Zemřít na jaře

a synům trnou zuby.

Ezechiel

Mlčení, hluboké zamlčování, zejména pokud jde o mrtvého, je nakonec vakuum, které život někdy sám od sebe naplní pravdou. – Když jsem se otce ptal na jeho husté vlasy, říkal, že za to může válka. Každý den si do pokožky vtírali březovou šťávu, prý nezná nic lepšího; proti vším to sice nepomáhalo, ale aspoň to hezky vonělo. A přestože dítě sotva vidí mezi březovou šťávou a válkou nějakou spojitost – dál už jsem nevyzvídal, jelikož bych jako obvykle, když šlo o tu dobu, nedostal přesnější odpověď. Ta přišla, až když jsem o desetiletí později držel v ruce fotky vojenských hrobů a viděl, že mnohé, ne­li většina křížů za frontou byla vyrobena z mladých březových kmínků.

Otec se usmíval jen zřídka, aniž by kvůli tomu vypadal nevlídně. Výraz v jeho bledé tváři, které dominovaly vystouplé lícní kosti a zelené oči, byl poznamenán melancholií a únavou. Dozadu sčesané tmavě plavé vlasy, dohladka vyholené v zátylku, držely tvar díky pomádě značky Brisk, mírně řezaná brada vždycky hladce oholená a výrazná smysl­nost jeho rtů zneklidňovala nemálo žen; o tom se vyprávěly zkazky. Jeho poněkud tupý nos byl tak trochu pršáček, takže z profilu působil otec o něco mladší a ve chvílích klidu pohled vyzařoval šibalské člověčenství a dala se v něm rozpoznat chytrá empatie. Sám si však své krásy nebyl vědom, a pokud by si jí býval někdy povšiml, pravděpodobně by jí nevěřil.

Všichni sousedé ho měli rádi, toho člověka ochotného vždy pomoci, a když se o něm mluvilo, často padal výraz „mimořádně slušný“; jeho kamarádi z šachty mu uznale říkali Krtek a málokdo se s ním přel. Obvykle nosíval kalhoty z manšestru, jejichž sametový lesk se vytratil už po prvním praní, a také bundy z C&A. Ale barvy byly vždycky vkusně zvolené, prozrazovaly, že o jejich výběru krátce popřemýšlel, a měl radost z vkusných kombinací, a nikdy nenosil tenisky nebo nevyčištěné boty, froté ponožky nebo kostkované košile. Přestože jeho držení těla utrpělo těžkou prací dojiče a později horníka, byl tím, co dnes vídáme tak zřídka: elegantním dělníkem.

Ale neměl žádné přátele, žádné taky nehledal, celý život zůstal se sebou v mlčení, jež s ním nikdo nechtěl sdílet – dokonce ani jeho žena, která se všemi sousedy popíjela kafe a pravidelně v sobotu si bez něho vyrážela zatančit. Jeho ustavičná vážnost mu propůjčovala i přes shrbená záda zastrašující autoritu a jeho trudnomyslnost nepramenila z prostého znechucení z běhu dní nebo otrocké práce, ze vzteku nebo nesplněných snů. Neplácali ho po ramenou a neříkali mu: No tak, Waltře, hlavu vzhůru! Byla to vážnost toho, kdo spatřil naléhavější věci a o životě věděl víc, než dokázal říct, a kdo tušil: I kdyby pro to měl slova, vykoupení by se nekonalo.

Zatemněný svou minulostí, jezdil na kole za deště i větru na šachtu, a pomineme­li mnoho zranění a zlomenin způsobených pádem kamene, nebyl nikdy nemocný, dokonce ani nachlazený. Jenže skoro třicet let pod zemí coby havíř, nesčetné směny a mimořádné směny s pneumatickým kladivem na čele sloje (bez jakékoli ochrany sluchu, jak bylo tehdy běžné) vedly k tomu, že ohluchl a nic a nikomu nerozuměl – vyjma mé matky. Přitom je pro mne dodnes záhadou, jestli za to mohla frekvence jejího hlasu nebo způsob pohybu rtů, co mu umožnilo, aby se s ní bavil úplně normálně. Všichni ostatní museli křičet a gestikulovat, když mu chtěli něco říct, neboť nesnášel naslouchátko ani ho nehodlal nosit, protože prý vytváří vedlejší zvuky a mučivé ozvěnové efekty, a jeho osamělost tak narůstala i v rámci rodiny.

