Hluk v duši

Auxilio Lacouturová, Filosofická fakulta UNAM, hlavní město Mexiko, prosinec 1976

Já jsem matka mexické poezie. Já znám všechny básníky a všichni básníci znají mě. Seznámila jsem se s Arturem Belanem, když mu bylo šestnáct let, byl to nesmělý chlapeček a neuměl pít. Já jsem Uruguayka z Montevidea, ale jednoho dne jsem se ocitla v Mexiku, vlastně pořádně nevím proč, nač, jak ani kdy. Přijela jsem do hlavního města Mexika roku 1967 nebo možná 1965 nebo 1962. Nepamatuju si už data ani trasy, vím jedině, že jsem přijela do Mexika a už neodjela. Přijela jsem do Mexika, když byl ještě naživu León Felipe, to byl kolos, to byla síla přírody, a León Felipe zemřel roku 1968. Přijela jsem do Mexika, když ještě žil Pedro Garfias, ten velký muž, tak melancholický, a don Pedro zemřel v roce 1967, tudíž jsem musela přijet před sedmašedesátým. Řekněme, že jsem do Mexika dorazila roku 1965. Ano, tak je to, myslím, že jsem přijela v pětašedesátém (ale mohu se mýlit) a navštěvovala jsem ty dva světoběžné Španěly den co den a trávila u nich hodiny s vášnivým obdivem básnířky nebo anglické ošetřovatelky nebo mladší sestry, která zbožňuje své starší bratry. A oni mi říkali s tou svou španělskou výslovností, jako by se mazlili se všemi zet a cé a naopak es nechávali osiřelá a smyslnější, než je obvyklé: Auxilio, přestaň už tady poskakovat, nech ty papíry být, literatura se s prachem vždycky snášela dobře. A já jim říkala: done Pedro, Leóne (vida, to je ale zvláštní, staršímu a váženějšímu jsem tykala, kdežto mladší ve mně budil respekt a nedokázala jsem mu přestat vykat!), dovolte mi, abych vám tady uklidila, a věnujte se své práci, klidně si pište a berte to, jako že jsem neviditelná žena. A oni se smáli. Nebo spíš León Felipe se smál, i když po pravdě řečeno člověk nevěděl, jestli se směje nebo chrchlá nebo nadává, a don Pedro se nesmál, Pedrito Garfias, vždycky tak melancholický, ten se nesmál, díval se na mě očima podobnýma jezeru za soumraku, jako ta horská jezera uprostřed lesů, kam nikdo nechodí, přesmutná, klidná jezera, tak klidná, že nevypadají jako z tohoto světa, a říkal, neobtěžuj se, Auxilio, nebo děkuju, Auxilio, a víc nic. Takový božský člověk. Takže jak říkám, navštěvovala jsem je věrně a stále, neotravovala jsem je svými básněmi, ale snažila se být užitečná, ovšem také jsem dělala jiné věci. Pracovala jsem. Snažila jsem se pracovat. Protože žít v hlavním městě je snadné, jak všichni vědí nebo si myslí či představují, jenže je to snadné, jen pokud máš trochu peněz nebo stipendium nebo práci, a já neměla nic, dlouhá cesta do nejprůzračnějšího kraje mě vyždímala a zbavila spousty věcí, mimo jiné energie nezbytné k jistým druhům práce. Tak jsem se potloukala po univerzitě, konkrétně po filosofické fakultě, a dělala brigády, jestli se to tak dá říct, jeden den jsem pomohla přepsat na stroji přednášky profesora Garcíi Liscana, jindy jsem na katedře romanistiky přeložila nějaké texty z francouzštiny, jindy jsem se zase přisála jako klíště na divadelní soubor a strávila jsem bez přehánění osm hodin sledováním zkoušek, chodila jim pro svačinu, pokoušela se dělat osvětlovače. Někdy se mi podařilo sehnat honorovanou práci, třeba mi nějaký profesor něco dával ze svého platu, abych mu dělala řekněme asistentku, nebo vedoucí katedry zařídil, aby mě fakulta zaměstnala na čtrnáct dní nebo na měsíc v nějaké mlhavé funkci, která většinou ani neexistovala, nebo mi pomáhaly sekretářky, takové sympatické holky, dohazovaly mi u svých šéfů různé melouchy, abych si vydělala pár pětek. To bylo ve dne. V noci jsem vedla bohémský život s kamarádkami a kamarády, což bylo nejenom příjemné, ale někdy pro mne i nezbytné, protože peněz bylo málo a občas mi