Dejte šanci free jazzu

V současném pojetí je free jazz součástí spektra improvizační hudby, k níž se – každá vlastními cestami – dopracovala avantgarda nejen jazzu, ale také rocku, soudobé hudby obecně a experimentátorů z elektronických laboratoří. Je to typická postmoderní situace, v níž muzikant těží z průkopnické tvorby minulého století zcela osvobozen od přemýšlení o žánrové čistotě.

Modální perly bez rytmické berly

Kulturní mentalita domorodců středočeské kotliny se jen pozvolna (a nerada) uvolňuje z obrozeneckého uzavření do sebe v obraně před růzností světa kolem, takže je samozřejmé, že jazz je svou podstatou svérázného jiného způsobu, jak hrát hudbu, pro ni cizorodou oblastí. Navzdory tomu se zde jazzu souběžně s jeho dějepisem věnuje určitá část muzikantů a publika, z nichž zase další, odvozená menšina, je schopna sledovat a přijmout nejkrajnější moment jazzové evoluce znamenající završení vývoje moderního jazzu, jeho jazyka, odkaz avantgardy padesátých a šedesátých let – free jazz.

Podstatou free jazzu je kolektivní improvizace, která si vyžaduje instrumentálně zdatné hráče, schopnost naslouchat spoluhráčům, protože se nelze spolehnout automaticky na rytmicky a harmonicky šlapající rytmiku dle schématu skladby – je nutné mít zjitřené vcítění pro dění v kapele. Vývoj k free jazzu vedl přes osvobozování improvizace od akordů k modalitě, kdy se tónové řady stávaly určujícími pro hru muzikantů. Tudy vedly cesty od hard bopu saxofonisty Johna Coltranea a trumpetisty Milese Davise, ale také tria pianisty Billa Evanse, k následné progresi hry multiinstrumentalisty Ornetta Colemana a jeho následovníků. Samozřejmostí jsou rovněž úkroky z tonality, což běžnému posluchači zřejmě vadí nejvíce. V českém jazzu tento vývoj souběžně neprobíhal, slibně znělo například společné Stivínovo a Kratochvílovo JAZZ Q před rozchodem protagonistů, následné Stivínovo trio a jeho Tandem s Rudolfem Daškem. Nejdůslednějším představitelem je dodnes působící Free Jazz Trio Olomouc. Část nové generace naznačuje, že free jazz už není pro ni nemístnou úchylkou.

U Hasičů – večer první

Zdařilý úvod festivalu patřil kapele Limbo. Etnické ozvěny v jejich hudbě dávají prostor k volnější improvizaci, především sólům kapelníka Pavla Hrubého na tenor a sopránsaxofon nebo basklarinet. V Limbu však došlo k důležité změně, kdy Miloše Dvořáčka vystřídali bubeník Martin Kopřiva s perkusistou a studovaným tablistou Tomášem Reindlem. Najednou se hudba stala prostorovější, umožňující volnější přístup k improvizaci. Limbo svůj blok sestavilo z částí volně improvizovaných, čemuž vévodily nástroje Hrubého, z částí zvukových koláží, v nichž se uplatnily i různé drobné foukací nástroje, píšťaly a perkuse, a ze zklidňující pasáže vycházející ze skladby Dumka kontrabasisty Tarase Vološčuka. Některé části doprovázející Hrubého free sóla sice měly pravidelný beat, ale drobné hudební špílce, ba i koňská hlava perkusistova vyvolávaly vzpomínky na bláznivé pasáže živých koncertů Sun Ra. Poněkud v pozadí zůstala hra Františka Kučery na trubku a křídlovku.

Očekávanou hvězdou byl u nás od svých počátků dobře známý pianista Vjačeslav Ganělin, Rus, který většinu života prožil v Litvě a v roce 1987 emigroval do Izraele. Věčně experimentující sólový klavírista, člen avantgardního tria s bubeníkem Vladimirem Tarasovem a saxofonistou Vladimirem Čekasinem, se představil sólově, leč dovybaven klávesovou elektronikou, dvěma činely, dvěma jazzovýmí tam tamy a drobnými perkusemi. V jeho improvizaci se prolínaly expresivní pasáže se ztišující lyrikou, syntetické zvukové figury s hrou na struny klavíru. Energií překypující výbušnost klaviatury vyvolávala napětí, zda Ganělin vše dokáže zkrotit do uzavřené struktury. Připomínám, že citované trio vystoupilo v Praze roku 1978 a šest let trvaly tahanice k povolení vydání nahrávky v Supraphonu: free jazzu ve zdejších poměrech nepomohlo ani to, že se jednalo o import ze SSSR.

