Duch odchází

V románu Duch odchází (Exit Ghost 2007) se autorovo alter ego – význačný spisovatel Nathan Zuckerman vrací do New Yorku, aby se podrobil lékařskému zákroku. Během pobytu ve městě se setká s mladou spisovatelskou dvojicí Billym a Jamie. Zuckerman téměř okamžitě podlehne Jamiinu kouzlu. Jedenasedmdesátiletý, všemi uctívaný autor je však už deset let impotentní a inkontinentní a své snění o Jamie rafinovaně převádí formou kompenzace do imaginárních monologů.

V další dějové linii se objevují různí „duchové“ z minulosti – Zuckermanův mentor, spisovatel Lonoff, a jeho milenka Amy Bellettová, s nimiž se Zuckerman setkal v románu Elév (The Ghost Writer, 1979; česky 1985). Richard Kliman v uvedené ukázce je představitelem dravé a ambiciózní generace publicistů.

–jh–

Následující den [po druhém volebním vítězství George W. Bushe – pozn. překl.] působil New York jako zlý sen, v ulicích jsem viděl hodně rozzlobených a zamračených lidí, kteří vypadali, že tomu nedokážou uvěřit. Město bylo tiché, aut jezdilo tak málo, že v Central Parku, kde jsem se měl s Klimanem sejít na lavičce nedaleko Metropolitního muzea, nebyla skoro slyšet. Když jsem se kolem půlnoci vrátil ze 71. ulice, měl jsem od něj na hotelovém záznamníku vzkaz. Mohl jsem ho snadno nebrat na vědomí a měl jsem to v úmyslu, dokud jsem – očarován tím zpětným prudkým ponořením do života a podnícen vyhlídkou na setkání s Amy Bellettovou, jejíž adresu bych z něho možná dokázal vytáhnout – druhý den ráno nezavolal Klimanovi na číslo, které zanechal, přestože jsem mu předešlého dne dvakrát zavěsil.

Zvedl telefon se slovy: „Caligula vítězí.“ Čekal někoho jiného a po chvilce mlčení jsem řekl: „Vypadá to tak, ale tady je Zuckerman.“ „Dnešek se opravdu nevydařil, pane Zuckermane. Od rána kdekoho odprošuju. Nevěřil jsem, že by se to mohlo stát. Lidé volili mravní hodnoty? Čí hodnoty to jsou? Lži, aby nás dostal do války? Taková omezenost! Taková omezenost! Nejvyšší soud. Rehnquist je do zítřka po smrti. Bush udělá Clarence Thomase předsedou Nejvyššího soudu. Bude moct jmenovat dva, tři, možná dokonce čtyři – úděsné!“

„Včera večer jste mi nechal vzkaz, že se chcete sejít.“

„Vážně?“ zeptal se. „Nespal jsem. Nespal nikdo, koho znám. Kamarádka, co pracuje v knihovně na 42. ulici, mi volala, že u nich na schodech sedí lidi a pláčou.“

Teatrální emoce inspirované politikou mi byly důvěrně známé. Od roku 1965, kdy se mírový kandidát Lyndon Johnson proměnil ve vietnamského jestřába, až po rok 1974, kdy rezignoval Richard Nixon jen týdny předtím, než ho Kongres začal soudit pro zneužití úřadu, byly stabilní součástí repertoáru téměř každého, koho jsem znal. Máte zlomené srdce, jste rozrušení a trochu hysteričtí, nebo jste plní zlomyslné radosti, konečně po deseti letech jste jednou měli pravdu a uklidní vás jedině, když z toho uděláte divadlo. Ale dnes už jsem jenom přihlížel a stál jsem mimo. Nevměšoval jsem se do veřejného divadla. Veřejné divadlo se nevměšovalo do mě.

„Náboženství!“ rozčiloval se Kliman. „Proč nezačnou hledat pravdu v křišťálové kouli? I tomu by mohli začít věřit. Řekněme, že se ukáže, že evoluce je kravina, že Darwin byl opravdu cvok. Dokázal by si vymyslet něco tak ujetého o původu člověka, jak o tom píše kniha Genesis? Tihle lidi nevěří ve vědomosti. Nevěří v poznání a vědomosti, stejně jako já nevěřím ve víru. Mám chuť jít někam na ulici,“ řekl mi Kliman, „a držet dlouhou řeč.“

„To by nepomohlo,“ ujistil jsem ho.

