Hledání viny ve Frankfurtu

„Kdo dnes ještě mluví o zničení Arménů?“ To je výrok, který Hitler pronesl před útokem na Polsko a kterým zdůvodňoval své zacházení s neárijci. Na vyhlazování Arménů v letech 1915 a 1916 v Turecku, při kterých podle nedávného článku P. Kohoutkové v časopisu Dějiny a současnost zahynulo 800 tisíc až 1,2 milionu lidí, se ale naštěstí nezapomnělo. Parlamenty četných západních zemí přijímají zákony o arménské genocidě, konají se konference, po celém světě vycházejí knihy zabývající se arménskou genocidou. Netušil jsem ale, že se s těmito knihami setkám i na oficiální expozici Turecka coby hosta 60. ročníku Frankfurtského knižního veletrhu. Turecko se totiž s touto neslavnou kapitolou své historie ještě zdaleka nevyrovnalo. Knihovny po celém světě jsou dodnes tureckými úřady zásobovány publikacemi, jež mají v cizině šířit pozitivní obraz Turecka a jeho minulosti, a jejich autoři jakékoli záměrné vyhlazování zásadně popírají. Zdá se ale, že se tyto postoje postupně mění: množství titulů (od západních autorů) zcela otevřeně pojednávajících o osudech Arménů v Turecku, které byly vystaveny v rámci turecké expozice, snad svědčí o porozumění tomu, že právě Evropané nejvíce ocení nepřikrášlené verze turecké minulosti. Ostatně právě v Německu s tím mají své zkušenosti. Prostřednictvím zkoumání arménské genocidy Němci řeší i vlastní trauma: mnohé vystavené publikace dokládají, že s vyhlazením Arménů měli Němci společného více než jen to, že se na ně později odvolávali. Například W. Gust zpřístupňuje dokumenty německého ministerstva zahraničí, které podle něj svědčí o tom, že se někteří Němci na vyhlazování aktivně podíleli a Genocida Arménů v mnoha prezentovaných publikacích vystupuje jako předobraz holocaustu. Jeden z příspěvků sborníku, Genocida Arménů a šoa, poukazoval na stereotyp Arména, který byl v Německu často považován za nositele stejných negativních rysů jako Žid. Velmi kriticky ovšem židovský historik Auron zhodnotil chování samotné židovské komunity vůči pronásledovaným Arménům. Svoji knihu nazval po vzoru slavné práce H. Arendtové Banalita lhostejnosti. Kniha Eichmann v Jeruzalémě se v Izraeli nikdy netěšila velké přízni a nebyla zde ani přeložena, protože narušuje obraz zlých Němců a hodných Židů; Arendtové teze o „banalitě zla“ ale plně vystihuje zhoubnost toho, jak lhostejně se palestinští Židé (až na výjimky) chovali k Arménům. Takovou sebeobžalobu je ale nutné vnímat v kontextu další představené knihy, jejíž název zní Turecko, Židé a holocaust. Podle autorky se postavení Židů se vzrůstem tureckého nacionalismu postupně zhoršovalo, a v době „odsunu“ Arménů prý mnozí Turci litovali, že Židé nejdou zároveň s nimi. V době druhé světové války pak Turecko neudělalo skoro nic pro záchranu tureckých Židů, kteří se tou dobou nacházeli v okupovaných částech Evropy. Zahynulo jich asi 3000 – několik stran kniha věnuje také smutným osudům tureckých občanů židovského původu, kteří se v době války nacházeli na českém území. Týká se nás téma arménské genocidy ještě nějak jinak? Šlo o první velkou etnickou čistku, která se později v menším rozměru a odlišném historickém kontextu opakovala i u nás. Na jejich zmapování se kromě jiného zaměřuje i kontroverzní Centrum proti vyhánění. To mimochodem udílí cenu pojmenovanou po Werfelovi a její předávání probíhá právě ve Frankfurtu. Když roku 2006 europoslanec Zahradil odmítl francouzský zákon trestající popírání arménské genocidy, tvrdil, že nechce přispívat k relativizaci hrůz holocaustu inflací termínu genocida. Autorům, kteří tento pojem používají (a těch je na Západě většina), však nejde o relativizaci hrůz holocaustu, ale o vystižení hrůznosti osudu Arménů. Hlavní totiž je, aby už nikdo nemohl pronášet otázku: Kdo dnes ještě mluví o zničení Arménů?