nestačily ani na penzion. Ale většinou jsem měla aspoň něco. Nechci přehánět. Na živobytí jsem peníze měla. Byla jsem šťastná. Ve dne jsem žila na fakultě, jako mravenec nebo spíš cvrček, z místa na místo, z kanceláře do kanceláře, znala jsem všechny drby, věděla o všech nevěrách a rozchodech, o všech plánech a projektech, a v noci jsem vylétla z kukly, proměnila se v nočního motýla, opouštěla jsem fakultu a bloumala po hlavním městě jako skřítek (ráda bych řekla jako víla, ale nebyla by to pravda) a pila jsem a diskutovala a účastnila se besed (věděla jsem o všech, co se kde šustly) a radila jsem mladým básníkům, kteří za mnou už tehdy chodili, i když ne ještě tolik jako později, zkrátka žila jsem svou dobou, dobou, kterou jsem si vybrala a která mě obklopovala, chvějivě, měňavě, kypivě, šťastně. A tak jsem se dostala do roku 1968. Nebo se rok 1968 dostal ke mně. Já bych teď mohla říct, že jsem ho vytušila, že jsem větřila jeho pach v barech v únoru nebo březnu 1968, zkrátka dřív, než se rok 1968 stal opravdu tím rokem 1968. Ach, ty vzpomínky jsou mi k smíchu. Chce se mi z toho plakat! Pláču? Zároveň jsem viděla všechno a neviděla nic. Rozumíte mi? Byla jsem na fakultě, když armáda porušila autonomii a vtrhla na univerzitní území, aby všechny zatkla nebo zabila. Ne. Na univerzitě moc mrtvých nebylo. To v Tlatelolcu. To jméno musí zůstat v naší paměti navždy! Ale já byla na fakultě, když tam vtrhli vojáci a milice a se všemi zametli. Neuvěřitelné. Byla jsem zrovna na záchodě, na jednom ze záchodů na fakultě, myslím, že ve čtvrtém patře, už to nevím přesně. Seděla jsem na záchodě s vyhrnutou sukní, jak se říká v básni nebo zpívá v písni, a četla delikátní básně Pedra Garfiase, který už byl přes rok mrtvý, don Pedro, tak melancholický, tak smutný ze Španělska i světa všeobecně, kde by ho napadlo, že zrovna jeho básně budu číst na záchodě právě ve chvíli, kdy vtrhnou na univerzitu ty hnusný fízlové. Já věřím, dovolte mi tuhle vsuvku, že život je nabitý zázračnými, záhadnými věcmi. Vlastně díky Pedru Garfiasovi, básním Pedra Garfiase a mému nevyléčitelnému zlozvyku číst si na záchodě jsem se dozvěděla jako poslední, že tam vtrhli policajti, že tam vtrhli vojáci a buší do všeho, co jim přijde do cesty. Řekněme, že jsem uslyšela nějaký hluk. Hluk v duši! A pak ten hluk jako by sílil a sílil a já už jsem začínala vnímat, co se děje kolem mě, uslyšela jsem, jak někdo ve vedlejší kabince splachuje, uslyšela jsem prásknutí dveřmi, kroky na chodbě a křik ze zahrad, z těch pečlivě udržovaných trávníků, které obklopují fakultu jako zelené moře ostrov, vždy nachystaný na důvěrnosti a lásku. A v tu chvíli bublina poezie Pedra Garfiase praskla, zavřela jsem knížku a vstala, spláchla, otevřela dveře, něco jsem nahlas poznamenala, řekla jsem, hele, co se to venku děje, ale nikdo mi neodpověděl, všechny uživatelky záchoda zmizely, řekla jsem, haló, je tu někdo?, i když jsem předem věděla, že mi nikdo neodpoví, nevím, jestli ten pocit znáte. A pak jsem si umyla ruce, podívala jsem se na sebe do zrcadla, uviděla v něm vysokou, štíhlou, plavovlasou postavu s příliš početnými náznaky vrásek v obličeji, ženskou verzi dona Quijota, jak mi jednou řekl Pedro Garfias, a pak jsem vyšla na chodbu a tam jsem si hned jasně uvědomila, že se něco děje, chodba byla prázdná a od schodiště se linul řev, jaký ochromuje a vstupuje do dějin. A co jsem udělala? Co by udělal každý, vyklonila jsem se z okna a podívala se dolů a viděla tam vojáky, pak jsem se vyklonila z jiného a tam zase stály tanky a pak z dalšího na konci chodby jsem zahlédla antony, jak do nich nakládají zatčené studenty a profesory jako v nějaké scéně z filmu z druhé světové války, popleteného s filmem s Maríou