Nepodlehnout dobové blbárně

Už sedmnáct let vydáváte studentský časopis…

Už tak dlouho?

Letos vychází sedmnáctý ročník, takže to asi bude sedmnáct let…

No, oni to ze začátku asi dva nebo tři roky dělali nějací svazáci. Ale i tak je to hrůza…

Teď máte v podtitulu časopisu uvedeno – studentský list pro seniory.

Do jaké míry vaše noviny skutečně komunikují s dnešnímu studenty?

Možná skrze jejich prarodiče… Dali jsme to tam, protože jsme se dozvěděli, že se často stává, že ten list nosí děti svým dědečkům a babičkám domů. Čtou to už pamětníci.

A zajímají ty noviny i dnešní studenty?

Jak na kterých školách. Například na pražské filosofické fakultě zahučí osm set kusů. Čím techničtější škola, tím je čtenářů samozřejmě méně.

Máte od čtenářů nějaké reakce? Hlásí se vám se svými příspěvky?

Občas reakce jsou. Zhruba tak pět na číslo. Někdy i nějaké otiskneme.

Jak si vysvětlujete, že přestože dnes patří Babylon mezi nejzavedenější nebo nejrozšířenější studentské noviny, studenti tam stejně moc nepíšou?

Možná právě proto, že to není studentský bulletin nebo bulletin filosofické fakulty, kde by se řešily jejich aktuální problémy, ale spíš že se zaměřujeme na nadčasové věci, které může číst každý, ať je mu osmnáct nebo osmdesát. Různých fakultních plátků, kde rozebírají, co se děje na kolejích, menzách nebo přímo na fakultě, je víc a nejsou na rozdíl od nás tak výjimečné.

Nezpůsobuje malou reakci současných studentů spíše politické zaměření Babylonu?

Ne, myslím, že ne. Nejsme tak političtí. Je tam více kultury. Politice se samozřejmě nevyhýbáme, ale je až na druhém místě. Alespoň pro mne.

Pro noviny zaměřené na intelektuální skupiny čtenářů je hodně těžké finančně přežít. Jak se vám to tak dlouho daří?

Je to díky naprosto unikátnímu systému, který vymyslel Jan Vevera. Je to psychiatr, psychopat a vojenský lékař, veterán z Afghánistánu. Systém spočívá v tom, že máme obrovský náklad, který si nikdo jiný nemůže dovolit. Toho dosahujeme tím, že distribuujeme noviny zdarma po vysokých školách v celé republice. Díky vysokému nákladu pak máme docela i dost reklamy. Takže je ten časopis financovaný z poloviny z reklamy a z poloviny z grantů.

Jste šéfredaktorem nejen Babylonu, ale i internetového portálu Euroskop, který byl zřízen Úřadem vlády, aby informoval o Evropské unii. Jak se to stalo?

Po letech jsem musel jít do zaměstnání, což byl opravdu infernální pocit. Ze všech možných variant, které jsem zvažoval, pro ten webový portál mluvilo nejvíce důvodů. Mělo jít jenom o editování a redigování textů. Člověk tam nemusí nic psát. Tak jsem si myslel, že to bude taková pohodička. Zatím to ale moc pohoda není. Web se musel dělat celý znovu a bylo s ním moc práce. Teď už doufám, že se konečně dostanu k té prosté redakční činnosti, kterou budu moct dělat z domova. Tuhle práci jsem původně vzal proto, že tam nebudu muset chodit. Ale zatím se to nepodařilo.

V redakci je s vámi několik lidí, kteří vytvářejí i Babylon…

Přitáhl jsem tam pár lidí, kteří mi s tím pomáhají.

Jak jde toto působení dohromady s vašimi představami o fungování Evropské unie a jejím smyslu?

