Kdyby vám někdo dával do rukou album Russian Folksongs in the Key of Rhythm Jevgenije a Anastasji Maslobojevových s poznámkou, že je to dílo otce a jeho patnáctileté dcery, možná byste si pomysleli: zase nějaký uměle vyprodukovaný rodinný podnik a nová náctiletá hvězdička krátkodobé trvanlivosti. Za deskou ale stojí Leo Fejgin a jeho vydavatelství Leo Records, což je samo o sobě zárukou, že pochybnosti tohoto druhu mohou jít stranou.
Londýnská firma Leo Records se proslavila v osmdesátých letech a na začátku let devadesátých především tím, že západnímu auditoriu představovala nejzajímavější a nejprogresivnější osobnosti undergroundové jazzové scény z tehdejšího Sovětského svazu (Ganělinovo trio, Sergej Kurjochin, Petras Vyšniauskas ad.). Nezřídka byly tyto snahy vnímány politickým prizmatem, ačkoli o to Fejgin nijak neusiloval. Dnes už takový pohled nehrozí, a s každou novou deskou, která na Leo Records vyjde, se jen potvrzují priority, o něž šlo Fejginovi vždy a jež jsou obsaženy i v jeho těžko přeložitelné charakteristice vydavatelství: „Leo Records produces original music, for originality is the only true sign of art. The origin of musicians is not important, what is important is the originality of music.“ V tomto určení je zahrnuto jednak úsilí nestavět jen na zavedených jménech, ale objevovat i neznámé zajímavé hudebníky, jednak neomezení se pouze na jazz, třebaže s ním je značka Leo Records spjata nejvíce.
Domácí nahrávky domácích propriet
Otec a dcera Maslobojevovi patří k Fejginovým nejnovějším objevům. Žijí ve vesnici Koršunovskij, ležící v Irkutské oblasti, a k lidové hudbě tak mají zaručeně velice blízko. Jejich album Russian Folksongs in the Key of Rhythm ale není folkloristickou sondou do lokální autentické lidové tvorby; nese se v duchu tvůrčího nakládání s tradicemi „po svém“, ale zároveň s pokorou. V lecčems může připomenout produkci finské skupiny Värtinnä (a řady jí podobných), ale spíše v její ranější, řekněme „lidovější“, syrovější a nekomerční podobě (např. na desce Seleniko z roku 1992), jakkoli je album Maslobojevových zvukově i hudebně barvitější. Vzniklo už před pěti lety v domácím prostředí, s pomocí jediného nahrávacího zařízení – Yamahy MD-8. To je důležité zmínit, záznam totiž vůbec nepůsobí amatérsky. Jednotlivé písně mají nápaditá, nijak překombinovaná aranžmá, pro která má Jevgenij Maslobojev evidentní cit. Vyžaduje-li to charakter písně, nechá ji zaznít jen a capella s průzračnými harmoniemi navrstveného vokálu své dcery (Strela – Šíp) nebo s decentním podkresem zvuků nízké frekvence (Kolybeľnaja – Ukolébavka). Jinak ke svému doprovodu používá nejrůznější nástroje hudební i nehudební povahy (pestrou paletu bicích, flétny, brumli, citeru, kuchyňské nádobí, jako pánev, zavařovací sklenice a řadu „haraburdí“, jak stojí doslova v bookletu), občas se přidá též se svým hlasem. Nad vším se klene Anastasjin zpěv, výrazný, jistý a čistý, plynule přecházející mezi lyrickou měkkostí (Svjatoj Ivan, Sadočik – Zahrádka) a sekanou řízností (Kvašňja – Díže). Přestože je tato zpěvačka (která se pod vlivem svého otce učí hrát i na bicí nástroje) dnes již v dospělém věku, její projev na tomto albu ji určitě jako „hřích mládí“ nepronásleduje.
Čtyřikrát beze slov
Snad aby byla deska členitější, přidal na ni Maslobojev čtyři instrumentální skladby, kterými ji orámoval (Prolog, Epilog) a proložil (skladba Dialogy a desetiminutová improvizace na bicí pod názvem Ptica – Pták). Neoznačil bych tyto momenty za rušivé, nicméně za tak trochu zbytečné asi ano. Kdyby si album Russian Folksongs in the Key of Rhythm zachovalo podobu čistě písňovou, jeho spád by byl ještě větší. Ovšem i tak je to pozoruhodná nahrávka, z níž čiší dokonalá rodinná souhra, globalizací neposkvrněné muzikantské nadšení a spousta energie.
Autor je hudební publicista.
Evgeny Masloboev – Anastasia Masloboeva: Russian Folksongs in the Key of Rhythm. Leo Records; 2008.