Stále jsem měl ovšem dojem, že v tomto mlčenlivém tichu, jež kolem něho rok od roku houstlo, přinejmenším nebyl nešťastný. Na konci upracovaný, poslaný do předčasného důchodu, za což se styděl, a rychle se z něho stal alkoholik, nevyžadoval už od života víc než noviny a ze stánku nejnovější detektivku o Jerrym Cottonovi, a když mu lékaři v roce 1987, právě mu bylo šedesát, oznámili, že brzy zemře, vypadal pramálo pohnutý. „Mýho těla se žádnej nůž nedotkne,“ řekl už na začátku nemoci a nepřestal ani s kouřením, ani s pitím. Přál si jen o něco víc než obvykle své oblíbené jídlo, opečené brambory s míchanými vajíčky a špenátem, a před mou matkou schovával vodku do sklepa, dole pod uhlím. (Na zdi pořád ještě visela jeho stolička na dojení s koženým poutkem a vysoustruženou nožkou.)

Už v době, kdy byl penzionován, jsem mu daroval pěkný blok v naději, že mi vylíčí svůj život, pamětihodné epizody z doby před mým narozením; jenže zůstal skoro prázdný. Otec si poznamenal jenom pár slov, snad hesla, cize znějící místní jména, a když jsem ho po prvním chrlení krve požádal, aby mi aspoň ony týdny na jaře roku 1945 popsal podrobněji, znaveně to odbyl mávnutím ruky a sonorním hlasem, jenž jako by vyvěral z hlubin hluchoty, řekl: „A na co ještě? Copak jsem ti to už nevyprávěl? Ty seš spisovatel.“ Pak se poškrábal pod košilí, upřeně se zahleděl z okna a polohlasně dodal: „Snad už ty sračky tady brzo skončej.“

Neslyšel nás, což způsobilo, že jsme ohluchli i mezi sebou; celé dny jsme matka a já vysedávali v pokoji umírajícího, aniž bychom spolu prohodili jediné slovo. Pokoj byl až do výšky hlavy natřený světle zelenou barvou a nad postelí visel umělecký tisk podle obrazu Édouarda Maneta Venkovský dům v Rueil. Ten obraz jsem měl vždycky rád, nejen kvůli jeho zdánlivě tak lehkému, téměř hudebnímu provedení a letnímu světlu, jimiž byl měkce prozářený, přestože nikde není vidět ani kousek nebe: okrová vila se sloupovým portálem, obrostlá stromy, keři a červenými květinami, se také vzdáleně podobá ­panskému domu onoho statku v severním Německu, kde se otec na začátku čtyřicátých let učil na dojiče. Tam se rodiče poprvé potkali a já v dětství strávil několik šťastných prázdninových týdnů v okolí. Příbuzní pořád ještě bydleli u kanálu.

Venkovský dům duše, na který nyní dopadalo večerní slunce. Umělohmotný rám zapraskal v posledním poryvu tepla a moje matka, která se neopřela o opěradlo židle a které visela kabelka v ohbí lokte, jako by jenom zaskočila na krátkou návštěvu u smrti, postavila lahev s vodou do stínu. Jako vždy dokonalá, účes vyztužený přílišným množstvím laku, na nohou semišové střevíce a na sobě tmavomodrý kostým s jemnými proužky, který si sama ušila, a když tiše vzdychla, z dechu jí zavanul likér.

Za rovných osmnáct let života u rodičů a ani později, během sporadických návštěv o Vánocích a o narozeninách, jsem mezi nimi nezahlédl žádný projev něžnosti, žádný dotyk nebo objetí, ani jen letmý polibek; spíš docházelo ke stále stejným výtkám, jež se týkaly každodenního života, nebo k opileckému rozbíjení zařízení bytu. Ale teď najednou tiskla své čelo na jeho a hladila ruku člověku, který se stával stále zmatenějším, ovšem jen zběžně, jako by se před synem styděla, a otec otevřel oči.

