Očista Fossem

Očista slovem může být docela špinavá procedura: skrze krvavá dramata, slovní střety, posměch, kletby i nadávky, mámivé písně, bláznivé výroky, záchodové úvahy, rodinné hádky i vyprávění bez dobrého konce. Jon Fosse (nar. 1959) to všechno ve svém psaní spojil – ne libovolně smíchal, spíš destiloval. Bez ohledu na to, zda se jeho texty nazývají romány, divadelními hrami nebo básněmi – jsou tím vším současně.

Oline stoupá do kopce

Jon Fosse své texty buduje jako prostory s minimem postav a jednoduchou zápletkou. Jako místa, kudy někdo putuje nebo na která se někdo upřeně dívá. Melancholií II. se šourá stará Oline. Stoupá do kopce ke svému domu a nese si rybu – cestou ji švagrová prosí, aby se stavila za umírajícím bratrem Sivertem, ale ona musí nejdřív s bolestí vystoupit po obvyklé trase nahoru ke svému domu, dojít si na záchod, vykuchat rybu, nechat se navštívit Alidou, o níž už si nepamatuje, kdo vlastně je, stále řešit, jestli se jí nechce na záchod a jestli tam dojde, nechat si rybu sežrat kočkou, opět jít dolů k moři pro rybu…

Na jednu věc je u Jona Fosseho spolehnutí: na bytelný, jasně definovaný a stále potvrzovaný prostor. V Melancholii II. se navíc stále připomíná i chatrná tělesná schránka Oline: „a i když se dnes už jednou zastavila v nejpříkřejším místě kopce, tak si dopřeje odpočinek ještě na místě, kde se obvykle zastavuje, myslí si Oline. A Oline se zastaví. A Oline stojí. A Oline cítí, jak bolest v nohou ustává. A Oline se podívá nahoru ke svému domu.“

Důležitým bodem obou Fosseho Melancholií jsou dveře. Próza Meancholie I. (viz A2 č. 29/2007) se odehrává hlavně mezi dveřmi. Stojí v nich mladý malíř Lars Hertervig. Dveře vedou do hospody, kde sedí běžná společnost „malířů, kteří neumějí malovat“. Společnost, kde se lidé necítí sami. A jsou normální. Ale on je „malíř, který umí malovat“. Toto rozdělení prostoru rozděluje jeho mysl.

Melancholie II. je melancholií dvojitou – dveře jsou nejčastěji zavřené a Lars s Oline – bratr se sestrou – stojí každý na jiné straně. Oline chce dovnitř, Lars ji nechce vpustit: ona tiskne kliku dolů, on ji tlačí nahoru.

Vymítání významů

Vše mimo prostor a bolest je však u Fosseho přeludné, mámivé. Lars už ve skutečnosti umřel a Oline sedí sama zavřená v kadibudce a zírá na dveře, na nichž visí obrázek, „čmáranice“, kterou jí Lars namaloval.

Jdeme po hranici snu nebo vzpomínky, přítomné události i vidiny. A přitom houstne čas. Jeho směr je nevypočitatelný, čas je tekutý a vířivý, kondenzovaný. Mysl Fosseho postav často pracuje ve stavu vrcholné únavy, polospánku, vyšinutí nebo umírání.

Čistoty Fosse dociluje nejen vybílením mysli svých postav, ale i tím, jak účelně zachází se slovy. Neustálým opakováním a variacemi vymetá ze slov významy, vyprazdňuje je a vyklízí místo něčemu jinému.

Otevřené dveře

Zpomalením pohybů, těžkostí a námahou člověka, který jde z posledních sil, text dává pocítit extázi z lehkých a průhledných věcí: „belhá se do kopce, před sebou vidí svůj dům, je to hezký dům, myslí si, i když je malý, je to hezký dům, teď, co ho natřeli na bílo, je z něj hezký dům, malý, s malými okny, v oknech jsou tylové záclony, ano, tylové záclony! v oknech!“

Zároveň však těžknou banality. Být či nebýt v Olinině podání zní: „nechce se jí na záchod? netlačí ji tam dole? chce se jí na záchod? nebo ne?“ Postupně jí dochází, že nezbývá než „sedět a čekat, jestli něco nepřijde“, a že když na záchodě zrovna není, stejně to „přijde, kdy samo chce“. V této chvíli naprostého odevzdání už je vlastně připravená na vše.