Félixovou a Pedrem Armendárizem z Mexické revoluce, tmavé plátno se světélkujícími postavami, jak prý vidí někteří blázni nebo lidé v záchvatu strachu. A tak jsem si řekla: zůstaň tady, Auxilio. Nedovol jim, děvče, aby tě zatkli a odvezli si tě. Zůstaň tady, Auxilio, nevstupuj dobrovolně do toho filmu, děvče, jestli tě chtějí zhaftnout, ať si dají tu práci a najdou si tě. A tak jsem se vrátila na záchod a představ si, dokonce jsem vešla i do kabinky, stejné, jako jsem byla předtím, a zase jsem si sedla na mísu, myslím zase s vyhrnutou sukní a staženými kalhotkami, i když bez fyziologické potřeby (prý se právě v takových situacích uvolňují střeva, ale to nebyl zrovna můj případ), a s otevřenou knížkou Pedra Garfiase, a ačkoli jsem neměla chuť číst, pustila jsem se do čtení, pomaličku, slovo za slovem a verš za veršem, a najednou jsem zaslechla hluk na chodbě, dupání bot? dupání okovaných podrážek?, ale řekla jsem si, sakra, to už by byla moc velká náhoda, ne?, a v tu chvíli jsem uslyšela, jak někdo říká něco jako: tady je všechno v pořádku, možná říkal něco jiného, a někdo, možná právě ten kretén, co to řekl, otevřel dveře na záchod a vešel dovnitř a já zvedla nohy jako tanečnice od Renoira, štíhlé kotníky mi svazovaly kalhotky zaklesnuté na střevících, které jsem tehdy nosila, takové moc pohodlné žluté mokasíny to byly, a zatímco jsem čekala, až voják zkontroluje jednu za druhou všechny kabinky, a chystala jsem se v případě nutnosti neotevřít, bránit poslední citadelu autonomie mexické univerzity, já, chudá uruguayská básnířka, která však milovala Mexiko jako málokdo, zatímco jsem tedy čekala, rozhostilo se zvláštní ticho, jako by se čas roztříštil a proudil najednou různými směry, čistý čas, ne slovesný ani složený z pohybů a činů, a v tu chvíli jsem viděla sama sebe i vojáka, který se uchváceně prohlížel v zrcadle, oba nehybní jako sochy na dámském záchodku ve čtvrtém patře filosofické fakulty, a to bylo všechno, pak jsem uslyšela jeho vzdalující se kroky, uslyšela jsem, jak zavírá dveře, a mé zdvižené nohy se jakoby vlastním rozhodnutím vrátily do původní polohy. Musela jsem tam tak zůstat asi tři hodiny, počítám. Vím, že se začínalo stmívat, když jsem vyšla z kabinky. Situace byla nová, připouštím, ale já věděla, co mám dělat. Věděla jsem, co je moje povinnost. Takže jsem vylezla na jediné okno na záchodě a vyhlédla ven. Viděla jsem vojáka ztraceného v dálce. Viděla jsem siluetu tanku nebo stín tanku. Jako sloupoví antické římské literatury, jako sloupoví řecké literatury. Ach, já mám tolik ráda řeckou literaturu od Pindara až po Georga Seferise. Viděla jsem vítr prohánějící se po univerzitě, jako by si užíval posledního jasu dne. A věděla jsem, co mám dělat. Věděla jsem to. Věděla jsem, že musím vytrvat. Takže jsem si sedla na dlaždičky dámského záchodu a využila posledních slunečních paprsků k přečtení dalších tří básní Pedra Garfiase a pak jsem knihu sklapla a zavřela jsem oči a řekla si: Auxilio Lacouturová, občanko Uruguaye, Latinoameričanko, básnířko a cestovatelko, vydrž. Jen tohle. A potom jsem začala myslet na svou minulost, jako na svou minulost myslím teď. Začala jsem přemýšlet o věcech, které by vás možná nezajímaly, stejně jako teď myslím na Artura Belana, mladého Artura Belana, s nímž jsem se seznámila, když mu bylo šestnáct nebo sedmnáct let, v roce 1970, když už jsem já byla matka mladé mexické poezie a on cucák, který ještě neuměl ani pít, ale byl pyšný, že v jeho dalekém Chile vyhrál volby Salvador Allende. Já jsem ho znala. Seznámila jsem se s ním na jedné ukřičené básnické schůzce v baru Veracruzská křižovatka, příšerném brlohu nebo pajzlu, kde se občas scházela heterogenní skupina mladých a už ne tak mladých slibných