Oči stále jemně lemované zarostlým uhelným prachem byly už několik dnů nezvykle velké a jasné; očnice se leskly jako perleť, v temné zeleni duhovek bylo možné rozeznat hnědé pigmenty, a on třaslavě zvedl jeden prst a řekl: „Slyšeli jste?“

Pro jednou pomiňme jeho hluchotu: Bylo naprosté ticho, ani oknem do kvetoucího parku kliniky, ani z chodby nepronikal dovnitř žádný hluk; obvyklé návštěvní hodiny byly u konce, večeře se podávala už dávno, nádobí bylo sklizeno před chvílí. Noční sestra už udělala své kolečko a matka sotva znatelně zavrtěla hlavou a zamumlala: „Ach jo, už je zase ve válce.“

Neptal jsem se, jak na to přišla. Samotná důvěrnost, která se v tomto vědění projevila, mi říkala, že to byla pravda, a skutečně o chvíli později vykřikl: „Tam!“ a bezbranně a ustaraně se díval z jednoho na druhého. „Už zase! Copak to neslyšíte?“ Prsty putovaly v kruhu po hrudi, prudce svíraly noční košili a uhlazovaly ji, načež polkl a zase klesl zpátky na polštář, otočil hlavu ke zdi a se zavřenýma očima řekl: „Blíží se, člověče! Kéž bych jen věděl o nějakým místě pro nás…“

V Bibli mých rodičů, rozdrbaném koženém exempláři plném účtenek z obchodního domu Schätzlein, si kdosi zatrhl jeden verš ze Starého zákona – ne tužkou, ale pravděpodobně nehtem prstu nebo palce, a přestože kniha vysázená frakturou leží už několik desetiletí v mých policích nebo bednách, vypadá vryp v tenkém tiskařském papíru, jako by ho někdo udělal právě teď. „Budeš­li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu,“ říká se tam. „Budeš na zemi psancem a štvancem.“

Ve tmě bylo slyšet jen o málo víc než zvuk přežvykujících čelistí nebo funění za jeslemi. Někdy světelný kruh petrolejky zavadil o vlhkou tlamu s černými, uvnitř růžovými nozdrami nebo na vápnem natřenou zeď vrhl stín rohů, které se zjevily v délce dvou kroků, aby vzápětí zase vybledly. Hnízda vlaštovek pod seníkem byla už dávno opuštěná; ale neviditelně ve tmě už mňoukala koťata.

Těžký proud moči udeřil na mlat a nasládlý zápach kukuřice a jetele vyplnil zadní část budovy, kde stály březí krávy a velkýma očima hleděly vstříc muži v modrém pracovním oděvu, který pro ně byl zřejmě jenom putujícím světelným bodem. Přitom se ani nepohnuly, a teprve když mladý dojič odešel do místnosti s konvemi, vydala jedna téměř bílá kráva – měla jen skvrnu na propadlém boku – vysoké zabučení. Ocasem bičovala vzduch.

„Jen klid, vždyť už jsem pryč,“ mumlal Walter a zavřel dveře. Konve s čerstvě nadojeným mlékem, dva tucty nebo víc, stály vyskládané podél zdi. Zvenku byly matně šedé, zevnitř vypláchnuté a pak vysušené, lesk, ve kterém se člověk mohl spatřit. Jenže cedicí plátýnka ležela mezi zástěrami a holínkami na podlaze a on zlostně mlaskl a pověsil lampu na hák. Pak naplnil plechovou vanu vodou, hodil do ní hrst natronu a namočil řídce tkanou bavlnu, a když ještě uklidil několik stoliček na dojení do police a zašrouboval plechovku čisticího písku, otevřel dveře na dvůr.

Z lípy vystřelilo hejno drozdů; v panském domě se nesvítilo. Motte, starý pes Thamlingových, spal na schodech. Zuhelnatělé trámy věže s hodinami strměly do fialového nebe, dešťové okapy se houpaly. I když vytlučená okna mezitím zabednili, ležel štít se znakem statku, na němž byl vyobrazen černý kůň pod zkříženými srpy, pořád ještě v předzahrádce. I portikus byl poškozený a křivý; útoky bitevních letounů odhalily, že kanelované sloupy, které připomínaly nějaký chrám, byly uvnitř duté, zasádrovaná prkna, za nimiž žily myši.

Walter přešel dvůr, prošel kovárnou a otevřel dveře k teletníku. V náhlém průvanu se na podlaze zvířila slámová podestýlka. ­Zvedl petrolejku a přečetl si vyhlášku na vývěsce, rozhodnutí vojenského potravinového úřadu. Pak zavřel okna, zaklepal na nádrž s vodou a rychle nahlédl do jeslí. Pod doškovou střechou bylo místo pro víc než dvě stovky zvířat, ale teď se jich tam nacházelo rovných čtyřicet, holštýnské stračeny krátce před prvním otelením. Tiše zahvízdal vábivý tón, načež se k mřížím přiblížilo několik zvířat, nechala se podrbat na lysině a sála mu palec.

