišel rok 1948, který všechno změnil. Potkal jsem Jitřenku, svou budoucí ženu. Pocházela ze Vsetína, její otec měl v domě elektroobchod a dílnu, nakonec byl zlikvidován v roce 1955 jako poslední živnostník na Vsetínsku. Přestěhoval jsem se k nim a tchán mě vyučil.

Setkání s Jitřenkou je počátkem životního příběhu, který prochází mnoha vašimi knihami. Můžete ho v krátkosti vylíčit?

Už od mládí jsem často zajížděl na motocyklu na Svatý Hostýn. Tehdy v červnu 1948 jsem měl však namířeno jinam – na Velehrad. Zvláštním tíhnutím jsem ale v Hulíně odbočil a jel do Bystřice pod Hostýnem. Tam se mi pokazil motocykl. Nechal jsem ho v místní opravně a šel na Svatý Hostýn na večerní mši svatou. Během ní jsem klečel vpravo od kněžiště a vnímal jsem, že na témže schodě vlevo od oltáře klečí dívka. Na Svatém Hostýně jsem přespal, ráno si koupil perník od babičky u stánku číslo 13 a šel zase dolů z kopce pro motocykl. Jenže stále nebyl opraven. Tak jsem zase vyšel na kopec, znovu jsem šel na večerní mši svatou a opakovala se stejná situace – klečel jsem napravo a dívka vlevo.
Třetího dne jsem opět běžel dolů, motocykl stále nebyl opraven, a proto jsem se znovu vrátil.

U krámku s perníkem jsem se dal do řeči s babičkou. Seděla tam také dívka, kterou jsem předtím dvakrát viděl v kostele. Postupně jsme spolu navázali hovor. A večer jsme klečeli každý na svém místě. Dalšího dne měla odjet domů k rodičům. Ten den jsme si po ranní mši svaté povídali na lavičce u kostela a zjistili jsme, že si velice rozumíme a že jsme tam přijeli ve stejný podvečer. Hovor se protáhl i přes poledne, a když už se její odjezd blížil, najednou jsme se rozhodli, že se vezmeme. A jeli jsme do Vsetína k jejím rodičům oba.

Co se stalo s motorkou?

Na motocykl jsem v tu chvíli zapomněl. Také moje maminka v Čelčicích musela umírat strachy, vždyť jsem zmizel na čtyři dny, ale v té chvíli jsme na nic nemyslel, hned jsem jel požádat Jitřenčiny rodiče o její ruku. Datum jsme stanovili na 18. září a po těch třech měsících jsme se vzali.

Měl jste ke Svatému Hostýnu nějaký zvláštní vztah už předtím?

Ano, k Panně Marii Svatohostýnské. Já jsem se rděl před Pannou Marií, všechno jsem jí chtěl svěřit. Kdykoliv mě něco tížilo, běžel jsem k ní a ke knězi ve zpovědnici. Sedl jsem na motorku, jel do Bystřice pod Hostýnem a klusal do kopce. Ne ze „zbožnosti“ – kvůli úlevě v nitru.

Proč tam tehdy přijela vaše budoucí žena?

Později jsem zjistil, že Jitřenka tam hledala radu v životní situaci, která se jevila jako zoufalá – pronásledoval ji jakýsi muž, musela kvůli němu dokonce opustit zaměstnání. Vidíte, tady na psacím stole mám medailonek, který jsem měl celou dobu při sobě, když jsem byl uvězněn v táboře Vojna. Jsou to dvě fotografie zatavené do plexiskla – na jedné straně je oltář na Svatém Hostýně a na druhé Jitřenka vedle muže, který je odstřižen. Ten mužský ji málem zničil. A přišel jsem já jako zachránce.

Jak jste ji zachraňoval?

Jitřenka byla mimořádně citlivá a v době našeho setkání na konci sil. I během našeho soužití velice potřebovala mou stálou přítomnost a povzbuzení. Doma jsme vytvářeli ovzduší lásky. Několikrát za den, kdykoliv jsme kolem sebe prošli, jsme si říkali: Miluji tě! A ten druhý odpověděl: Já víc! Ale také jsme polemizovali, vedli až filosofické debaty. Samozřejmě že jsme se někdy i nepohodli kvůli běžným věcem a jednou, krátce po svatbě, Jitřenka stála u okna a plakala. Její maminka nám tehdy řekla: Ať nikdy nezapadne slunce nad vaším hněvem. Toho jsme se drželi.

Rok po svatbě jste byl zatčen a pak odsouzen na dvacet let. Vaše žena na vás čekala skoro devět let. Jak tu dobu prožívala?

Když mě zatkli a odsoudili, nervově se zhroutila a musela se léčit na neurologii v Olomouci, od té doby až do konce života brala antidepresiva. V době mé vazby se ji snažili zlomit, rozdělit nás – a také jedna psychiatrička se jí ptala, proč se nerozvede. Osmdesát procent žen vězňů to tehdy skutečně nevydrželo, to byl také záměr našich trýznitelů. Jitřenka se dostala kvůli nemoci do invalidního důchodu, žila ve Vsetíně s rodinou, vytrvale se modlila. Za zmínku snad stojí, že byla také velkou čtenářkou. Od 15. listopadu 1949 si psala deníky, které dodnes mám, vypovídají o její samotě. A pokud to podmínky věznění dovolovaly, dopisovali jsme si, znovu a znovu jsem jí vyznával lásku – to jí dodávalo naději na shledání.

Dopisy byly jistě cenzurované. Nezadržovali vám je?