„Vy už jste to zažil. Co pomáhá?“

„Senilní řešení – zapomeňte.“

„Vy nejste senilní,“ namítl Kliman.

„Ale zapomněl jsem.“

„Všechno?“ zeptal se a poskytl mi tím náznak možného vztahu, který by se mohl pokusit vytvořit a využít – mladý muž žádá starce o moudré rady.

„Všechno,“ odpověděl jsem skutečně podle pravdy – a jako bych mu na tu fintu skočil.

Když jsem se blížil k lavičce v Central Parku, kde jsme se měli sejít, Kliman klusal kolem oválu velkého zeleného trávníku a zamával na mě. Čekal jsem na něho a uvědomoval jsem si, že jakmile jsem udělal prvotní chybu – totiž že jsem přijel do New Yorku na léčbu kolagenem –, nahradil jsem uvážlivý přístup k životu zmateným kličkováním k návratu do života, o němž jsem neměl potuchy, zda po něm vůbec toužím. Rozvrátit základní jednotu vlastní existence a v jednasedmdesáti se opět vystavit všemu nepředvídatelnému? Co by s sebou mohlo nést větší pravděpodobnost dezorientace, frustrace, dokonce zhroucení?

„Potřeboval jsem ty zmrdy dostat z hlavy,“ řekl Kliman. „Myslel jsem, že to vyběhám. Nevyběhal.“

Toto nebyl přívětivý, buclatý Billy, ale rozložitý, agilní, impozantní mladý muž, nejmíň sto osmdesát centimetrů a sto kilo, se spoustou tmavých vlasů a se světle šedýma očima, které opravdu byly tím kouzlem, jakým světle šedé oči u lidského zvířete jsou. Mohutný fullback ideálně stavěný na prorážení. Můj první (nespolehlivý) dojem byl, že jde také o člověka, který na všech stranách naráží na nepochopitelný odpor – v pouhých osmadvaceti je nucený kapitulovat před neochotou světa podřídit se bez námitek jeho síle a kráse a naléhavým osobním potřebám, jimž jeho krása a síla slouží. To na mě hledělo z jeho tváře – rozezlené vědomí nečekaného, zcela směšného odporu. Musel to být pro Jamie úplně jiný milenec než mladý muž, jehož si vzala. Zatímco Billy se vyznačoval mírným, obratným taktem laskavého bratra, Kliman měl dosud v sobě značnou dávku hrozivého suveréna ze školního dvora. To jsem vycítil, když mi zavolal do hotelu, a nemýlil jsem se – nepřipomínal si neustále, že se musí ovládat. Já jsem na to brzy zapomněl také.

V trenýrkách, běžeckých botách a provlhlé mikině seděl sklíčeně vedle mě s hlavou v dlaních a opíral se lokty o kolena. Kapal z něho pot – takhle přijde na schůzku s někým, kdo se má stát klíčovou součástí jeho prvního velkého spisovatelského záměru, s někým, koho zoufale potřebuje získat pro svou věc. No, alespoň si na nic nehraje, pomyslel jsem si, ať už je jinak cokoli. A pokud je oportunista, není úlisný, sebestředný oportunista, jakého jsem si představoval po našem prvním rozhovoru.

Pořád ještě se nedokázal odpoutat od výsledku voleb. „Pravicová vláda motivovaná neukojitelnou chamtivostí, udržovaná u moci vražednou prolhaností a vedená tupcem z privilegované rodiny odpovídá infantilní americké představě morálky – jak můžeme žít s něčím tak groteskním? Jak se od tak bezedné zabedněnosti dokážete izolovat?“

