Veterána studené války stále naplňuje úžasem, když jazzovým legendám stojí tváří v tvář – u nás doma. Potkalo mě to jak v Klubu Kaštan na 4. Free Jazz Festivalu, tak na tradičně pestrém 15. Jazz Goes To Town v Hradci Králové.
Pražský Free Jazz Festival (FJF) je charakterem intimní klubová záležitost. Tradičně představuje ve dvou dnech domácí volné improvizátory vedle převažujících zahraničních hostů. Nelze to však brát jako konfrontaci, ale jako doplňování mozaiky, protože letos jak zasloužilí freejazzoví průkopníci z Free Jazz Tria Olomouc, tak česko-americká GAMe s kontrabasistou Georgem Cremaschim a dalším spolutvůrcem historie české improvizační scény Miroslavem Posejpalem sklidili zasloužený úspěch. A koho že jsem tam potkal? Basistu Barreho Phillipse – někdejšího člena skupin Dona Ellise, Archieho Sheppa, George Russella, Ornetta Colemana či Cecila Taylora, v letech 1969–72 pak The Tria s Johnem Surmanem a Stuem Martinem, vedle vší té avantgardy rovněž v angažmá v Bernsteinově newyorské filharmonii. A teď, v Kaštanu, kam se vejde necelá stovka posluchačů, zněl free jazz, v němž zvukové možnosti prostoru pečlivě prozkoumávaly saxofony Urse Leimgrubera, rozrušovaly je zvuky vycházející z těla Phillipsova kontrabasu a kolem toho poletovaly tóny klavíru ze všech stran neúprosně bitého Jacquesem Demierrem. A další večer zase ohromující hudba kvarteta basklarinetisty Michela Pilze s klarinetistou Perrym Robinsonem – ano, tím slavným Perrym Morrisem Robinsonem z New Yorku, jenž formoval avantgardní jazz šedesátých let například s Archie Sheppem, Carlou Bleyovou, Günterem Hamplem… A k tomu Michel Pilz, považovaný za převtělení Erika Dolphyho, rovněž patřící k těm, co dokazují, že i vprostřed časů postmoderního manýrismu může žít avantgarda smysluplně. Divokost jejich hudby je odkazem na společné prvky neworleanské klasiky s free jazzem. Na závěr si přizvali ke společné improvizaci ještě turkmenskou pianistku, dalšího to účastníka FJF, která se nechala strhnout ke hře, vedle níž její koncert se saxofonistou Sergeyem Letovem, dlouholetým aktivním podílníkem evropské avantgardní scény, působil až nespravedlivě poklidně.
Jazz Goes to Hradec Králové
Připomenout všechny účinkující jako vždy typově pestrého šestidenního maratonu podle pečlivé dramaturgie hradeckého jazzmana Martina Brunnera je nad rozsah této reportáže, proto načrtnu osobní zážitky. Odhlédnu-li od zřejmých hvězd jazzu, u nichž očekávání bývají obvykle – alespoň pro většinu publika – naplněna, byl pro mě podstatný zážitek ze dvou odlišných koncertů orchestru pražské jazzové konzervatoře Jaroslava Ježka. Jsem pamětník všech premiér a kariér big bandů Milana Svobody, takže dobře vnímám, jak s každou další generací vzrůstá kvalita těchto orchestrů. A kvalitu představuje samozřejmá technická úroveň ověřená zkušenostmi mladých muzikantů a nutná živočišnost a energie patřící k podstatě jazzu. Orchestr se představil jednak samostatně, jednak jako interpret orchestrální svity Gianluigiho Trovesiho pro jeho klarinet a trubku Michala Gery. První koncert byl zasvěcen přearanžovaným skladbám Milana Svobody včetně proslulé Pocty Gilu Evansovi a bouřlivý ohlas svědčil o tom, že tyto skladby v podání nejmladší generace znějí opravdu dobře. Ostatně – o úrovni orchestru mluví také to, že několik jeho sólistů muselo být nahrazeno, neboť týž den hráli na koncertu Strun podzimu v projektu varhaníka Ondřeje Pivce. Na provedení Trovesiho díla už byli všichni pohromadě, a autor i publikum byli výsledkem potěšeni. Jde o hudbu prodchnutou vlivy, které formovaly kulturu Středomoří; Trovesi dokáže umně smíchat jazzovou tradici s modernou a ve svých pětašedesáti letech stále patří k nejzajímavějším tvůrcům jazzové Evropy.
Saxuální hudba
Spojnici s duchem freejazzového festivalu představil v Hradci Králové britský pianista, původně cellista a trombonista Matthew Bourne. Klavírní produkce tohoto profesora Leeds College of Music jsou spíše konceptem, při němž zběsilé improvizace, připomínající určitá období Cecila Taylora, Keitha Jarretta či Yosuke Yamashity, reagují na melodiku smyček sestavených z lidské mluvy, jež je sestříhána do useknutých slabik, slov či sousloví. K tomu si hraje s publikem ve svérázné dada performanci, a v přídavku překvapí trochou lyriky.
Kölner Saxophon Mafia je další z koncepčně bezuzdných kvartet bez rytmiky, jejichž syntéza osciluje pomocí jazzové hry mezi soudobou hudbou a historickými formami populáru. Pomocí ironie se přiznávají ke všem prohřeškům vůči čistotě „zneužitých“ hudebních žánrů – sami mluví o „saxuální“ svobodě, k níž se coby kolínští mafiáni skvělým, dobře poslouchatelným způsobem hlásí, a baví.
Oprávněným vrcholem festivalu bylo vystoupení skupiny bubeníka Jacka DeJohnetta a jeho skupiny The Ripple Effect se saxofonistou Johnem Surmanem. Muzikální a technicky bezproblémový DeJohnette postavil hudbu kapely na inspiraci, kterou vnesla brazilská zpěvačka, skladatelka a etnoložka Marlui Miranda. Díky tomu sálem nezněly samby či bossa novy, ale hudba vycházející z rituálních muzikálních projevů přírodních etnik západního dílu rovníkového pruhu, v hloubi střední Afriky či u indiánů jihoamerických pralesů. Podmanivý rytmus, jakýsi pradávný minimalismus, pak kolorují přítomní jazzmani a Mirandin zpěv. Jerome Harris střídá kytaru s baskytarou, u basy oceňuji kontrabasově sametový zvuk. John Surman dává přednost tenorsaxofonu a sopránce před – u něj častými – klarinety, sóla jsou však i ve své střídmosti expresivní. Jeho syn Ben k tomu přispívá nevtíravými samply a živou elektronikou. Bubnování Jacka DeJohnetta je melodicko-rytmickou hudbou samo o sobě. Byla to dokonale vyvážená jazzová fúze, v níž muzikální podstata dotýkající se kořenů kultury naší civilizace měla přednost před improvizační exhibicí, kterou by si DeJohnette, Surman i Harris mohli oprávněně dovolit.
Autor je jazzový publicista.
Free Jazz festival. Praha, 25.–26. 9. 2009.
Jazz Goes To Town. Hradec Králové, 12.–17. 10. 2009.