Ke čtyřicátému výročí přelomového roku 1968 se po tematickém čísle o událostech v Evropě (A2 č. 29/2008) vracíme i připomínkou opomíjených revolučních bouří v mexickém hlavním městě.
Svobodu! Dialog! Knihy ano, bajonety ne! Nic silou, všechno rozumem! To byla hesla manifestujících studentů, kteří v září a říjnu 1968 požadovali po mexické vládě demokratické změny a dodržování jejích vlastních zákonů.
Z pohledu uplynulých čtyřiceti let bylo hnutí 1968 v Mexiku nejdramatičtějším studentským hnutím své doby, srovnatelným možná jen s událostmi v bývalém Československu. Význam těchto protestů pro politické dějiny samotného Mexika je zcela mimořádný. Hnutí do společnosti vtrhlo malou štěrbinou, jak už se při takových příležitostech v dějinách stává. Spory mezi studenty si vynutily zásah úřadů. Použitá policejní brutalita však otřásla vědomím mladých lidí a sjednotila je natolik, že jednotně vznesli jednoduché požadavky: demisi policejního šéfa a zrušení útvaru speciální jednotky, represivní síly v zemi, osvobození politických vězňů a zrušení článků trestního zákona, podle něhož mohla být schůzka tří či více lidí označena za narušení veřejného pořádku a viníci potrestáni vězením. Důsledky si nikdo neuměl představit.
Studentská revolta měla své předchůdce. V padesátých a šedesátých letech to byla různá sociální hnutí, jako například hnutí železničářů a lékařů, kteří se chtěli vymanit z organizací, jež kontroloval stát prostřednictvím oficiální strany PRI (Partido Revolucionario Institucional – Institucionální revoluční strana), vládnoucí od roku 1928, postupně pod třemi různými názvy. „Mexický politický systém“, hlavolam pro akademiky jiných zemí světa, byl tehdy velmi jednoduchý. Odcházející prezident jmenoval za prezidentského kandidáta potenciálního následníka, jenž současně určil předsedu strany PRI, která kontrolovala dělnické, rolnické a společenské organizace. Jakékoli jiné společenské pohyby byly bez výjimky potlačeny. Prezident Gustavo Díaz Ordaz v roce 1968 odmítl požadavky mladých a započal prostřednictvím sdělovacích prostředků s diskreditační kampaní. Pokojné protesty na UNAM (Mexická národní autonomní univerzita) ovšem zažehly plamen. Studenti přirozeně počítali s podporou nezávislých intelektuálů, ale také se sympatiemi univerzitních představitelů a rodičů. Vzpoura se prosytila duchem občanských požadavků. K podobným jevům došlo také v ostatních částech světa, ale snad jen v hlavním městě Mexika a v Praze se vzpoura společnosti střetla s centralizovanou a protidemokratickou mocí. Mexické události ale byly navíc specifické v tom, že se v hlavním městě na konci roku 1968 měla konat olympiáda: k Mexiku tedy tehdy upíral zraky celý svět. Díaz Ordaz proto nechtěl nic ponechat náhodě a 2. října, krátce před zahájením soutěží, nařídil prostřednictvím svého vládního tajemníka Luise Echeverríi, jenž se měl stát budoucím prezidentem, rozprášení pokojné manifestace na náměstí Tří kultur – Tlatelolcu. Vojáci zaútočili na pokojné shromáždění studentů. The Guardian tehdy přinesl zprávu o počtu mrtvých – odhady hovořily o 325 obětech. Zranění, zadržení a zmizelí se počítali na tisíce. Mexický politický systém pohltil své děti.
Když se stal Echeverría prezidentem, byl nucen začít s politickou reformou, která měla sloužit jako únikový ventil společenského tlaku nahromaděného za desetiletí, což umožnilo širší existenci jiných politických stran. Dvacet let po masakru studentů, v roce 1988, pak kolem sebe disidenti PRI soustředili různé politické síly a Cuahtémoc Cárdenas, syn bývalého prezidenta Lázara Cárdenase, podle názoru většiny Mexičanů vyhrál volby nad Carlosem Salinasem, oficiálním kandidátem, který byl uveden do úřadu jen na základě zfalšování volebních výsledků. To byl poslední záchvěv režimu, který skončil volbami v roce 2000. Na mexický rok 1968 lze proto nahlížet jako na počátek demokracie.
Události roku 1968 v Mexiku byly plodem represe, i když jejich dosah se tím nevysvětluje. I dříve moc potlačovala protesty, ale tentokrát mládež vzala útokem ulice a do své vzpoury promítla utopii. Studenti se totiž neomezovali jen na požadavek respektování zákonů: nanesli otázku radikální přeměny ekonomického a politického systému, šli daleko za všechny ideologie a náboženství a pohrávali si s myšlenkou nového lidství. Povstalecká hnutí sedmdesátých let v Latinské Americe a jiných zemích se studentskými vzpourami z velké části inspirovala. Povstání se však brzy sama zdiskreditovala výhradním bojem o moc a použitím zbraní. V regionu od té doby nevznikla čistší, skvělejší, veselejší a čestnější revolta, než bylo vzbouření oněch chlapců a dívek. Rok 1968 byl rokem víry, občanské víry. Nejlepší způsob, jak si to připomenout, je nechat se naočkovat tehdejšími myšlenkami.
Autor je novinář a organizátor kulturních akcí.
Přeložila Anna Tkáčová.