Jsou tak šest osm let venku ze školy, uvažoval jsem, takže Bushovo vítězství nad Kerrym bude zaujímat významné místo ve shluku extrémních historických šoků, jež budou v jejich mysli definovat spřízněnost s ostatními Američany, podobně jako Vietnam politicky definoval generaci jejich rodičů a hospodářská krize a druhá světová válka vymezovala vyhlídky a naděje mých rodičů a jejich přátel. V roce 2000 získaly Bushovi prezidentský úřad špatně skrývané zákulisní čachry. O rok později přišel teroristický útok a nikomu z paměti nevymizí lidé jako droboučcí panáčkové vyskakující z horních oken hořících věží. A nyní toto, druhý triumf „ignoranta“, u něhož nemohli vystát jeho chabou mentální kapacitu stejně jako jeho záludné pohádky o jaderných zbraních, rozšíří jejich společnou zkušenost, jež je vymezí proti jejich mladším bratrům a sestrám stejně jako mojí generaci. Pro ně vláda Bushe juniora nikdy nebyla správou věcí veřejných, ale režimem, který uchopil moc soudní cestou. V roce 2004 jim měla být jejich ústavní práva vrácena, místo toho se dočkali této hrůzy a někdy kolem jedenácté včera večer nabyli pocit, že nejen prohráli, ale že byli opět nějakým způsobem podvedeni.

„Chtěl jste mi sdělit Lonoffovo neodpustitelné tajemství,“ prohodil jsem.

„‚Neodpustitelné‘ jsem nikdy neřekl.“

„Naznačoval jste to.“

„Víte něco o jeho dětství?“ zeptal se mě. „Víte něco o tom, jak vyrůstal? Můžu vám věřit, že nebudete nikomu opakovat, co vám chci povědět?“

Opřel jsem se zády o lavičku a poprvé od návratu do New Yorku jsem se od srdce zasmál. „Vy chcete do širého světa rozhlásit cosi, co tvoří pečlivě skrývané a zřejmě zahanbující ‚velké tajemství‘ tohoto naprosto uzavřeného člověka, a mě žádáte, abych byl diskrétní a neopakoval to? Chystáte se napsat knihu, kde zničíte důstojnost, kterou si tak nesmlouvavě chránil a která pro něj znamenala všechno a plným právem mu náležela, a ptáte se, jestli se mně dá věřit?“

„Vy jste stejný jako v telefonu. Příšerně přísný na někoho, koho ani neznáte.“

Ale já tě znám, pomyslel jsem si. Jsi mladý a jsi hezký a nic ti nedodává tolik sebevědomí jako to, že umíš být i záludný. Máš zálibu v záludnosti. Také to tě opravňuje páchat zlo, kdybys to náhodou potřeboval. A striktně řečeno, vlastně ani nečiníš nic zlého – pouze uplatňuješ svoje právo a byl bys hlupák, kdyby ses ho vzdal. Znám tě – toužíš se zalíbit dospělým, které se potají chystáš znectít. Je v tom rozkoš z prohnanosti, a také bezpečí.

Kolem velkého trávníkového oválu ženy tlačily kočárky, postarší občané se procházeli podpíráni černými pečovateli a v dálce běžela dvojice, kterou jsem zpočátku považoval za Billyho a Jamie.

Na té lavičce jsem mohl být patnáctiletý kluk s hlavou plnou té nové holky, co vedle mě posadili první den ve škole.

„Lonoff odmítl členství v Národním institutu umění a literatury,“ rozkládal Kliman. „Lonoff odmítl přispět svým životopisem do Slovníku současných autorů. Lonoff v životě neposkytl rozhovor ani veřejně nevystoupil. Dělal všechno, aby v těch zapadlých lesích, kde žil, zůstal co možná nejméně viditelný. Proč?“

„Protože dával přednost kontemplativnímu životu před jakýmkoli jiným. Lonoff psal. Lonoff učil. Po večerech četl. Žil s manželkou a třemi dětmi v krásném, neponičeném venkovském prostředí na příjemném statku z osmnáctého století, plném krbů. Měl skromný příjem, který postačoval. Řád. Bezpečí. Stabilitu. Co víc potřeboval?“

„Skrývat se. Proč by jinak celý život nosil ten náhubek? Neustále bděl na stráži sám nad sebou – je to v jeho životě, prostupuje to jeho dílo. Snášel ta omezení, protože žil ve strachu z odhalení.“

„A vy mu prokážete tu laskavost, že ho odhalíte,“ řekl jsem.

