Režisér J. A. Pitínský představil pražskému publiku představil svébytnou interpretaci čínské hry. Jak se daří Orientu u nás?
Pražské Divadlo v Dlouhé zahájilo počátkem září sezonu romantickým příběhem zmarněné lásky, který byl na konci 17. století napsán pro jeviště jihočínských zpěvoher. Námět tři sta let staré čínské hry Kchung Šang-žena Vějíř s broskvovými květy odkazuje k jakési čínské Traviatě. Ve verších a za stálého doprovodu hudby (jakkoli převážně vyluzované bicími nástroji, a tedy netónového charakteru) se deklamuje a občas i zpívá o vztahu mladé kurtizány a mladíka z vyšších kruhů a o tom, jak jejich věrná láska nedojde naplnění. Když je dívka nucena k sňatku s jiným, záměrně upadne a poraní si čelo. Krůpěje krve potřísní její zásnubní vějíř. Ten najde umělec a domalováním zelených lístků vytvoří obraz snítky kvetoucí broskvoně.
Divadlo o divadle
Hostující režisér J. A. Pitínský pojal inscenaci mj. jako ukázku tradičního čínského divadla, alespoň do té míry, do jaké může být srozumitelné současnému českému divákovi a do jaké jsou toho herci evropské činohry schopni. Ke spolupráci pozval řadu specialistů, ať už jde o stylizaci pohybu (Igor Dostálek a Hubert Krejčí, který se u nás orientálními divadelními projekty zabývá již po několik desetiletí) nebo stylizaci jevištní řeči (Jiří Adámek). Inscenace je rovněž „divadlem o divadle“, tedy pokusem přiblížit našemu publiku časově i lokálně vzdálenou kulturu.
Jednoduchá scénografie Jána Zavarského vytváří přes celé jeviště jakýsi starý litinový pavilon, jehož původní bílý nátěr už na mnoha místech prokvétá rzí. Toto pozadí je téměř neměnné, jen občas se přes ně při setmění jeviště promítá černobílý lyrický záběr starého muže na houpačce. Zbytek hracího prostoru je zcela volný pro herecké akce, jen na některé výstupy jsou při setmělých proměnách dějiště přineseny a pak opět odneseny nízké jednoduché sedačky. Veškeré ostatní změny místa děje, a je jich nemálo, jsou znázorňovány pohybem herců, kteří jako rekvizity používají pouze hole a červené vějíře. S jejich pomocí ovšem dokážou zahrát úplně všechno, od jezdcova koně, orientálních nosítek a kočáru s koňmi až po zbraně nebo nádobí při hostině. Ba co víc, vějíře slouží i při vyjadřování momentálního vnitřního stavu mysli a citů té které postavy. Vše přitom ikonicky a indexově, nikdy v arbitrárních symbolech orientálního divadla, které by evropskému divákovi byly nesrozumitelné.
Oč jednoduší je scéna, o to bohatší jsou nádherně barevné kostýmy Michaely Hořejší, se kterými koresponduje i hojné líčení a časté složité účesy. Inspirace historií čínského kostýmu je zjevná, ovšem nějaké bližší určení nepřipadá pro laiky v úvahu a nemělo by ani žádný divadelní smysl. Podstatná je vysoká stylizace, která si nehraje na žádnou historickou věrnost a někdy minulost dokonce záměrně „zcizí“, například když má herečka v orientálním oděvu nasazené brýle proti slunci.
Orientálně stylizované herectví
Se zcizováním v tomto směru se setkáváme průběžně prakticky u všech hereckých výkonů: mluva, mimika i pohyb jsou „čínsky stylizované“, ale občas jakoby srozuměným mrknutím do hlediště lehce zparodované. Právě v těchto a dalších komických momentech má jeviště intenzivnější kontakt s publikem, charakterizovaný jeho smíchovými reakcemi. Nejčastější je to přirozeně u postavy vypravěče Liou Ťing-tchinga (historická postava), který epicky oslovuje publikum, hru představuje a průběžně komentuje její provedení, jindy zase vstupuje přímo do děje jako starý herec, posel. V lehce ironizujícím podání Jana Vondráčka je vypravěč jakýmsi zástupcem autora, ale někdy plní i funkci antického chóru.
Celé představení je důsledně podloženo a vlastně temporytmicky řízeno nesmírně působivou hudbou Richarda Dvořáka, interpretovanou součinností dvou z hlediště viditelných sestav bicích nástrojů – v každém portálu jedna. Mimo pohled diváků slyšíme pak ze zákulisí i další, tentokrát melodické nástroje (klavír, dechy). Celá hudební sekce má přes půl tuctu členů a střídají se v ní především herci sami, což je i antiiluzivně přiznáno.
Jakkoli jsou nejenom monology, ale většinou i dialogy přednášeny v anfasu do hlediště, stálé podřízení všeho hudebnímu plánu kontakt s publikem většinou tlumí, podobně jako to známe z tradičního evropského hudebního divadla.
Téměř dvacítka herců je vesměs na výši svých nezvyklých úkolů (především nároky na pantomimickou vybavenost), přičemž většina účinkujících hraje střídavě několik postav, a to bez ohledu na jejich pohlaví. Po čase se sice divák může navzdory převlekům v postavách poněkud ztrácet, ale žádná velká újma tím nevzniká, identita těch hlavních není nikdy zpochybněna.
Výsledným dojmem je příjemná, bohatě estetizovaná melancholie, smírné zakončení zjevně na katarzi neaspiruje. Optimální životní program je předváděn jako mravně reflektované smíření s pozemským světem, zbavené přehnaných ambic. Se světem lyrickým, nabízejícím poklidnou meditaci, kontemplaci starých moudrostí i krás přírody.
Při závěrečné děkovačce byl na tradiční místo nápovědní budky postaven bohatý květinový koš s věnováním od primátora Pavla Béma. Lze proto doufat, že alespoň toto z předních pražských divadel zůstane veřejnoprávní produkci zachováno.
Autor je nezávislý kritik.
Divadlo v Dlouhé – Kchung Šang-žen: Vějíř s broskvovými květy. Překlad Dana Kalvodová, adaptace Hubert Krejčí, režie J. A. Pitínský, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Ján Zavarský, kostýmy Michaela Hořejší, hudba Richard Dvořák, pohybová spolupráce Igor Dostálek a Hubert Krejčí. Premiéra 9. září 2008.