Já s Evropou nemám žádné problémy. Evropská byrokracie mě sice štve, ale myslím, že v Evropě musíme být, abychom s ní také mohli něco dělat. Jsem přitom přesvědčený, že pokud se Evropa politicky nesjednotí, čekají nás velké problémy, a to již v nejbližších desetiletích. Mohou přijít zevnitř kontinentu v podobě nárůstu nacionalismu. Sociální úroveň, která dnes existuje, je dlouhodobě neudržitelná. Zvlášť když se klima změní o tři stupně. Pak půjde veškeré zemědělství do háje. Problémy mohou přijít i zvenku. Může přijít tolik migrantů, že to ten systém nezvládne a navrch získají silní vůdci, kteří to budou chtít řešit pomocí ostnatého drátu.

Platí tu analogie se Spojenými státy. Na úrovni jednotlivých států se může nějaký fašista objevit, ale federální úroveň nikdy nebyla takovým extrémem ohrožená. Pokud tedy bude Evropa sjednocená, nebude to tady mít politický extremismus šanci rozbít.

Takže tuto práci jste vzal spíše z přesvědčení než z důvodu, že spadáte pod ministra Alexandra Vondru, se kterým jste byl v minulosti zatčen?

Saša Vondra to nevěděl a myslím, že tím byl nepříjemně překvapen, protože mě velmi dobře zná. Ale asi už se s tím smířil.

Euroskop, kterému šéfujete, inzeruje v Babylonu, kterému také šéfujete. Nevidíte v tom střet zájmů?

Ani ne. Inzerovali za cenu pro nekomerční subjekty. Pro Euroskop je navíc dobré, když o nich budou vědět vysokoškolští studenti. Kdybychom byli noviny uzenářů, tak by to asi vypadalo nepatřičně. Tady to ale sedí. Mimochodem nám tu inzerci ještě nezaplatili. Blbý čtyři tisíce. Vlastně je dobře, že se na to ptáte. Zapomněl jsem jim vystavit fakturu. To musím co nejdřív udělat.

V loňském roce jste vydal knihu Fízl, za kterou jste dostal cenu Magnesia Litera. Čtenář z knihy může mít pocit, že v ní jde nejen o komunikaci s ním, ale i o snahu vyprovokovat reakci někdejších příslušníků StB. Podařilo se to?

Takový pocit by byl falešný. Na estébáky jsem při psaní nemyslel. Používám je tam jako materiál, jako subjekty děje. Myslel jsem spíš na čtenáře. Měl jsem určitý didaktický záměr a zároveň pocit povinnosti podat výpověď.

Silná expresivita v pasážích věnovaných StB spíš vyvolává pocit, že mělo jít o vyprovokování žaloby…

To bych byl samozřejmě rád, kdyby mě žalovali. Ale nebylo to primární. Možná někde na třetím, čtvrtém místě byla myšlenka, že by veřejný soud byl dost zajímavý.

Fízl ale není jen faktografie nebo historie, je to výpověď pomocí literárních prostředků a různé expresivní výrazivo je určitou literární metodou. Není to tak, že bych se posledních osmnáct let rozčiloval nad nějakým estébákem a vztekle křičel, že je prase. Jsou tam použité čtyři literární prostředky – černobílé vidění, neschopnost přistoupit na relativizaci, komično a vychloubačnost. Tyto prostředky jsou použity s cí­lem, aby čtenáře ponoukly k otázkám, které jsou platné dnes jako před listopadem 1989. Píšu o jedinci, který stojí proti systémovému nátlaku. Před listopadem byl očividný. Dnes je nejasný, zamlžený, o to ale mnohdy otravnější.

Čtenář může knihu číst nejen jako svědectví o době, ale i jako určitou instruktáž ke vzdoru. Jaké jsou podle vás ty prostředky, které jsou stále platné?

