Příteli věčný

Stane se nemnohokrát za život, že narazíme na dílo, nad nímž prožijeme naprosté souznění. Víc: zkraje vytušené souznění se k našemu úžasu s každým novým řádkem prohlubuje, čteme neznámá spojení, překvapivé formulace, ožívají před námi výjevy cizího života, a přesto máme pocit, že spolehlivě a neodvratně odkrýváme cosi velmi známého a důvěrného. Někdo kdysi dávno žil zrovna to, co v jiných podobách prožíváme teď my, prosté a nevýznamné chvíle zachytil slovy, jež přirozeně bereme za svá, i když mnohá z nich ani nepatří do našeho slovníku, nad některými se možná přátelsky usmějeme, sbratřeni jejich tichou neobvyklostí, dávnou zašlostí, křehkou kosmickou komikou.

Podobný pocit souznění zažívám nad verši Hermora Lilii (1880–1932), nedávno vydanými ve výboru Osamělý chodec. Básník, vlastním jménem František Bíbl, vzděláním právník, učitel a účetní, celoživotní úředník Statistického úřadu, ale též ceněný překladatel, byl z vlastní vůle autorem vskutku obskurním a okrajovým. Svou pravou identitu pečlivě tajil i před svým kladenským nakladatelem. Skromná vydání svých sbírek (byly čtyři: Řádky, 1917; Večery, 1924; Mysterion, 1927 a Stíny, 1931) si sám financoval; dokonce si vymínil, že nebudou podporovány žádnou reklamou. Přitom řádky těch knížek, při letmém pohledu – ostatně možná už v době svého vzniku – snadno pominutelné jako trochu obstarožní, dekadentně posmutnělé rozjímání, ve skutečnosti prozrazují silného přirozeného myslitele, originálního civilního mystika a chodce, jehož smysly jsou vždy přesně, bez rušivé stylizace naladěny na transcendentálu okamžiku vrženého do věčnosti. Liliovy verše skrývají básníka křehkého ztišení, přitom však razantní, absolutní hloubky. Člověka úžasné pokory, byť zároveň „nesmlouvavé“ pronikavosti. Ne, je to ještě jinak: pokora tu přirozeně povstává právě z pronikavosti, pronikavost vidění se neproměňuje v nic vypjatého, zjitřeného, drtivého, titánského; jde jen o nalézání hlubší přirozenosti, jednoty, skryté podstaty všeho. O vrůstání k tomu, co tu dávno je, co se nemění, trvá, přirozeně nás přesahuje – ne, zjevuje náš pravý, ztajený nekonečný rozměr.

Má ovšem své chvějivé, smavé i tklivé kouzlo, když se Lilia ve snaze pojmout toto přirozené absolutno instinktivně uchyluje k „dekadentním“ pojmům, „dekadentnímu“ výrazu. Vítr – bezúčelná, prázdná síla. Stesk vesmíru. Jednotvárné dějiny dvou stromků kdesi na maloměstském náměstíčku. Přelud světa, marná melodie, lůno nicoty. Těžký spánek temnotného taje. Ano, Liliovu poezii vnímáme skrze tento melancholický opar. O to zázračnější však je, když nahlédneme, že zdánlivě těžkomyslný aparát je tu projednou užit ve své přesnosti a přiléhavosti, zbaven kulturního nánosu, citové zátěže. Bezúčelná síla, jednotvárné dějiny, marná melodie – nic z toho nezakládá žádnou tragiku či zoufalství, neústí v dekadentní životní pocit. Jde o prostá kosmická fakta, zachycená na nejobyčejnějších místech, odezřená z nejvšednějších detailů.

A další hebký paradox. Lilia píše o prázdnu, všednosti a šedi, míří neomylně k jejich středu a podstatě. Nezní však ani trochu šedivě či všedně. Lilia cestou k čirému absolutnu dovede promluvit složitě, zauzleně, vlastně pitoreskně. Odstíny šedi zachycuje sytě, překvapivě smyslovými, ba podivně „vytrčenými“ vidinami. Kosmické prázdno odhalí v křehce skutečných, na dohmat přítomných obrazech. „Říms myšlenka zrůžovělá/ tetelí se prázdnem.“ Jeho básně se většinou, ne-li výlučně, odvíjejí jako krajinomalby konkrétních chvil, často vrstvené docela dramaticky, byť na malé, zcela soukromé ploše, rozkotaně, málem pracně. Ano, je tu snad i kus neobratnosti, naivity. Přesněji: otevřenosti, přímosti či snahy o věrné vrstevnaté postižení až k naivitě. Liliova šroubovanost nás odzbrojí svou labyrintickou přemýšlivostí, neotřelostí vize v pozadí. Žasneme: oč je to či ono přiléhavější právě pro lehce komickou pobloudilost vyjádření! Pobloudilost? U básníka jako Lilia je případná pobloudilost vzácnou výsadou. To, čemu zkouším říkat pobloudilost, je tu kouzelným tvůrčím aspektem; věci, jež chce básník postihnout, jsou příliš jemné, než aby to šlo snadno. „Mokrá dřeva stála zdrceně…/ Všechny šikmé linky,/ zvlhlé, chýlily se šikměji.“ Jako by Lilia, krom jasné mystické vnímavosti, udržoval ještě paralelní, skrytý zápas se svým detailním viděním a vyjadřováním, jako by v určité rovině svého psaní nebyl zcela sebou, ale klopýtavě kýmsi dalším, kdo musí kráčet podél tou samou cestou. Lilia není ani trochu suverén – a i to ho posouvá blíž k absolutnu.

Ne, je to ještě jinak: Lilia bezděky svým dílem mění význam slov jako suverénní, velký, významný. Některé jeho texty působí, zejména svým prostě, „řádkovitě“ odříkaným obsahem, zcela svrchovaně; máme však považovat za suverénní, co je z principu své přesnosti, podstatnosti, křehké absolutnosti dávno za všemi hodnotícími, hierarchizujícími pojmy? Tyto veličiny se u Lilii ruší. Lilia je básníkem své vlastní kategorie. Stojí bokem české básnické tradice, ale právě díky tomu lze zahlédnout širý prostor, jejž tato tradice míjí. Nic ho netlačí k obrazům, metaforám, protože tím nejhlubším „přenosem“ mezi věcmi je zahlédnutí jich samých v jejich čiré, lhostejně teskné podstatě.

„Když venku hučí vítr dlouhý,/ jasné jsou i chladné dlaždice,/ půlhodiny po odchodu navždy/ toho, jehož opuštěné stopy/ na nich počínají zmírati.“ Liliovy verše jsou připomínkou, že poezie samozřejmě žije i bez širokého ohlasu a zájmu davu, bez publicity, cen, kritik, honorářů… Svým způsobem je schopná se obejít i beze slov, živa jen z prožitku za nimi. Ačkoliv právě slova jsou s to tuto slastnou obchůzku tak zázračně prostředkovat.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.