talentů. Spřátelila jsem se s ním. Myslím, že proto, že jsme byli mezi všemi těmi Mexičany jediní Jihoameričani. Spřátelila jsem se s ním navzdory věku, navzdory všemu! To já jsem mu řekla, kdo to byl T. S. Eliot, kdo to byl William Carlos Williams, kdo Pound. To já jsem ho jednou odvedla domů, nemocného, opilého, podpírala jsem ho, visel na mých štíhlých bocích, spřátelila jsem se s jeho mámou a s jeho tak sympatickou sestrou, všichni byli tak milí. Nejdřív ze všeho jsem jeho matce řekla: paní, já jsem s vaším synem nespala. A ona na to: jistě že ne, Auxilio, ale neříkej mi paní, vždyť jsme skoro stejně staré. (…) Já neumím zapomínat, to je prý můj problém. Já jsem matka mexických básníků. Jsem jediná, kdo vydržel na univerzitě v šedesátém osmém, když tam vtrhli vojáci a milice. Zůstala jsem tam s knížkou od Pedra Garfiase a svou taškou, na sobě jsem měla bílou blůzičku a nebesky modrou plisovanou sukni a na myšlení a přemýšlení jsem měla času nazbyt. Ale tehdy jsem nemohla myslet na Artura Belana, protože to jsem ho ještě neznala. Říkala jsem si: Auxilio Lacouturová, vydrž, jestli vyjdeš ven, zavřou tě (a možná deportujou do Montevidea, protože samozřejmě nemáš v pořádku papíry, blbečku), poplivou tě, zmlátí pendrekem. A odhodlala jsem se vydržet. Vydržet hlad a samotu. Nejdřív jsem spala vsedě na záchodě, na stejném, kde jsem se nacházela ve chvíli, kdy to všechno začalo, ve své bezbrannosti jsem se totiž domnívala, že mi nosí štěstí, ale spát vsedě na takovém trůnu je strašně nepohodlné, takže jsem se nakonec schoulila na dlaždičky. Zdály se mi sny, ne noční můry, ale hudební sny, sny s průsvitnými otázkami, sny o štíhlých bezpečných letadlech přelétávajících Latinskou Ameriku od nejsevernějšího výběžku k nejjižnějšímu mysu po zářivě ledovém modrém nebi. Probudila jsem se celá ztuhlá a hladová jak vlk. Podívala jsem se oknem, záchodovým vikýřem, a uviděla ráno nového dne na kouskách univerzitního parku jako na dílcích skládačky. To první ráno jsem se věnovala pláči a děkování nebeským andělům, že mi nezavřeli vodu. Nesmíš se rozstonat, Auxilio, říkala jsem si, vypij vody, kolik chceš, ale nesmíš se rozstonat. Svezla jsem se k zemi se zády opřenými o stěnu a znovu otevřela knížku Pedra Garfiase. Zavřely se mi oči. Asi jsem usnula. Pak jsem zaslechla kroky a schovala se ve své kabince (ta kabinka je útočiště, jaké jsem nikdy neměla, ta kabinka byla můj zákop a můj palác, moje mexická epifanie). Pak jsem si četla Pedra Garfiase. Potom jsem usnula. Potom jsem se zadívala ven kulatým okénkem a sledovala mraky hodně vysoko na obloze a myslela jsem na obrazy Dr. Atla a na nejprůzračnější kraj. Pak jsem začala myslet na pěkné věci. Kolik veršů umím zpaměti? Začala jsem si je recitovat, mumlala jsem, co jsem si pamatovala, a ráda bych si je zapsala, jenže jsem měla jen propisku, ale žádný papír. Pak mě napadlo: ty hloupá, vždyť tady máš k dispozici nejlepší papír na světě. Tak jsem si utrhla toaletní papír a začala na něj psát. Pak jsem usnula a zdálo se mi, to se teda povedlo, o Juaně Ibarbourouové, zdálo se mi o její knížce Větrná růžice z roku 1930 a také o její první knížce Démantové jazyky, takový pěkný titul, krásný, skoro jako by to byla avantgardní poezie, nějaká francouzská knížka napsaná loni, akorát že Juana Americká ji vydala roku 1919, to znamená ve věku sedmadvaceti let, to musela být tehdy strašně zajímavá žena, všichni se kolem ní točili, samí kavalíři připravení elegantně jí splnit každé přání (kavalíři, jací už neexistují, ačkoli Juana ještě existuje), samí modernističtí básníci ochotní za poezii umřít, tolik pohledů, tolik lichotek, tolik lásky. Potom jsem se probudila. Pomyslela jsem si: já jsem vzpomínka. To jsem si