První květ voňavé literatury

V minulém roce se překladům indonéské literatury u nás dařilo. Orientalista Jaroslav Olša představil moderní indonéskou prózu v antologii Tygr! Tygr!, děti se seznámily s pohádkami a legendami Indonésie v knize Smaragdové ostrovy od Marie Rivai, na sklonku roku pak nakladatelství Dybbuk vydalo románovou prvotinu Saman mladé autorky Ayu Utami. Posledně jmenovaná kniha je důležitým mezníkem v historii souostrovní literatury; k indonéským čtenářům se dostala poprvé v roce 1998, jen pár týdnů před svržením prezidenta Suharta, který zemi vládl pevnou rukou více než třicet let. Román okamžitě katapultoval Ayu Utami po bok místních televizních a politických celebrit, což byl v Indonésii, kde je literatura poměrně drahým, a proto málo vyhledávaným koníčkem, jev zcela mimořádný. Poptávka byla dokonce tak vysoká, že během prvního půl roku vyšla kniha ještě osmkrát. Ve stejném roce navíc autorka získala literární cenu Umělecké rady Jakarty a v roce 2000 cenu holandské Nadace Prince Clause.

Útok na hodnoty

Po vydání knihy nemohlo mnoho kritiků i běžných čtenářů uvěřit, že tento stylisticky originální text, bořící mnohá společenská tabu, je plodem fantazie ženy, která se navíc svého času živila jako modelka. Objevily se proto spekulace, zda román nepochází z pera Goenawana Mohamada, význačného spisovatele a esejisty, který držel nad novou tváří indonéské literární scény ochrannou ruku. Nedůvěra k ženskému talentu však nebyla ve společnosti tlačící ženu do role oddané manželky a milující matky nic překvapivého a jen trefně rezonovala témata ztvárněná v románu.

Zatímco část publika vnímala knihu jako čerstvý vítr do cenzurou přiškrcené indonéské literatury a nadšeně vyzdvihovala odvahu, s jakou se autorka zabývala kontroverzními tématy, její odpůrci naopak považovali dílo za vulgární a poukazovali na nevhodnost západního pojetí sexuální svobody pro indonéské morální hodnoty. Ayu Utami svým románem inspirovala mnohé další spisovatelky, aby ve svých dílech začaly bez obalu hovořit o tématech do té doby okrajových či pro indonéskou společnost citlivých. V románech a povídkách tak začaly vystupovat homosexuální páry, prostitutky, transsexuálové či ženy odmítající společenské konvence a bojující proti patriarchální dominanci. Přes protesty samotných mladých autorek, obávajících se ztráty své kreativní individuality, se pro tento nový proud indonéské literatury vžil název sastra wangi, voňavá literatura.

Biblický příběh a řeči kamarádek

Českému čtenáři poskytuje román Saman vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let minulého století, na samém úsvitu převratných politických a sociálních změn. Na pozadí několika příběhů autorka poukazuje na palčivá témata, jako je sexualita, politická represe, sociální nespravedlnost, stigmatizace Číňanů, násilí a náboženské konflikty.

V popředí stojí postava katolického kněze Athanasia Wisanggeniho, později vystupujícího pod jménem Saman, který v malé vesničce na Sumatře pátrá po tajemných hlasech ze svého dětství. Setkání s mentálně zaostalou dívkou Upi však zcela změní běh jeho života. Místo aby se nechal rozmazlovat péčí věřících žen, snaží se pomoci místním sběračům kaučuku. Narazí však na zlovůli moci, útlak a násilí, které ho dovedou do odboje a nakonec jako aktivistu bojujícího za lidská práva do azylu v Americe.

Magický a biblickými symboly protkaný příběh o tragickém neúspěchu jednoho snu se prolíná s osudy čtyř kamarádek, které otevřeně debatují o svých sexuálních zkušenostech, problematických vztazích s rodinou a dalšími autoritami.

Zatímco v éře tzv. Nového pořádku prezidenta Suharta byly ženy, které se nehodlaly vzdát možnosti rozvíjet své schopnosti a kariéru, zobrazovány v literatuře i filmu jako odstrašující protiklad k věrným a poslušným manželkám, nabízí Ayu Utami ve své knize odlišný pohled na genderové a sociální vztahy. Všechny ženy si plně užívají své samostatnosti a finanční nezávislosti: Laila se živí jako fotografka, rebelka Shakuntala je úspěšnou tanečnicí na stáži v New Yorku, provdaná Yasmin pracuje v rodinné právnické firmě a koketka Cok vlastní síť hotelů. Ani jejich moderní životní styl je však zcela neosvobozuje od vlivu morálních předsudků a společenských dogmat. To je zjevné především na postavě Laily, která na začátku románu marně čeká na svého ženatého přítele na lavičce v New Yorku s odhodláním věnovat mu své panenství. Právě až v cizím prostředí amerického velkoměsta, daleko od své rodiny, zažívá Laila poprvé pocit svobody, který ji zbavuje výčitek a pocitu viny. Díky provokativní výpovědi sexuálně zkušené Shakuntaly („Jmenuji se Shakuntala. Otec i moje starší sestry mi říkají běhna.“) se však Lailino počínání jeví spíše jako čin naivní a poddajné ženy.

Autorka se nechala inspirovat četbou Nového zákona a vytvořila tak nelineární příběh, kde se v rychlém sledu střídá vyprávění v první a třetí osobě a dlouhé celistvé pasáže se mění v krátké e-maily mezi Samanem a jeho milenkou Yasmin. Čas románu osciluje mezi současností a minulostí, přítomnost několika vypravěčů umožňuje lé­pe proniknout do myšlenkových pochodů románových postav. To, že je příběh i přes svou stylistickou složitost a v naší zemi málo známý kulturní podtext velmi čtivý a srozumitelný, je nemalou zásluhou pečlivé několikaleté práce překladatele Libora Havránka.

Autorka studuje na katedře Kulturních a náboženských studií univerzity Sanata Dharma v Yogyakartě.