Ano, je to instruktáž. A platí, že by člověk za prvé neměl být nikdy svazák. To znamená, nebýt nikdy nadšený z něčeho nového úžasného. Nepodlehnout dobové blbárně. Zůstat svobodný. Důležitost tohoto principu jsem si uvědomil krátce po 17. listopadu 1989, kdy jsem vystoupil z Občanského fóra. Od té doby jsem už budovatelské tendence neměl. Nemyslím tím, že bych nedělal veřejnou funkci nebo činnost. Nebyl jsem ale stoupencem volného trhu nebo socialismu, ani takový idiot, který jen kouká před sebe a odmítá vidět, co je okolo něj.

Zároveň jste ale vystupoval, ať již před listopadem nebo po něm, s obecnými hesly, jako je monarchismus nebo antikomunismus. Není v tom podobné využívání sloganů?

Ano, dělám to pořád, ale sám za sebe nebo s některými přáteli. Když jste zmínil monarchismus – na něm je úplně skvělé, že to není vůbec aktuální myšlenka. Vyznávám politický program, který sdílí jen nějakých dvě stě magorů v České republice a naprosto nemá šanci na nějaký politický úspěch. V tom je ten geniální osvobozující tah. Jen díky tomu nemohu brát vážně zdejší pravicovou i levicovou politiku.

Antikomunismus ale u nás není záležitostí tak malé výstřední skupiny…

Antikomunismus samozřejmě může být ideologie, pro mě je to ale spíš součást výbavy každého člověka, který má rozum a srdce, podobně jako antinacismus. Znamená to pro mne přihlásit se k milionům obětí těchto zrůdných režimů, ať již byly nalevo či napravo. Je to odmítnutí těch, kteří páchali zlo a dodneška nejsou s to své zločiny reflektovat. Důležité je to pro mě v této praktické, lidské rovině, antikomunismus jako ideologie mne nezajímá.

Z vnějšího pohledu se ale se svazáckými antikomunisty můžete jevit v jednom šiku…

To je mi fuk. Jestli si to někdo myslí, tak je mi to jedno.

Vrátil bych se k instrukcím k občanskému vzdoru, obsaženým ve Fízlovi. Které jsou podle vás ještě stále použitelné?

Důležité je nelpět na kariéře a na věcech. Je potřeba být neustále připravený na horší. Zní to jednoduše, ale opravdu platí, že čím má člověk méně, tím je svobodnější. Spousta lidí si myslí, že to pravé přijde, teprve až vydělají první milion, pak deset milionů, tak to jde pořád dál a nakonec si před smrtí řeknou, že žili jak otroci, jak idioti. Důležité je tedy oproštění od mocenských a materiálních záležitostí, o nichž si svazáci myslí, že je to brána ke svobodě a ke štěstí.

To zní jako propagace dobrovolného sebeodříkání…

To není sebeodříkání, ale spíše taková Óda na radost. Je to cesta ke štěstí. Není to trvalý stav, který by byl jednou provždy vybojovaný. Je s tím třeba každý den něco dělat.

Mohli bychom to nazvat pravidly vnitřního života pro život ve vzdoru, co ale praktické návody na vnější působení či akce?

Já si myslím, že když člověk vyznává tato vnitřní pravidla, může dělat téměř cokoliv. Musí si samozřejmě dávat pozor. Zvlášť pokud je v politice, kde je obrovský tlak.

Ve které oblasti veřejného života vám dnes projevy podobného postoje nejvíc chybějí?

Ještě víc než poměry na politické scéně mi vadí situace v médiích. Chybějí mi obyčejné, černobílé, velkoformátové noviny, které by byly střízlivé, nebyly by plné barevné hloupé reklamy. Jenže takové už dnes není možné vydávat, musel by to financovat nějaký filantrop.

Alternativní prostor pro vyjadřování i získávání informací dnes lidé často hledají na internetu. Jaký má tento přesun dopad na společnost celkově?

Jsem vůči tomu trochu skeptický. Přirozená společnost, která se vytváří přímým kontaktem lidí, je nenahraditelná, podobně jako je nenahraditelná lidská rodina. Houfovat se podle stejných názorů nebo koníčků přes internet – proč ne, ale rozhovor z očí do očí to nenahradí.