Od té doby, co bylo na statku sotva pár prasat, rekvírovali stále více telat. Dobrá třetina zvířat už měla na slabinách kříž a on vysypal kbelík plný jetele do žlabu, zavřel za sebou dveře a přešel cestu. Hned vedle vjezdu do selského dvora, ve staré stáji pro koně, žili uprchlíci, po jedné rodině v každém boxu, a ve večerním tichu byly slyšet hlasy žen a dětí a tahací harmonika. I když měli lidé zakázáno ve stáji vařit, ze zamřížovaných oken stoupal dým a vonělo to po smažené cibuli a horké bryndě.

Pod přístřeškem selského dvora byly nataženy šňůry plné prostěradel a plín a nápor větru mu do tváře zavál cosi hedvábného, studené punčochy. Vedle nich visela jemná košilka s krajkovím; minulý víkend ji na sobě měla Elisabeth a dlouho ji nechtěla svléci, ani po jalovcové. Až když to bylo „úplně na pytel“, najednou si ji rychle přetáhla přes hlavu a namočila v umyvadle, s naštvaným výrazem ve tváři. Ve své nahotě mu připadala ještě něžnější, téměř dětská, kdyby tam nebylo to smolně lesklé ochlupení, a teď konečky prstů přejel přes krajku. Ale jakmile se naklonil, aby si přivoněl, za prostěradlem se ozval hlas: „Tak co, už je to suchý?“

Paní Isbahnerová seděla na schodech k přípravně krmiva a za svitu svíčky loupala brambory. Na rukou rukavice bez prstů a na sobě rozedraný kabát; šedé vlasy svázané do drdolu. Měla podobně úzké rty jako obě její dcery, se kterými tady žila, a když bradu přitáhla ke krku, vyklenula se jí struma, velká, matně se lesknoucí hmota protkaná drobnými žilkami. „Jen se rychle mrknu na mlíko,“ řekl Walter. „Není vám zima?“

Žena, které na klíně spala kočka, přikývla. „Ale tady venku je lepší vzduch,“ zamumlala a vykrajovala černá očka z brambor. „Takže se jdeš podívat na mlíko. Nějak moc pořádnej, co? A jakpak asi bude vypadat to tvoje mlíko? Bílý nebo šedý, možná trochu nažloutlý. Studený nebo ne tak moc studený, kyselý nebo sladký. Se smetanou nahoře nebo řídký. Mlíko je odpradávna jenom mlíko, nemusíš se na ně dívat.“ Hodila bramboru do hrnce a usmála se na něho, přičemž jí vyklouzla zubní protéza. „My nic nekrademe, hochu. Nějak už se protlučeme. Jsme uprchlíci, ne zloději.“

Rozpačitě zamžoural. „To přece taky nikdo neříkal, nebo snad jo? Jenže Thamling je ještě v Malente, takže musím udělat večerní pochůzku já. Liesel tady není?“

„Ten starej lišák…“ Tiše mlaskla. „Už je zase v Malente? To bych ráda věděla, co tam pořád tropí. Má roupy? Běhá za mladejma holkama? A žena leží nemocná v posteli.“

Walter vytáhl klíč. „Ne, ne, je tam kvůli traktoru. Sebrali tři, ale na seznamu byly jen dva. Takže musel podat žádost na úřad.“

Zavrtěla hlavou. „Ach, bože, jen aby to pomohlo… Kolik já už podala žádostí, kvůli bytu. Nadarmo. Jen ať si dává pozor, aby si ho tam rovnou nenechali a neposlali na frontu. Co jednou seberou, už nikdy nevrátěj; teď se hodí všechno. Ivan stojí u Odry, zanedlouho bude možná v Berlíně, už jsi to slyšel?“

„Ne,“ řekl Walter a promnul si zátylek. „Jsem dojič, politice nerozumím. A nepřátelský rozhlasový vysílání tady taky nikdo neposlouchá.“

Paní Isbahnerová přimhouřila oko. „No, snad si nemyslíš, že já jo? Vycvrlikali mi to ptáčkové. Takový ty maličký, co tak strašně šílí po jaru. Co ty se v životě nalítají! Posadí se ke mně a švitoří o našem krásném západním Prusku, kde bejvalo nejlepší obilí. Když jsi prvního upekl chleba a strčil do dubový truhly, vždycky chleba, prkno, chleba, byl na konci měsíce ještě křupavoučkej.“

Z německého originálu Im Frühling sterben (Suhrkamp, Berlín 2015) přeložil Tomáš Dimter.