Večer uzavíralo americko-polské kvarteto Schwartzegeist hyperaktivního představitele newyorské, ale také berlínské avantgardní scény, hudební i literární, perkusisty a deklamátora sytého hlasu Sadiqua Beye, jehož jméno nacházíme na četných nahrávkách jazzmanů nebo v projektech producenta Stefana Wintera. Jeho spoluhráči hrají tak, že se dá mluvit o kolektivní improvizaci, byť brooklynský bubeník Kenny Martin, zčásti vyrostlý na Jamajce, se rád oddává přímočařejším rytmům. Kontrabasista Stanisław Michalek se s Martinem potkali právě na berlínské scéně, kde tvoří společně. Lehce nad své možnosti odvážné freejazzové sólistky se projevila houslistka Katrin Mickiewiczová – dravou hrou, expresivním vokálem a pečlivě odměřenými ozvěnami polské lidové noty. Schwartzegeist se zaměřují na poezii „vesmírného“ avantgardisty Sun Ra a texty Sadiqa Beye.

Večer druhý

Jana Koubková, celoživotní dobrodruh, hledající inspirace pro své vokální improvizace, si na pódium přivedla multiinstrumentalistu Heinze Grobmeiera, který vedle hry na sopránsaxofon předvedl několik neuvěřitelných hudebních nástrojů vlastní výroby. Některé zvukově odkazovaly k etnickým předkům, ale například dvoupíšťalové „varhany“ ovládané šlapacím nafukovadlem zněly jako sbor ve skladbách minimalisty Stevea Reicha. Volná improvizace dueta poletovala mezi inspiracemi etnickými, starou hudbou Evropy a prostou radostí z tvorby zvuků, rytmů. Projevila se u nich společná zkušenost z improvizací k němým filmům, na nichž se v Německu příležitostně podílejí.

Nastal čas silných zážitků festivalu. Prvním bylo vystoupení německo-holandského tria houslisty Albrechta Maurera Movietalk. Hráli hudbu ze stejnojmenného CD, jehož repertoár tvoří volné improvizace na témata filmové hudby, mimo slavného Pošťáka francouzského režiséra Jacquese Tatiho většinou z období nedávného, například Lola běží o život či Kundun. Výraznou úlohu v tvorbě neobvyklých zvuků sehrává trombonista Walter Wierbos. Improvizace Movietalk je daná tématy, jako jediní měli proto před sebou nápovědné pulty s notami. Jsou příkladem, kdy lze mluvit o využití freejazzové improvizace v bezbariérové soudobé hudbě. Všichni tři současně potvrzují, že ke smysluplné volné improvizaci je nutné být technicky dokonalým instrumentalistou a silnou muzikální osobností.

Totéž beze zbytku platí o závěrečném zážitku, o hře kvarteta vokalisty Phila Mintona. Byť v Praze už několikrát vystoupil s různými partami (třeba na festivalu Alternativa), pro většinu publika byl objevem. O Mintonově vokálu lze stěží mluvit jako o zpěvu, spíše se jedná o neobvyklou tvorbu zvuků vznikajících pracně nacvičenou činností bránice, krčních a lícních svalů, jimi zvláštně zpracovávaných vzdechů, slin, sípotu, při duetech s přefuky sopránsaxofonu Johna Butchera, vůdčí persony londýnské improvizační scény, nebylo možné rozlišit, dělá-li zvuk nástroj či Minton. Jeho vokalíza je často docela tichá, ale dokáže překvapit zvuky, jako když proslulí Kilhets házeli řetězy na bicí soupravu. Slyšeli jsme z jeho úst pasáže, k nimž se jiní dopracovávají pomocí elektroniky či počítačů. Butcherův saxofon slouží k tvorbě tomu odpovídající zvukohry, pianista Veryan Weston, známý například z dua s houslistou Jonem Rosem, sype tóny ve shlucích, nebo také jen roztroušeně. Soundu kvarteta se nevymyká ani činnost perkusisty Rogera Turnera (v Česku viděn například s KonkPack a Johnem Zornem), který je rovněž dodavatelem zvuků, nikoli konstruktérem rytmů. Celek působil dojmem příbuznosti s koncerty Johna Cage na preparovaný klavír.

Autor je jazzový publicista.