Co se dnes děje s veřejným prostorem?

Veřejný prostor ovládla reklama. Manipuluje dav k větší spotřebě nebo volbě většího či menšího idiota. Takový vývoj nemůže skončit dobře.

Co s tím?

Masová demokracie je podle mne cesta k totalitě, podobně jako volný trh. Omezil bych proto volební právo.

Kdo by ho měl omezit?

Zpětně se to už asi dá těžko dělat. Pomocí kulometů by to asi nebyla nejlepší cesta.

Jakou má v této perspektivě roli čtenář, kterému poskytujete instruktáž vzdoru?

S tím, že se svět řítí do háje, asi jako jedinci těžko něco uděláme. Vytvářet proti tomu nějaký systém by asi byla ještě rychlejší cesta do pekel.

Není takový názor spíš anarchistický než monarchistický?

Svým způsobem to anarchismus je. Mně někteří říkají, že jsem monarchoanarchista. Ctím přitom ale pozitivní hodnoty, jako je rodina a náboženství. Což se asi s anarchismem moc neslučuje. Možná ale dnes už ano.

Ani stát mi tolik nevadí, když se nechová moc hloupě. Samozřejmě jen v určitých oblastech. Jakmile se lidem začne moc rozvalovat do soukromí, je potřeba ho klepnout přes prsty. Má tu být od toho, aby sloužil lidem, ne aby je řídil a komandoval.

Všichni jsme ale dnes sledováni kamerami, sledují naše mobilní telefony, stát nás chce softwarově řídit přes elektronické identity a eGovernment. Co s tím?

Myslím, že by bylo třeba vypnout proud. Oni si ti pitomci myslí, že novou technikou něco zlepší. Bude to ale čím dál horší. Lidská důvěra a slušnost se přece nedá nahradit kamerami. To už je mi bližší středověké sekání rukou. Státní policie tehdy neexistovala. Když už nějakého lapku ale chytli, měl smůlu. Nejsem pro trest smrti, ale třeba galeje bych zavedl. Zločinec by se tam mohl prostřednictvím těžké práce smiřovat s Bohem. Myslím, že by to bylo humanističtější než ho zavírat do klece, ve které se kouká na televizi. Když pak vyleze, je z něj zrůda ještě větší. Těžká práce naproti tomu zušlechťuje.

Jako spisovatel jste se v minulosti zúčastnil některých rezidenčních pobytů v zahraničí. Co jste si odtamtud přivezl za zkušenosti?

Byl jsem před pár lety na takovém pobytu v jednom malém městečku ve Švýcarsku. Pořádají si tam sami podobné akce a čas od času pozvou i někoho ze zahraničí. Já jsem díky tomu mohl napsat začátek Fízla. Myslím si, že je to moc dobré. Podobné programy mají ještě v daleko větším množství ve Francii. Tam má kultura rozpočet skoro stejný jako obrana. A to je správné. Nechápou tam investice do kultury jakou nějakou charitativní činnost. Je to prostě investice do té společnosti samotné. Za peníze z daní podporují život společnosti a lidé si tam kulturu také dokážou pořádně užít. Žijí její pestrostí. A rozmanitost kultury má pro demokracii zásadní význam.

Jak se díváte na nedávné diskuse kolem podpory kultury v Praze?

Postoje takových lidí, jako je Petr Kratochvíl, jsou svazácké. Chtějí všechno převést jen na trh a jeden druh vlastnictví. Je ale přece samozřejmé, že tu mají být divadla, která dělají náročnější program a musejí být dotována, a pak i ta komerční, která na své hrozné muzikály žádnou podporu nepotřebují. Jenže ti svazáci chtějí mít všechno stejné a jednotné. Brání se rozmanitosti. Přitom má pro společnost zásadní význam, aby tu existovalo různé umění i různé vlastnictví. Nejen osobní, ale i státní, obecní, spolkové nebo církevní.