Nedělal jsem hrdinu, nepsal jsem o poměrech ve vězení nebo v táboře, měl jsem na starost Jitřenku, psal jsem jí milostná vyznání, pokaždé novými slovy, ze kterých žila. Dopisy samozřejmě cenzoři četli. Jeden z nich, osvětový důstojník v táboře Vojna, kde jsem strávil šest a půl roku, se mnou někdy rozmlouval při nedělních směnách, když jsem obsluhoval těžební zařízení. A tehdy mi řekl: „Já chci, abyste zůstal, čtu vaše dopisy, jsou krásné.“ Pro mě to bylo to nejlepší uznání z nečekané strany. Dle jeho funkce by se dalo předpokládat, že byl nevěřícím. Dopisy i mé vyprávění na něho však působily natolik, že na něm bylo znát, jak víru přijímá.

Vaše dopisy se uchovaly?

Když jsem šel v roce 2002 na operaci srdce, spálil jsem je. Jitřenka byla už dva roky po smrti. Tehdy jsem si řekl – tomuhle národu je neponechám.

V dole jste pracoval také s Miroslavem Dvořáčkem, který byl zatčen po udání, v němž figurovalo jméno Milana Kundery. Jak na tohoto spoluvězně vzpomínáte?

Pracoval jsem s ním po dlouhou dobu našeho nasazení v uranových dolech. Byl velmi statečný při buzeracích, kterými nás dozorci často postihovali. V době, kdy se vynořil jeho případ na veřejnost, se nacházel po mozkové příhodě ve Švédsku. Více se o jeho osudu nepsalo, až nedávno se v Lidových novinách objevil rozhovor s jeho ženou.

Vy jste o tomto případu napsal tři knížečky, tvořící minitrilogii, v níž jste se věnoval podstatě dění v roce 1950. Jak vůbec smýšlíte o díle Milana Kundery?

Vrátil jsem se k jeho knihám – nejvíce si cením Žertu. Kdo chce poznat nitro Milana Kundery, ať rozevře dvojstránku tohoto románu, na které bych podepsal každé slovo. Jde o druhou kapitolu šestého dílu – tam čteme názory vypravěče na křesťany a křesťanství. Říká tam závažné věci, například toto: „Křesťané. Ale kde vlastně jsou? Vidím kolem dokola jen samé zdánlivé křesťany, kteří žijí přesně tak, jak žijí nevěrci. Jenomže být křesťanem, to znamená žít jinak. To znamená jít cestou Kristovou, napodobovat Krista…“ A dále tam píše: „Mohu jen hluboce litovat tragického omylu, který odvedl socialismus od Boha. Mohu jen vysvětlovat ten omyl a pracovat k jeho odčinění…“ Domnívám se, že tyto stránky Kunderova díla jsou přehlíženy – na jejich základě věřím, že Milan Kundera je věřící člověk.

Jaký obsah má pro vás slovo věřící, respektive křesťan?

Křesťan se má zajímat o svět. Mluvit skutky. Má být vzdělaný – přinejmenším potřebuje bezpečně znát základ své víry: Desatero, základní pravdy, ctnosti… A nebýt vlažný – Bůh nesnáší vlažnost. Ve svých knihách píšu o potřebě poponášet světlo. Nejde o to se v životě prosadit, ale pokorně a vytrvale jít za vytyčeným cílem. A zápasit se silami světa, které přikrývají světlo kbelíkem. V praktických skutcích se nám tato cesta jeví jako konání dobra.

Měla vaše životní zkušenost určitý smysl?

Měla hluboký smysl. Předpokladem jakékoliv nápravy jednotlivce i společnosti je především oběť. Náprava společnosti není možná bez nápravy jedince – to říká logika. Moje osobní zkušenost říká: kdykoliv jsem působil na jiné a vynechával slovo oběť, dosahoval jsem malých výsledků. Více jsem uspíval, když se slova proměňovala ve skutky. Když jsem se však za druhé modlil, dokonce i za své protivníky, cítil jsem Boží požehnání svého úsilí.

Myslíte, že současná česká společnost smysl oběti chápe a přijímá?

Povím to takto: Pokud by se tyto jasné úvahy vůbec v tisku objevovaly, dokonce na předních místech, kam ještě sahá lidská pozornost, byl by to ten nejzřetelnější výchozí krok ze současné krize, nazývané hospodářským úpadkem. Opakuji to podruhé, ale jiná odpověď neexistuje: Jediná cesta k společenské nápravě je náprava jedinců.

Sen

Karel Vysloužil

4. července 2009 se probouzím z hrůzného snu – stoupá mně tlak a puls:

probouzím se v půl páté – ve snu vynášely ženy z mnohých domů lidská těla – vynášení trvalo asi dlouho, domů bylo mnoho – vše bylo bizarní: na dlouhé tyči je do plátna zabaleno tělo – zábalem prochází tyč – ženy vycházejí z domů – vždy jich několik vpředu i vzadu drží tyč – k žádnému cíli se nedochází – při záškubech v plátně mě napadá, že těla jsou asi živá – ale to už nad pochodem hřímá hlas: jen sebou škubejte v křečích – konečně se otrokyně bouří – hlas vyjmenovává zneužívání žen ke služebnosti – v ovzduší zní řada často vyslovovaných pravd – byl to zvláštní sen

Sen byl tak působivý, že jsem vstal a vše hned napsal. – Televize ukazuje často násilí; udivuje mne vysoké procento žen, jež dostaly a dostávají od mužů rány – jsou bity!!! Zdá se mi, že toto není možné! Připadá mi, že jsem ve snu se ženami muže z domů vynášel.

 Což není žena bytost stvořená na půl cesty od muže k andělu? Což láska, víra, naděje, báseň, socha a krása nejsou rodu ženského?

(Z knihy O nebi, 2009)