Současná informační společnost modifikuje i roli knihovníků, kteří se z pozice úředníků stávají vládci dat, a potažmo tedy i nezávislými autory.
Dlouholetý ředitel argentinské Národní knihovny (a spisovatel) Jorge Luis Borges se mimo jiné proslavil svým popisem čínské encyklopedie, v níž jsou zvířata rozdělena na následující skupiny: a) patřící císaři; b) nabalzamovaná; c) zdomácnělá; d) prasátka; e) sirény; f) bájná; g) toulaví psi; h) zvířata zahrnutá do této klasifikace; i) ta, co jsou jako bláznivá; j) nespočitatelná; k) nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti; l) a podobně; m) ta, co právě rozbila džbán; n) ta, co zdálky připomínají mouchy. Pokud by nás v přírodě zajímala právě kritéria vyjmenovaná v této taxonomii, ona encyklopedie by nám poskytla skvělé vodítko, v opačném případě ale mnohá zvířata a jejich v encyklopedii neobsažené vlastnosti budou trvale nevyhledatelné.
Stínový autor?
Právě s poukazem na arbitrárnost a kulturní podmíněnost každé taxonomie, každého pokusu o klasifikaci, v roce 2000 uvažoval britský mediální odborník Andrew Hardie o úloze knihoven a knihovníků v dnešní informační společnosti. Ve svém článku Knihovník budoucnosti – úředník, nebo autor? píše o možné roli knihovníka jako „stínového autora“, který už dnes působí jako průvodce nekonečným zdrojem informací. Věcný popis, který přiřazuje knihám věcné selekční prvky, na jejichž základě se pak záznamy o dokumentech v katalogu zobrazují, Hardie pojímá jako tvorbu nových sémantických tvrzení. Knihovník tak zprostředkuje čtenářům vyhledávání podle vybraných témat, která sám považuje za důležitá. Nutně ale musí souběžně provádět selekci a redukci, při nichž jiná témata vynechá, čímž je – a s nimi příslušné texty a jejich autory – činí skoro nevyhledatelnými, a tudíž vlastně neexistujícími. V duchu tohoto uvažování bychom také mohli interpretovat podtitul jeho článku, který zní: Kdo neovládne svět metadat, bude smeten!
Magická hesla
Když jsem několik let po četbě Hardieho textu sám nastoupil do Národní knihovny, získal jsem trochu lepší možnost udělat si představu o tom, jaké jsou možnosti knihovníka. Dozvěděl jsem se třeba, že v současnosti je každý měsíc přijato padesát až sto nových hesel, která mají reflektovat vývoj (či změnu paradigmat) jednotlivých vědních oborů. Od roku 2006 jsou navíc u českých odborných a populárně naučných publikací součástí záznamu jejich naskenované obsahy, ve kterých je také možné vyhledávat. To vše má směřovat k tomu, aby oněch nevyhledatelných témat bylo co nejméně. Navíc se autoři a nakladatelé mohou sami podílet na věcném zpřístupnění svých publikací, mohou vytvářet autorská klíčová slova a především volit odpovídající/vhodné tituly knih. Jak ale uvádí Marie Balíková z Národní knihovny, zvláště u knih ze slovanských zemí jsou na rozdíl od anglosaského prostředí někdy tituly a názvy kapitol natolik metaforické, že se z nich předmět knihy často nedá vůbec poznat; v tomto případě musí věcný katalogizátor věnovat obsahu publikace zvýšenou pozornost (i když celou knihu v pracovní době přečíst nemůže) a zvolit předmětová hesla odpovídající obsahu dokumentu. I pracovníci obstarávající zahraniční knihy by ovšem mohli uvést řadu příkladů, kdy navzdory všemožným snahám získat maximální množství informací o vytipovaném díle se stalo, že je objednaný (i anglosaský) titul se slibným názvem nepříjemně překvapil. Jako uživatel knihovny (čtenář) musím dát ovšem Hardiemu často za pravdu: občas se totiž člověk musí doslova vcítit do kolegy knihovníka, aby vůbec pochopil proces, jenž ho vedl k určení magického hesla.
Nikdo samozřejmě nepopírá, že k oné informační selekci a redukci v knihovnách dochází, a v informačních vědách se dnes objevují teorie, jež považují jakoukoli organizaci znalostí za sociální konstrukt. Pokud ovšem v celé České republice není možné k mnoha tématům najít ani jeden titul, skoro vždy to znamená, že taková kniha se do žádné veřejné knihovny – dříve z politických a dnes hlavně z finančních důvodů – nedostala. Důvodem ale většinou není zlovolnost místních katalogizátorů, kteří by to či ono téma neměli rádi natolik, že by se po způsobu Ecova slepého knihovníka Jorgeho – ironicky pojmenovaného právě po Borgesovi – spikli, aby je čtenářům zatajili.
Autor působí v Národní knihovně České republiky.