Dvanáct spravedlivých očima Nikity Michalkova
Ruská verze Lumetovy klasiky Dvanáct rozhněvaných mužů přináší ve šlépějích originálu hloubavý, neotřelý a deziluzivní pohled na moderní společnost. Svými morálními otázkami daleko překračuje hranice prostoru, v němž se odehrává.
Přesně padesát let po uvedení Dvanácti rozhněvaných mužů Sidneyho Lumeta představil renomovaný ruský filmař Nikita Michalkov svou verzi příběhu o hledání spravedlnosti v omezeném prostoru poradní místnosti. Zatímco americká předloha byla původně koncipována jako střídmý televizní film, ruská verze vysoké filmové ambice nezapře. Nabízí výpravnější, epičtější a stylizovanější vyprávění, podávané formou, která občas nabírá lehkou převahu nad obsahem. V michalkovovské tradici se tu tragika úzce dotýká fraškovité ruské všednodennosti a autenticita je narušována symbolickými vsuvkami, které posilují vyznění ústředních motivů. Zatímco tedy Lumetovu verzi lze vnímat jako úsporně pojaté drama ze zákulisí soudu, Nikita Michalkov zůstal zaníceným vypravěčem, který chce s divákem hrát hru založenou na osobitém autorském pohledu a prolínání reality a symbolu.
Tohle není Harvard
V Michalkovově adaptaci zůstávají zachovány všechny klíčové prvky syžetu původní verze. Opět tedy sledujeme poradu dvanácti porotců z lidu o osudu mladého chlapce, který je obviněný ze zabití svého otce (zde ruského otčíma). Z původně jasného případu se postupem času stává emotivní rozkrývání možné pravdy, nespolehlivosti předkládaných důkazů a především osobních motivací, které vedou jednotlivé aktéry k jejich úsudku. V osobě porotců krystalizuje společnost jako celek. Zatímco ale americká verze počítá s jistou neměnnou autoritou, kterou konání rozhněvaných propůjčuje zákon (a tedy řád, jenž věcem dává pevný rámec), ruští porotci se ocitají ve spleti animozit, absurdních epizod a dogmat, z nichž, zdá se, není cesta ven. Scénář Nikity Michalkova a Vladimira Mojsejenka opouští originál Reginalda Rose v podstatném bodě – proces s čečenským chlapcem Umarem již není přemítáním nad stěžejní frází „vinen nade vši pochybnost“. Americká porota se pravdy nedobere, pouze zpochybní klíčové důkazy a vzbudí pochybnosti o objektivitě procesu. Její ruský protějšek pravdu nalezne a přesně v tomto bodě se ocitá před zcela novou otázkou: povede naplnění práva ke skutečné spravedlnosti? A dále pak: jsem schopný coby jedinec přijmout následek svého rozhodnutí v úplnosti? Lumetův pevně ukotvený svět západní společnosti se v Michalkovově verzi rázem roztříští do prostoru, v němž (slovy jednoho z porotců) je zákon mrtev, neboť v něm nezbylo nic lidského. Jak dosáhnout spravedlnosti tam, kde jí chybí opora moci; ve světě definovaném mizejícími morálními hodnotami a bezmocným smíchem nad vlastním rozkladem? Budu-li parafrázovat závěrečné motto filmu: Zákon je nade vše, ale co si počít, když se milosrdenství ukazuje být se zákonem v rozporu?
