Letošní září by mohlo přinést bod obratu v přístupu bohatých zemí k rozvojovým problémům našeho světa. Alespoň pokud máme usuzovat z množství mezinárodních setkání a konferencí na toto téma.
Před několika dny skončilo fórum na vysoké úrovni v ghanské Akkře, na kterém zástupci vlád a rozvojových agentur potvrdili a částečně i rozšířili závazky Pařížské deklarace o efektivnosti rozvojové pomoci. Jedenáctého září 2008 pak byla zveřejněna výroční zpráva o plnění Rozvojových cílů tisíciletí. Následně bylo 16. září zahájeno zasedání Valného shromáždění OSN, kde se jedním z hlavních bodů programu stala spojitost mezi chudobou, klimatickou změnou a vysokými cenami potravin a ropy. Dvaadvacátého září v sídle OSN začalo zasedání na vysoké úrovni o rozvoji v Africe a na 25. září svolal generální tajemník OSN vysoké představitele států k naléhavému jednání o Rozvojových cílech tisíciletí.
I přes velké události na diplomatickém poli a některé pozitivní posuny při prosazování Rozvojových cílů však nadále žijí 3 miliardy lidí v oblastech s nedostatkem vody, při porodu nebo následkem komplikací umírá více než půl milionu žen ročně, podvýživou trpí čtvrtina dětí rozvojového světa, téměř polovina obyvatel rozvojového světa nemá k dispozici kanalizaci a základní hygienická zařízení a více než třetina městské populace žije ve slumech. A kvůli současné potravinové krizi se dalších více než sto milionů lidí dostalo pod hranici chudoby. Zpráva OSN o plnění Rozvojových cílů tisíciletí sice konstatuje, že je jejich dosažení stále reálné, ale pouze tehdy, podaří-li se pro jejich plnění získat více peněz. Jenže vyspělé státy dosud neposkytly ani prostředky, které přislíbily již před několika lety.
Nejde však jen o peníze, problémů je více. Za příklad může sloužit Pařížská deklarace o efektivnosti pomoci z roku 2005 i tzv. Akční agenda z Akkry, která byla vládami a donorskými agenturami schválena letos 4. září. Pařížská deklarace definuje pět základních principů, kterými by se rozvojové programy měly řídit.
Respektování principu místního vlastnictví rozvojových programů je ale zatím nahrazeno pouze dohodami mezi vládami a jen velmi výjimečně jsou do rozhodovacího procesu zapojeni místní obyvatelé, jejich volení zástupci nebo organizace občanské společnosti.
Princip napojení pomoci na priority rozvojových zemí končí u snahy o uplatňování vládních strategií, aniž je diskutován jejich skutečný vliv na rozvoj.
Proklamovaný princip harmonizace pomoci (pokud funguje) se většinou omezuje jen na výměnu informací nebo sjednocování (tedy vesměs rozšiřování) podmínek, které si donoři kladou bez ohledu na potřeby a možnosti rozvojových zemí.
Důraz na výsledky pomoci, který je dalším přijatým principem Pařížské deklarace, je dosud spojen hlavně s nastavením technických a administrativních procesů převodu finančních prostředků.
Poslední princip, zásada vzájemné odpovědnosti, dostává spíše podobu náročného vykazování, že byly peníze utraceny podle donorských předpisů. Vzájemná odpovědnost pak navíc získává tragikomický rozměr v reálném kontextu neplněných donorských slibů a dokonce i nevůle další sliby poskytovat.
Vzkaz z Akkry
Díky koordinovanému tlaku evropských zástupců se naštěstí na poslední chvíli podařilo do Akční agendy z Akkry prosadit několik zásadních úprav, které zdůrazňují roli zemí, jež jsou cílem pomoci při tvorbě rozvojové politiky. Posíleno by podle nich mělo být partnerství i zaměření na výsledky rozvojových programů – tedy na jejich skutečné dopady na život lidí v rozvojových zemích. Orientace na lidská práva, rovnost mužů a žen a environmentálně udržitelný rozvoj se díky těmto úpravám definitivně dostává mezi hlavní motivy rozvojové spolupráce. Organizace občanské společnosti, parlamenty a místní úřady jsou uznány za důležité aktéry rozvoje. Klíčovým požadavkem rozvojové spolupráce má být předvídatelnost a transparentnost. Důležitý je pak také vzkaz, který jednání v Akkře vyslalo pro listopadovou schůzku v Doha o financování rozvoje: úsilí o lepší kvalitu rozvojové pomoci by mělo být také doplněno dostatečným navýšením finančních prostředků.
Jenže v loňském roce navýšilo rozpočet na rozvojovou pomoc pouze 9 z 27 členských zemí EU. Mezi ty země EU, které zcela ignorují společné závazky na zvyšování pomoci, patří i Česká republika. A to i přesto, že pro nové členské státy činí tento závazek pro rok 2010 pouhých 0,17 procenta hrubého národního důchodu (HND). Místo požadovaného navýšení plánuje naopak pokles z 0,12 procenta HND v roce 2006 na 0,09 procenta HND. Jak se k problémům světového rozvoje v předvečer předsednictví v EU nakonec postaví česká vláda, se brzy přesvědčíme. Na konci září má totiž předložit Poslanecké sněmovně návrh státního rozpočtu na rok 2009.
Autor je předseda občanského sdružení Development Worldwide.