Nastal stísněný okamžik, kdy hledal důvod, proč by mě neměl praštit do zubů za to, že jsem se odmítal skácet úžasem nad jeho výřečností. Snadno jsem si vybavil podobné chvíle, protože jsem je v jeho věku zažil také jako mladý literát a nováček v New Yorku, kde se mnou čtyřicetiletí a padesátiletí spisovatelé a kritici jednali, jako kdybych nevěděl o ničem nic, snad jen trochu něco o sexu, kteréžto znalosti považovali v podstatě za dětinské, i když jimi samotnými samozřejmě věčně zmítaly jejich vlastní touhy. Ale pokud šlo o společnost, politiku, dějiny, kulturu, pokud šlo o „ideje“ – „Vy ani nechápete, co tím myslím, když říkám, že to nechápete,“ s oblibou mi tvrdil jeden z nich a mával mi ukazováčkem před nosem. To byly osobnosti, k nimž jsem měl vzhlížet já, lidé intelektuálně výjimeční, synové židovských přistěhovalců, malířů pokojů a řezníků a textilních dělníků narození v Americe. Byli tenkrát v nejlepších letech, řídili Partisan Review a psali články do časopisů Commentary a New Leader a Dissent, popudliví rivalové nevraživě soupeřící jeden s druhým. Vychovali je pologramotní rodiče hovořící jidiš a nedostatek rozhledu těchto přistěhovalců a jejich kulturní vyprahlost ochromovaly jejich potomky ve stejné míře zlobou i něhou, což představovalo značnou citovou zátěž. Pokud jsem se odvážil promluvit, tihle starší pánové mě pokaždé s pohrdáním zarazili, přesvědčení, že ve svém věku a při svých „výhodách“ nemohu nic vědět. Ty výhody byly výplodem jejich představivosti, protože jejich intelektuální zvídavost se překvapivě nikdy nezaměřila na nikoho mladšího, pokud ovšem nebyl o hodně mladší, hezký a ženského pohlaví. V pozdějších letech, když se na nich náležitě podepsaly nemoci a vzpurné děti a dožívali svá léta pochroumaní (a náležitě oškubaní) strastmi manželského života, několik z nich se vůči mně obměkčilo, stali se přáteli a nemávali už odmítavě rukou nad vším, co jsem se chystal říct.

„Vidíte – váhám, jestli vám to mám vůbec povědět,“ ozval se posléze Kliman. „Oboříte se na mě, když se vás zeptám, jestli vám mohu svěřit něco důvěrného, ale proč si myslíte, že se vůbec ptám?“

„Klimane, proč vlastně to, co jste zjistil, nenecháte plavat? Dneska už ani nikdo neví, kdo Lonoff je. K čemu to všechno?“

„No právě. Měli by ho vydat v Americké knihovně klasiků. Singerovi vydali tři sbírky povídek. Proč ne E. I. Lonoffovi?“

„Takže vy chcete Lonoffa vrátit na scénu jako spisovatele tím, že ho zničíte jako člověka. Nahradíte géniova génia tajemstvím génia. Rehabilitace ostudou.“

Když se po další zlostné odmlce znovu ozval, oslovil mě tónem, jakým se mluví s dítětem, které poiksté nedokázalo cosi pochopit. „Nezničím ho,“ vysvětlil mi, „pokud tu knihu napíšu způsobem, jakým mám v úmyslu.“

„Nezáleží na tom, jak ji napíšete. Skandál to udělá za vás. Nevrátíte mu jeho postavení – vy ho o to postavení připravíte. A co se vlastně vůbec stalo? Někdo si pamatuje něco nevhodného, co Lonoff udělal před padesáti lety? Ostudné odhalení dalšího opovrženíhodného bílého muže?“

„Proč tak tvrdošíjně trivializujete můj zá­měr? Proč tak šmahem zlehčujete, o čem nic nevíte?“

„Protože hledat špínu, šťourat se v něčí minulosti a nazývat to bádáním je úplně nejpodřadnější literární žánr.“