pomyslela. A znovu jsem usnula. A zase jsem se probudila a hodiny, možná dny jsem oplakávala ztracený čas, své dětství v Montevideu, obličeje, které mě ještě znepokojují (možná mě dnes znepokojují víc než dřív) a o nichž radši nechci mluvit. Pak jsem ztratila přehled o počtu dní, kdy jsem tam byla zavřená. Vikýřem jsem viděla ptáky, stromy nebo větve natažené z neviditelných míst, křoví, trávu, oblaka, stěny, ale neviděla jsem lidi ani neslyšela hluk a ztratila jsem přehled o době svého uvěznění. Pak jsem snědla toaletní papír, možná jsem si přitom vzpomněla na Chaplina, ale jen kousek, neměla jsem žaludek na to, abych toho snědla víc. Potom jsem zjistila, že už nemám hlad. Pak jsem vzala popsaný kus papíru, hodila ho do záchodu a spláchla. Bublání vody mě vylekalo, nadskočila jsem a pomyslela si, že jsem ztracená. Pomyslela jsem si: navzdory své vychytralosti a obětavosti jsem ztracená. Pomyslela jsem si: jak básnický počin, zničit své zápisky. Pomyslela jsem si: radši jsem je měla sníst, teď jsem ztracená. Pomyslela jsem si: marnost psaní, marnost ničení. Pomyslela jsem si: protože jsem psala, vydržela jsem. Pomyslela jsem si: protože jsem zničila, co jsem napsala, tak mě teď objeví, zmlátí mě, znásilní mě, zabijou mě. Pomyslela jsem si: obě činnosti jsou provázané, psát a ničit, schovávat se a být objevena. Potom jsem se posadila na trůn a zavřela oči. A usnula jsem. A probudila se. Mravenčilo mě celé tělo. Pomalu jsem se prošla po toaletách, podívala se do zrcadla, učesala jsem se, umyla si obličej. Jejda, já vypadala hrozně. Jako teď, abyste si udělali představu. Potom jsem uslyšela hlasy. Myslím, že už dlouho jsem nic neslyšela. Cítila jsem se jako Robinson, když objeví stopu v písku. Ale moje stopa byl hlas a zabouchnuté dveře, moje stopa byla lavina hliněných kuliček, rozsypaných najednou po podlaze. Pak otevřela dveře Lupita, sekretářka profesora Fombony, a zůstaly jsme na sebe koukat, obě s otevřenou pusou, neschopné vydat hlásku. Omdlela jsem, asi z přemíry emocí. Když jsem znovu otevřela oči, zjistila jsem, že jsem se ocitla v kanceláři profesora Riuse (takový fešák, a tak statečný byl a je Rius!), obklopená přáteli a známými tvářemi, lidmi z univerzity, ne vojáky, a to mi připadalo tak úžasné, že jsem se rozplakala, nedokázala jsem zformulovat souvislé vyprávění svého příběhu navzdory Riusovým prosbám, vypadal pohoršeně i vděčně zároveň za to, co jsem udělala. A to je všechno, drazí přátelé. Legenda se rozvířila větrem hlavního města a větrem osmašedesátého, splynula s mrtvými a přeživšími a teď všichni vědí, že jedna žena na univerzitě zůstala, když byla onoho nádherného i neblahého roku porušena její autonomie. A mockrát jsem ten příběh slyšela, když ho vyprávěl někdo jiný, a ta žena zavřená patnáct dní o hladu na záchodě bývá studentka medicíny nebo sekretářka rektorátu, a ne Uruguayka bez papírů a bez práce a bez střechy nad hlavou. A někdy to ani není žena, nýbrž muž, maoistický student nebo profesor se střevními potížemi. A když poslouchám ty příběhy, tyhle verze svého příběhu, většinou (hlavně když nejsem napitá) neříkám nic. A pokud jsem opilá, zbavuju tu věc důležitosti! Na tom nesejde, říkám, to je univerzitní folklor, to je folklor hlavního města, a oni se na mě dívají a říkají: Auxilio, ty jsi matka mexické poezie. A já jim říkám (pokud jsem nadrátovaná, křičím), že ne, že já nejsem ničí matka, ale to zase jo, že je všechny znám, všechny mladé básníky z hlavního města, všechny, kteří se tu narodili, i ty, co sem přišli z venkova, i ty, které sem zaneslo vlnobití z jiných míst Latinské Ameriky, a všechny je miluju.

Ze španělského originálu Los detectives salvajes (Anagrama, Barcelona 1998) přeložila Anežka Charvátová.