Na stránkách serveru www.Root.cz již přes rok probíhá otevřený nekomerční překlad knihy Svobodná kultura. Následující text představuje knihu i překlad a zasazuje hlavní myšlenky díla do současné mediální krajiny.
Knihu Svobodná kultura (Free Culture) vydal americký právník Lawrence Lessig již v roce 2004. Hlavním tématem, kolem kterého se kniha točí, je nová situace na poli autorského práva, vyvolaná nástupem internetu. Právo nebylo s to se pružně přizpůsobit skutečnosti, že sdílení a úprava obsahu – tak typické pro toto nové médium – se začaly hromadně šířit. To bylo ještě umocněno přístupem velkých hráčů na mediálním trhu, kteří se za každou cenu snažili (a snaží) změnám zabránit, a nepřijít tak o své výhodné postavení. Dostali jsme se do nevídané situace, kdy většina forem užití (elektronického) obsahu je chráněna autorským zákonem, což omezuje kreativitu a sebevyjádření.
Vnesení takového pohledu do veřejné diskuse bylo jedním z důvodů, proč začal překlad knihy do češtiny. Svobodná kultura je šířena pod licencí Creative Commons, která umožňuje mj. právě i její překlad. V roce 2007 vznikla nejprve nepočetná e-mailová pracovní skupina a později - díky podpoře serveru Root.cz - se překlad přesunul na volně upravitelnou wiki, kde je dodnes. Jednotlivé přeložené kapitoly jsou od té doby na Root.cz také pravidelně publikovány.
Překladu se dosud účastnilo několik desítek uživatelů, ať už samotným překladem, korekturami nebo připomínkami k textům. Projekt zdárně pokračuje, texty se postupně opatřují poznámkovým aparátem a dovysvětlením kontextu (kniha je psaná z pohledu amerického právního prostředí).
Co je kultura?
„Kultura je chápána jako něco, co chrání pevné hodnoty a produkuje autority. Je zárukou integrity a kontinuity života a je obrácena do minulosti,“ píše ve své nové knize Restaurování slov (Portál 2008) Karel Hvížďala. Jeho tvrzení mě přiměla k zamyšlení nad tím, co je vlastně ona svobodná kultura, kterou obhajuje Lawrence Lessig. To, že kultura splňuje výše uvedená kritéria, ještě nezaručuje její správnost. Do této definice bychom mohli vtěsnat i diktaturu. Diktatura chrání pevné hodnoty, například národní jednotu a práci lidu, produkuje autority (vůdce, stranu), zajišťuje integritu čili ucelenost (drží se jednoho nezpochybnitelného směru) i pokračování života (zajistí nám více či méně přijatelné podmínky, pokud jsme na správné straně). Obrácena do minulosti bezesporu také může být, ať už uctíváním ideologických ikon nebo poukazováním na historické úspěchy.
Svoboda přináší diskusi
Přídavné jméno svobodná doplňuje dle mého názoru takto pojatou kulturu o důležitý nástroj - o veřejnou diskusi. Jedině otevřená, svobodná diskuse zajistí, že společnost neustrne v jednou provždy zvolených hodnotách, jedině diskuse odhalí pravý důvod respektování autorit. Veřejná diskuse také zajistí, že se k moci nedostane vyšinutý názor. Slouží jako samoregulující mechanismus společnosti. Zde nemohu nevzpomenout filosofa Milana Machovce: „Kde je dialog, tam je demokracie, tam je možnost, že v diskusi zvítězí ten druhý.“
Diskuse je pro mě veřejným prezentováním názorů, podrobením se kritice, která odhalí slabiny a ocení přednosti. Aby diskuse fungovala, musí vycházet z osobní odpovědnosti a ochoty učit se; pak vede k rozvoji jedince i společnosti. Taková diskuse má nepočítaně forem: může to být výstava, kniha, přednáška, odborná debata, demonstrace, článek, příspěvek na blogu, ale i drobný, všední čin, například uctivé pozdravení starší dámě. Všechny formy mají jedno společné: vyzývají k úvaze nad tím, proč děláme to, co děláme, a jestli je to tak správné. Otevřená, veřejná diskuse tedy přináší do zmíněné definice kultury morální hledisko.
Mediální diskuse
Jsem si vědom úskalí spojených se všeobecnou veřejnou diskusí, zejména tou, která se dnes více či méně odehrává v hromadných sdělovacích prostředcích. V médiích můžeme jednak apelovat na sobeckost povrchním populismem, čili získáním souhlasu za příslib nějakého krátkodobého (a krátkozrakého) požitku, a jednak můžeme diskusi zředit a řídit. Tady vyvstává problém pasivity strany příjemců a nevěrohodnosti prezentovaných sdělení. Hvížďala píše: „Mediální svět definitivně rozbíjí hranice mezi vážným, vědeckým, tragédií a jarmarkem, povrchně exhibicionistickým, laškovně hravým a drbem či pomluvou.”
Abych to shrnul: nemáme čas se zastavit a promyslet některé základní věci. Najímáme si na tyto věci odborníky (a teď nemyslím jen politiky a novináře), ale už neověřujeme, zda mají pravdu. „Mediální svět se prezentuje neustálým tokem událostí, informací, obrazů a zpráv, ale není nasměrován k poznání pravdy... Mediální civilizace zbavila člověka odpovědnosti.“ (Velmi podnětný text A. Nováka na toto téma: Pokrytí a sdělení, A2 č. 4/2008.)
Naději nám dávají světlé výjimky z tohoto skeptického temna. Mohou to být nejen některá samotná média s pevnými zásadami, ale i všeteční bloggeři a piráti, o kterých píše například Matt Mason (Pirate’s Dilemma, Penguin Books 2008).
Nové formy diskuse
O tom, v čem spatřuje hodnotu, člověk nerad mlčí. Když se zastaví nad něčím, co ho vybídne k přemýšlení, rád se o to podělí s ostatními, rád doporučí a upozorní. Současné technologie znásobily schopnost ukázat (rozuměj sdílet) světu, čeho si vážím a čeho se obávám, ale také mi daly možnost jednoduše obohatit (rozuměj změnit) něčí názor (rozuměj dílo) o své myšlenky. Známe-li snadný způsob, jak s ostatními sdílet věci, na kterých nám záleží, neměli bychom jej zbytečně zavrhovat a omezovat. Měli bychom hledat způsob, jak zachovat co nejširší veřejnou diskusi a zároveň odměnit autory důležitých myšlenek. Lessig z této úvahy vychází a předkládá možné řešení situace. A to je důvod, proč má překlad Svobodné kultury smysl.
Autor pracuje jako produktový manažer a zabývá se řízením inovací.
Psáno jako dozvuk konference o licenci Creative Commons, konané počátkem listopadu v Praze.
Do překladu se můžete zapojit na www.Root.cz. Více informací na autorově blogu Drzá cihla.