Připravovaná sbírka Violy Fischerové navazuje na knihu Předkonec (2007). Verše jsou věnovány Pavlu Buksovi.
mezi bylo není
a jsem
vše co jsem ulámal
vše co jsem umíral
José Angel Valente
Pavlovi
///
Ten domek je můj
ale jako by nebyl
Neumím mít
nebo věřit?
Tak cenné zdi
Co v nich minulo štěstí
i neštěstí
///
Práh domku je ještě teplý
pod zápražím
bosé nohy
Slyšels už tenkrát
hlas cikád
zvučící temnotu nekonečna
Když tu nezbyly
než ty nohy na kameni
cikády
a hvězdy
piliny v očích
///
Kameny v zplanělých vinicích
zmizely
I balvan před prahem
obrůstá
Ničím ty šlahouny
věčného života na zemi
pro kus bílé skály
která mi svítí
ze tmy
///
Víš ještě
jak rychle tu dorůstá měsíc
jak kamenná hora
měnívá barvy
z hodiny na hodinu
jak jsme se milovali
až do ptačího křiku
do oslnivého rána
///
Po tobě jsem tu líhala
se dvěma
První byl muž
cos ho měl rád
Druhá je holka
jako by vypadla
z tvého a mého hnízda
I ty bys s ní kradl koně
s tím dítětem
kterého ses tak bál
///
V slunci mi tě vrací
vůně potu
Jako bys nebyl víc
nežli ten sladký pach
který si někdo
pamatuje
///
Domek jsi vydupal ze země
na zádech dotáhnul postel
ořechový stůl vybledlý deštěm
– za gril a za pár lir –
truhlu s červotočem
– za úsměv –
a skříň
Odtahal jsi vinné sudy
s rezavými obručemi
Zasadil strom
Než tě sevřela
těmi svými
Dokola
kolem hlavy
///
Unikal jsi jí do sklenic
válčils s ní jak pruský oficír
až po ty seřazené tužky
na stole
Tak úporně
když kolem tebe rostla zeď
Tvá úzkost z ne-já
řekl lékař
na níž jsi dojel
A já ti po nocích
lila do lahví
pivo bez alkoholu
///
Tak jsme se nacházeli
ty na špičkách před zdí
já vzteklá za dveřmi
Klepal jsi lstivě
jako jezinky
a já jsem otvírala
Těm zbloudilým dvěma –
aby nebyli sami
///
Kdo posoudí
co chybělo mně
na co jsi neměl ty
ta bílá místa
v kleci
kde jsou lvi
///
Byl bys chodil k moři
mezi temné skály
kdybych neřekla ne?
V mé písečné zátoce
jsi se mnou
plaval jen jednou
Vedly do ní
strmé schody
Nevěděla jsem
že máš závratě
///
Ptal ses mě ale
na tu silnici
Jestli taky cítívám úzkost
když přecházím
Zbývaly ti dva dny
Netušila jsem
co máš na mysli
///
Opít se v poledne
jako ty
světlo na ostří
Na co jsi hleděl
dalekohledem
ze skály
Kam jsi to odcházel
hodiny
po moři
///
Ještě jednou se octnout
v tvém náručí
Za nocí pro nás hledám
nový domov
byt
Beru všechno
od sklepa v baráku
po vilu obrostlou divokým vínem
Vždycky se ale mineme
já ustaraná
ty celý černý v dlouhém zimníku
///
Jenom se pohnout
poohlédnout
a všechno tě zjevuje
až po tu ohořelou dirku
pod srdcem
z které netekla krev
///
Jak se proměnili a mizí
ti co nás znali spolu
Dva z nich se ještě ptají
„A co Paulo?“
Zapomněli
že spolu jsme mrtví
už dvaadvacet let
///
Když tu nejsi
dotýkám se tě hřbetem ruky
jak do tmy sálající
srpnové zdi
Když tu nejsi
odejdi za svítání
Než se probudím
///
Jeden co tě viděl
a všechno věděl
sepsal svědectví
Jak si blecha v srsti
vykládá
slabost odcházejícího lva
///
Ukšukovi
Co všechno se tu hemží
a prolíná v jednom snu
Dva muži na posteli
dvojí hrob
a každý v jiné zemi
Psice tu roste
divokým svlačcem
Jen toho prvního
– půl mého srdce a duše –
spálili v kafilérii
///
Osudy přesýpané
scházející
propadlé úzkým hrdlem
Občas se mihne
padá nohama vzhůru
úlek
Tvář kdysi jediná
///
die liebe hat masse
verlasslich mit datum und ort“
Uljana Wolf
Mí mrtví jako živí
když na mne hledí
ze tmy
Ale matka je dítě z fotografie
stařec u stromu otec
bratr s krajícem za zavřeným oknem
první muž vylézá z moře nahý
druhý se vítězně zubí
nad zdolanými schody
a každý jinak vzdálený
smrti
Proč ale tenhle okamžik
na věky
A jak mě vidí oni?
///
I toho kdo nezabije mouchu zjara
lze podezírat
I toho kdo tahá na zádech
dítě obra
lze podezírat
I toho komu smrt zimou
opaří duši
lze podezírat
Jak jsem se včera dověděla
///
Odvalí kámen
vyrvou bonsaj a svlačec
Tvé kosti skončí u zdi
S kým
když vás bude tolik
vyhrabaných
Že jsem tě rovnou nedala ohni
a hlíně
To jsme se mohli mít
Do času na loučce v trávě
– neodlučně
///
Neuvidím tvé kosti
Nesevřu tvůj popel v dlani
Prý se to nedělá
Odvezu si tě
v kovové piksle
domů
Do zahrady háje
kam jsi mě jednou vzal