Právo jako míčová hra
Protikladné principy výstavby obou filmů lze nejlépe spatřit ve volbě prostoru a práci s ním. Zatímco v Lumetově snímku ho uhlazená studiová dekorace poradní místnosti jasně vymezuje a ohraničuje čistými geometrickými liniemi, Michalkovův prostor je odstředivý, plný rušivých zvuků, různorodých textur. Zcela symbolicky jsou porotci vykázáni do školní tělocvičny, neboť prostory soudu se rekonstruují. V rozlehlé místnosti zaplněné různorodými předměty skutečně probíhá mezi dvanácti rozhněvanými cosi, co připomíná míčovou hru o jeden lidský život, hru plnou slovního driblování, kliček, záludných faulů a dramatických obratů. Prostor přizvukuje celkové náladě snímku, vnáší do něj motiv předstírání (dvakrát se v tělocvičně odehraje divadelní rekonstrukce domnělé skutečnosti), relativity poznání a především přetrvávající pocit hluboce zakořeněné absurdity. Kanalizace vedená nad hlavami porotců ztělesňuje nevyvratitelnou a cynickou realitu ruské (potažmo sovětské) společnosti. To ona zpřítomňuje síly, které stojí nad zákonem (zmíněnou lidskou složku) a není možné je vykořenit anebo jimi otřást pouhým odhalením pravdy. Neméně podstatnou vlastností prostoru snímku 12 je jeho rozpínavost. Tělocvična, v níž se má dojít ke spravedlnosti, je zvnějšku nabourávána kataklyzmickými výjevy z čečenské války, v nichž se snoubí drásavost zvukové stopy a nemilosrdnost složky obrazové. Úzké sousedství obou prostorů je ještě zvýrazněno střihem. Michalkov čečenský konflikt hlouběji neanalyzuje, nehledá jeho příčiny a viníky, ale využívá jej jako účinnou reflexní plochu, která zpřítomňuje fóbie, chaos i zmar v pozadí Umarova osudu i života ruské společnosti, jež rozhoduje o jeho další existenci.
12 hovorných mužů
Vzájemná interakce dvanácti porotců je bouřlivější a osobnější nežli v Lumetově originálu. Mlhavá autorita zákona vede k tomu, že dvanáct spravedlivých vypráví své malé příběhy, které se převážně jen volně dotýkají projednávaného případu. Synekdochicky zpřítomňují společenskou situaci, do níž je film zasazen, a zosobňují protichůdné síly, které ji utvářejí. S lehkostí pro Michalkova typickou se tu mísí fraškovité zkazky o samorostech, vzteklá xenofobie, osobní tragédie a bizarní tragikomika současného Ruska. Změna rozhodnutí z „vinen“ na „nevinen“ je často způsobena nikoli uznáním „majestátu“ pravdy či oprávněných pochyb, ale pohnutím nad vlastní existencí. Akt upřímné veřejné zpovědi z vlastních traumat překrývá svou důležitostí samo vyšetřování vraždy. Precizní a autentické herecké výkony korunuje především žlučovitý taxikář (Sergej Garmaš) a jeho křesťansky soucitný protivník – vědec-vynálezce (Sergej Makovecký). Klíčovou roli si však pro sebe nenápadně uschoval Nikita Michalkov. Jeho mytický poslední spravedlivý do filmu svým postojem snad poněkud nesourodě vnáší motiv příbuzný hollywoodským thrillerům – motiv osamělého mstitele bezpráví, tudíž posla naděje v jinak rozvráceném univerzu.
Film 12 je dovedně vystavěným a velmi dobře rytmizovaným vyprávěním známého příběhu. Prostřihy do Čečny, umně načasované změny tempa a vizuální i hudební leitmotivy zajišťují, že navzdory délce neztrácí na dynamice a atraktivitě. U Michalkova nepřekvapí, že nahromadění epizodních symbolů (ptáček uvězněný v tělocvičně, zářící ikona Panny Marie, pes probíhající troskami města) vede k přespříliš nastavovanému závěru a že jeho záliba v bodrém rozprávění postav způsobuje přílišnou rozmáchlost filmové narace. Navzdory několika spíše formálním nedostatkům však Michalkov dokáže divákovi předestřít životaschopnou metaforu současného světa, která není pouhým remakem originálu Sidneyho Lumeta, ale zcela svébytným filmařským dílem.
Autor je bohemista.
12 (12 razgnevannych mužščin). Rusko 2007, 159 minut. Scénář Nikita Michalkov a Vladimir Mojsejenko (na motivy scénáře Reginalda Rose), režie Nikita Michalkov, kamera Vladislav Opeljans. Hrají Sergej Makoveckij, Sergej Garmaš, Alexej Petrenko, Valentin Gaft, Nikita Michalkov ad. Premiéra v ČR 4. 9. 2008.