Zdrojem humoru Melancholie II. je srážka postav, které postrádají určité vnitřní přepážky nebo se volně pohybují otevřenými dveřmi mezi skutečným a imaginárním – a naopak u nich druzí narážejí na zavřené dveře tam, kde je nečekali.

Nejméně odhadnutelný je v tomto ohledu Lars: „Lars je jako moře a obloha, neustále se mění, ze světla do tmy, z bílé do nejčernější černé, takový je Lars, úplně jako moře,“ říká si Oline. Lars, kterému už od dětství blýská v očích černým světlem, se jako dospělý po návratu z blázince živí řezáním a sekáním dřeva pro obyvatele Stavangeru. Ve skutečnosti, ve své skutečnosti, však dělá něco docela jiného. Seká špalky a rozpráví s nimi: „Ty idiote! Nikdy jsi neuměl malovat, nikdy, ale maloval jsi a obtěžoval ty, co malovat umějí, řekl Lars. Idiote! Tady v Sandvigenu, ve Stavangeru, nemají takový idioti co dělat! Mezi normálními lidmi ne! řekl Lars.“

Lars dělá věci, které jsou nutné nejen pro jeho obživu, ale i pro udržení rovnováhy v jeho světě. Když nemaluje, tak pilou a sekerou čistí svět, „zabíjí skoro všechny malíře“ s myšlenkou: „Musím je zabít, neumějí malovat, a proto je musím zabít.“

Co jsi to za člověka

Ve vyčištěném prostoru dává Jon Fosse zaznít i řeči, kterou lidi mluví jeden do druhého nebo sami k sobě – jako do pekla nebo do nebe. Tuto ďábelskou i andělskou řeč ořezává na elementární věty: „Ty obrázky se ti podobají, řeknu. Lars se na mě podívá. Jak to myslíš? řekne. Nevím. Ale podobají se ti. Chceš, abych tě namaloval? zeptá se Lars.“

Co se tu sděluje? Ve vyšinutých dialozích si lidé nepředávají informace, sdělují si čistou pozornost, lásku nebo nenávist. Fosse ovšem umí v řeči lidí – zejména ve svých dramatech – vydestilovat i nelásku. Tak švagrová Signe vyčítá popletené Oline, která se k ní došourala z posledních sil: „Nezáleželo ti na vlastním bratrovi, řekne Signe. Mohla sis udělat čas a přijít za ním, než zemřel, prosil mě, abych tě přivedla. Bylo to jeho poslední přání, chtěl, abych tě přivedla. A ty. Tys přišla pozdě. Co jsi to za člověka.“

Takhle mluví ďábel. To, co říká Signe, je naprosto srozumitelné, Signe má dokonce svým způsobem pravdu. Ale vedle drhnoucích pokusů o rozhovor mezi Larsem a Oline – vlastně i vedle Larsova řvaní na špalek dřeva – je zřejmé, že Signe při plnění povinnosti zapomněla na to nejpodstatnější, co Oline setsakra dobře ví: že je ve hře vždycky ještě něco. Něco, co „přijde samo, kdy chce“.

Nic k podnájmu, bohužel

Jon Fosse ve svých textech znovu a znovu evokuje jeden starý příběh, který se odehrává dnes a denně – vysílení lidé hledají místo, kde se může narodit dítě nebo se dá umřít, místo pro čirou bezbrannost. Ale ať se příběh odehrává v Betlémě, Bjørgvinu nebo dnešním Bergenu, „sjednat si podnájem jako by bylo zhola nemožné, ne, říkali všichni, nic k podnájmu bohužel nemáme, ne…“.

Jon Fosse je ojedinělý tím, jak velký prostor vyklízí bezúčelné čistotě. Přitom nevede řeči o duchovnu, jen přenechává duchu místo. Vůbec mu nejde o literaturu ani o náboženství, ale právě jen o tohle. Svým způsobem dělá totéž co jeho Lars – očišťuje svět, udržuje rovnováhu ve světě. Pobíjí celou tu zpropadenou literaturu normálních spisovatelů, kteří neumějí psát.

Autorka je bohemistka a redaktorka.