Moderátoři s krátkýma ručičkama

Před více než deseti lety jste spoluzakládala Dočasnou šejkspírovskou společnost Jedličkova ústavu, která zapojila herce s pohybovým handicapem do divadelních představení, jež byla s úspěchem předváděna na mnoha scénách a festivalech. Co vás k tomuto nápadu přivedlo?

Někdy v polovině devadesátých let jsem chtěla dělat divadlo, ale ne úplně na profesionální úrovni. Hledala jsem skupinu lidí, kteří by měli stejný zájem, a náhodou tehdy moje sestra začala pracovat jako vychovatelka v Jedličkově ústavu. A tam byli další lidé, kteří se zajímali o literaturu i o divadlo. Kdybych se tehdy znala s nějakými kuchaři, asi bych začala dělat divadlo s nimi.

Jaká představení jste uvedli?

Začala jsem s parodiemi Shakespeara, kde bylo hodně postav, a tak se na to nabalili vychovatelé i lidé spříznění s ústavem. Jen proto, aby dali šanci hrát i těm fyzicky postiženým. Nikdo z nich nebyl profesionální herec a ani já jsem nebyla v této oblasti profesionálka. Šlo o zábavu a legraci. První představení, která se konala v Jedličkově ústavu, byly parodie Hamleta a Romea a Julie a chodili na ně nejprve naši kamarádi. Začalo to mít velký úspěch a dostali jsme se do divadla Minor. Od té doby to jelo. Byla to tehdy ještě úplná novinka a média jsme zajímali. Později jsme začali pohostinsky hrát i na Zábradlí, v Akropoli a podobně.

Pořád jsem ale chtěla posunovat laťku toho, co soubor dokázal. Když už jsme se dostali
do kamenných divadel, snažili jsme se vytvořit alespoň poloprofesionální soubor. Od parodií jsem pak přešla k vlastnímu psaní her ze současnosti. Dostala jsem potom i stipendium do New Yorku, kde jsem byla na Kolumbijské univerzitě a zabývala se divadlem. Našla jsem tam píšícího partnera, Američana Rory O‘Connora, a připravovali jsme hry spolu. Rozvoj souboru pak přinášel i další spolupráce. Poslední akce, kterou jsme dělali v Akropoli, byla spojená s výtvarníkem Danielem Peštou. Chtěl, abychom místo vernisáže jeho knížky Sladký domov připravili divadelní představení. Nechali jsme se přitom inspirovat jeho obrazy. To bylo pro mne takové vyvrcholení a po něm jsem se rozhodla tuto svou aktivitu ukončit.

Co vám a členům souboru toto angažmá přineslo?

Hercům nepochybně přineslo velké sebevědomí. Obzvlášť v polovině devadesátých let, kdy jsme začínali, to pro ně bylo obrovské osvobození. Tenkrát handicapovaní ani celý Jedličkův ústav nebyli nikde vidět. Byli spíš schovaní před veřejností, která se na ně nechtěla dívat. Když se ovšem dostali na jeviště a viděli, že na ně lidé chodí, došlo ke změně. Ze začátku mi diváci říkali: Víš, my jsme na to původně šli jen proto, abychom vás podpořili. Ale nakonec se nám to opravdu líbilo! Tahle vyjádření nás všechny popoháněla, abychom se s každým představením snažili ještě víc zvyšovat svou úroveň. Na začátku jsem do souboru brala v podstatě kohokoliv, jen proto, že byl na vozíku a chtěl hrát. Postupně jsem si ale vybírala už jen ty dobré herce. Celou dobu jsem bojovala s tím, jak najít tu správnou hranici – jestli tato představení vlastně pracují s lidmi jen proto, že jsou na vozíčku, nebo jestli tu má jít více o uměleckou kvalitu.

Uměleckých projektů, které se nejrůznějším způsobem snaží zapojovat handicapované, je v současné době poměrně dost. Jaký na ně máte názor?

Sledovala jsem činnost Bohnické divadelní společnosti, která už je hodně známá. Divadlo Nablízko mělo zase řadu pořadů pro hluchoněmé, v Jedličkově ústavu to pak je ještě hudební soubor Tap Tap, který se dnes už také objevuje na všech festivalech. Fungovalo tu i divadlo bezdomovců Ježek a Čížek. Nejprve se objevily různé festivaly, jako festival Integrace slunce v Akropoli, pak, když podobné akce začalo podporovat i Národní divadlo, tu byl festival Otevřená náruč. Myslím, ale, že dnes jsou aktivity velmi rozdrobené a je jich hrozně moc.

Kam tento trend podle vás vede? Je tu nějaká aktivita, která má větší perspektivu?

Nevím. Myslela jsem, že podobné aktivity povedou třeba k tomu, že se handicapovaní stanou televizními moderátory. Lidé si zvykli na cikánské moderátory, a tak jsem doufala, že tam jednou bude i člověk, který bude mít krátké ručičky nebo bude na vozíku. Prostě proto, že bude skvělý moderátor. Ve svém souboru jsem měla lidi, kteří by určitě obstáli. V normálních divadlech dnes hrají asi jen dva tělesně postižení. A já bych chtěla, aby se nesoustřeďovali jen do zvláštních souborů, jako byl ten v Jedličkově ústavu. Aby to splynulo.

Umělci se dnes účastní nejen společných představení s postiženými, ale vystupují i při různých kampaních a sbírkách jako jejich záštita či veřejná tvář. Co to přináší pro handicapované a pro umělce?

Nemám na to jednoznačný názor. Na jedné straně podobné zapojování celebrit chápu, protože napomáhá určitému otevírání dveří a tomu, aby se k tématu dostal většinový divák. Pomáhá to také k tomu, aby si celá společnost zvykla na pohled na handicapované. Ale zároveň si myslím, že je tato role oběma stranám v hloubce duše trochu nepříjemná. Možná těm handicapovaným ještě o něco víc. Má to ale ve výsledku pozitivní efekt.

Jak hodnotíte současnou roli státu při rozvíjení podobných aktivit, při nichž je propojován svět handicapovaných a ten většinový prostřednictvím umění?

Mám dobrou zkušenost. Od samého počátku jsme neexistovali jako samostatný ekonomický subjekt, ale patřili jsme pod Jedličkův ústav, který patří pod pražský magistrát. Měli jsme tam vlastní prostor na zkoušení, dávali nám autobus, když jsme potřebovali někam dopravit. Přes nadaci pod Jedličkovým ústavem jsme dostávali peníze na kostýmy a podobně. Když jsme pak vystupovali v divadlech, tak nám tam vycházeli vstříc a nechávali nám polovinu ze vstupného. Akropole navíc na ty festivaly dostávala granty od státu, Zábradlí je také dotované státem. Takže já jsem byla s tou podporou spokojená. Samozřejmě nikdo z nás nedostával za tuto činnost žádný plat. Maximálně jsme z výtěžku šli na společnou večeři. Ale vždy jsme měli na to, co jsme pro uspořádání představení potřebovali.