„A zběsilé šťouralství, co si říká beletrie?“

„To myslíte mě?“

„Myslím takzvaně krásnou literaturu. I ta podněcuje zvědavost. Tvrdí, že veřejný život není skutečný život. Říká, že za obrazy, které o sobě vytváříme, je ještě něco víc – říkejme tomu lidská pravda. Nedělám nic jiného než vy. Dělám, co každý myslící člověk. Zvědavost je podněcovaná životem.“

Vstali jsme oba současně. Není pochyb, že jsem se měl otočit a rychle odejít od těch světle šedých očí, hrozivě planoucích vzájemnou antipatií. Jednak jsem cítil, že vložku zasunutou do igelitových spodků, jež měla zachycovat a dál nepropouštět moč, mám silně nasáklou a že je načase, abych se spěšně vrátil do hotelu, umyl se a vzal si čistou. Není pochyb, že už jsem neměl nic říkat. Proč jsem jedenáct let žil stranou od lidí než proto, abych všechno, co chci říct, napsal do svých knih? Proč jsem přestal číst noviny, poslouchat zprávy a sledovat televizi, než že jsem už nechtěl slyšet nic dalšího o všem, co jsem nemohl vystát a neměl jsem žádnou moc změnit? Vlastní volbou jsem žil na místě, kde už mě nikdo nemůže vtáhnout do zklamání. A přece jsem se nedokázal zarazit. Byl jsem zpátky, cloumala mnou zuřivost a nic mě nedokázalo nabudit víc než riziko, jež jsem podstupoval, protože Kliman byl nejen o třiačtyřicet let mladší než já, mohutný, svalnatý a oblečený pouze v běžeckém, ale navíc ho rozběsnil právě ten odpor, který nedokázal snést.

„Udělám všechno, co je v mých silách, abych vám v tom zabránil,“ řekl jsem mu. „Udělám všechno, co je v mých silách, aby vaše kniha o Lonoffovi nikde nevyšla. Ani kniha, ani článek, nic. Ani slovo, Klimane. Nevím, jaké velké tajemství jste odhalil, ale nikdy nespatří světlo světa. Dokážu zabránit, aby vám to vydali, a ať už mě to bude stát jakékoli peníze a jakékoli úsilí, zabráním tomu.“

Zpátky uprostřed dramatu, zpátky v přítomnosti, zpátky ve víru událostí! Když jsem slyšel, jak mi stoupá hlas, nezkrotil jsem ho. Být ve světě bolí, ale také to přináší pocit síly. Kdy jsem naposled pocítil vzrušení z toho, že jsem někoho pořádně naštval? Popustit uzdu vášni! Popustit uzdu bojechtivosti! Životadárný dech dávné svárlivosti mě lákal zpět do dřívější role, Kliman i Jamie ve mně opět probudili mužnost, udatnost mysli a ducha a touhy a záměru, touhu být opět s lidmi a utkat se s někým a znovu získat ženu a cítit rozkoš z vlastní síly. Všechno se to opět připomíná – volá to mužného chlapa zpět do života! Ale žádná mužnost už není. Zbývají jen pomíjivá očekávání. A protože to tak je, přemítal jsem, naštvu-li někoho mladého a vystavuji-li se všem nebezpečím plynoucím z toho, že se někdo mého věku pustí příliš zblízka do křížku s někým jeho věku, můžu skončit jen jako zkrvavený tučný cíl pro pořádný zásah nemyslícího mladíka zdivočelého zdravím a po zuby ozbrojeného časem. „Varuju vás, Klimane – nechte Lonoffa na pokoji.“

Lidé procházející kolem oválu se na nás ohlíželi. Někteří zpomalili a zastavili se, v obavách, že postarší pán a mladý muž do sebe užuž začnou bušit pěstmi, s největší pravděpodobností se nepohodli kvůli volbám a může tu jít o život.

„Páchneš,“ křičel na mě, „smrdíš! Zalez zpátky do svý díry a zdechni!“ Rozběhl se pryč volnými vláčnými atletickými kroky a hulákal na mě přes rameno obalené svaly: „Umíráš, dědku, brzo bude po tobě! Páchneš hnilobou! Páchneš smrtí!“

Ale co by mohl exemplář jako Kliman vědět o zápachu smrti? Páchl jsem pouze močí.

Ukázku z románu Exit Ghost přeložil Jiří Hanuš.