Pražské zálety Johnnyho Griffina

Je výjimečné, že osobnost jazzové moderny přímo se podílející na její mnohotvářnosti se objevila vícekrát na pódiu pražského mezinárodního festivalu a dokonce v diskografii Supraphonu „normalizační“ éry po boku našich jazzmanů. Johnny Griffin přijel do Prahy na festival v letech 1967 a 1969 s Francy Boland-Kenny Clarke Big Bandem. Tento orchestr světového renomé založil belgický pianista s americkým bubeníkem a tvořili jej evropští muzikanti s americkými jazzovými špičkami působícími v Evropě. Ti se však na starém kontinentu nezabydlovali proto, že by o ně nebyl doma zájem, ale proto, že zde objevili centra se silným jazzovým zázemím. V bigbandu se tak sešli Američané z Bruselu, Mnichova, Kodaně, Londýna a Kenny Clarke s Griffinem dorazili z Paříže. Orchestr působil v letech 1959 až 1973 a LP s licenčním výběrem vydal v roce 1969 Supraphon.

V roce 1973 byl Johnny Griffin přizván do dalšího orchestru, zrozeného z ideje, jež se skladateli a dirigentovi Václavu Zahradníkovi a supraphonskému producentovi Antonínu Matznerovi honila hlavou od roku 1969. V prostředí nastávající normalizace nebylo představitelné, že by se z tuzemského lůna mohl vyklubat mezinárodní orchestr pro trvalé angažmá, proto se rozhodli těšit domácí publikum alespoň příležitostně. Tak vznikl v roce 1971 Slide Hampton & Václav Zahradník Big Band, který v dubnu 1971 natočil výborné LP B&S (mezi členy bylo například kompletní slavné freejazzové trio Johna Surmana) a o rok později se v novém obsazení představil jednak na Mezinárodním jazzovém festivalu v Lucerně, jednak na albu řady Interjazz pod pořadovým číslem 2. Tak se Griffin opět ocitl na naší scéně. A právě tehdy, po zkušenosti se sólujícími hornisty a dechovými sekcemi, zatoužil natočit se zdejšími muzikanty a smyčcovým orchestrem, v Hamptonově a Zahradníkově aranžmá, desku jazzových balad. Úmysl však odletěl s ozvěnou labutí písně orchestru hned po skončení festivalu.

Osmdesát let vprostřed hlučícího jazzu

Jestliže Johnny Griffin rád pronášel, že být jazzovým muzikantem bylo jeho tužbou odjakživa, měl k tomu dobré předpoklady v rodině. Otec hrál na piccolo kornet, matka na klavír, doma měli velkou sbírku desek. Žili v Chicagu, kde se Johnny narodil 24. dubna 1928. Ve třinácti se učil na klarinet, o rok později už na saxofon a poslouchal Bena Webstera, Johnnyho Hodgese, Dona Byase, Colemana Hawkinse, Lestera Younga. V sedmnácti získal profesionální angažmá v orchestru vibrafonisty Lionela Hamptona. V padesátých letech nabíral zkušenosti v kapelách Jazz Messengers bubeníka Arta Blakeyho a pianisty Theloniouse Monka. Roku 1958 jej kritici Down Beatu dosazují na první místo v kategorii vycházejících hvězd. Od roku 1962 žije převážně v Evropě, účinkuje však na obou jazzových kontinentech. Nahrává se swingaři Counta Basieho i s bebopovou legendou Dizzym Gillespiem. Po Griffinově smrti značka Blue Note okamžitě vydala výbornou nahrávku Blowing Session z roku 1957, na níž s ním hraje John Coltrane. Ke klasickým deskám moderního jazzu se ještě řadí výběr z let 1958–62, vydaný pod jeho přezdívkou Little Giant (Milestone), a The Big Soul-Band (Riverside) z roku 1960. Johnny Griffin, dravý bopový improvizátor se schopností chrlit chytlavé melodické nápady a sršet osobitým muzikantským humorem, se ocitá mezi spolutvůrci hard bopu přelomu let padesátých a šedesátých a z něj vycházejícího soulového proudu. Tím se nahrávky jeho soulového bandu stávají navýsost aktuální, neboť zde se rodil funk, dnes silně převažující na postmoderní jazzové scéně. V tomto období přišli aranžéři se záměrným zesílením účinku hudební energie pomocí zdvojení dechových instrumentů v kapele. Griffin takovou tenorsaxofonovou dvojici stvořil s Eddiem „Lockwjawem“ Davisem. V Griffinově hře se snoubí to nejvýraznější z pozdního swingu, ze západopobřežního bopu ovlivňovaného moderním rhythm&blues. Zemřel letošního 25. července v Mauprevoir, kde byl doma posledních osmnáct let svého života.

Poslední pražské chorusy

Loňského září přivezl Johnny Griffin kvarteto s pianistou Kirkem Lightseyem, kontrabasistou Gilem Naturelem a bubeníkem Douglasem Sidesem. Multisoniku, který dokumentuje cyklus Jazz na Hradě, pokud tomu nebrání licenční podmínky, se díky dobré studijní práci střihače Zdeňka Klementa podařilo vytvořit slušný dokument kariérní cody této saxofonové legendy. Jako účastník vím, že vystoupení měla svá hlušší místa, při nichž se čekalo na Griffina, než si zformuluje nějakou vtipnost pro obecenstvo, než se rozhodne, kdy spustí sólo, než se vydýchá. Zahájení patřilo skladbě Lester Leaps In od otce moderního tenorsaxofonu „Prese“ Younga, v němž se doprovázející trio předvedlo jako nabitý akumulátor k již klidnějšímu, zkraje dokonce rozpačitému sólování starého pána. Totéž lze říci o zlidovělém popěvku Back Home Again In Indiana. V nádherné baladě operetního původu If I Should Lose You či v duši vždy budící melancholii Body And Soul pak všichni předvedli, čím a proč je mimořádná atmosféra jazzové hudby. Závěr patří Gillespieho A Night In Tunisia, skladbě staré jak sám moderní jazz, se strhujícím sólem Kirkea Lightseye. Kacířsky se mi chce říci, že pro mě byl hlavní hvězdou večera právě on. Ale divoký i bolný tón Griffinova nástroje, doznívající z minulosti, ze srdce nevymažete.

Autor je jazzový publicista.