Hudbu, filmy či software dnes může vytvářet takřka kdokoliv, fakticky se tomu věnuje jen hrstka uživatelů. Má totiž problémy s právy. Proto vznikly licence Creative Commons a systém Copyleft (v opozici vůči Copyright). Stačí to v boji proti opevněnému kulturnímu průmyslu?
Otevřenost má dnes spoustu významů a nemluví se o ní jenom v politických projevech. Velmi živým tématem se stává už několik let i v oblasti kultury. Neznamená to však, že by se kultura víc otevírala. Právě naopak, otevřenost zde nabývá významu až v momentě, kdy dochází ke zcela opačnému efektu. Tento stav je kriticky reflektován již od doby, kdy představitelé Frankfurtské školy, Theodor Adorno a Max Horkheimer, začínají mluvit o kulturním průmyslu a jeho tendenci zaplavovat nás úzkou elitou tvořenou masovou kulturou za účelem ekonomického i politického zisku. Otevřenost, která byla pro lidovou, původní kulturu nepodstatným, a tedy nereflektovaným aspektem, se tak dostává do popředí v podobě opozice vůči hegemonii uzavřenosti. S nástupem digitálních technologií koncem dvacátého století se tento boj posunul do dalšího kola.
Odemykání dveří
Za jednu z nejdůležitějších vlastností digitálních technologií jako nových výrobních prostředků je od začátků považována jejich schopnost donekonečna a takřka bez ztrát zmnožovat mízu pozdně moderní společnosti – informace. Hmotná kultura sice vůbec neustupuje, ale těžiště pozornosti a přehodnocování se nachází především v oblasti nehmotných, a přece reálných informací. Myšlenka, že technologii, jejíž „přirozenou“ vlastností je informace rozmnožovat, by se nemělo bránit, nacházela své zastánce už od chvíle, kdy byl ještě počítač považován za přístroj pro vědce nebo nanejvýš za hračku pro úzkou skupinu nadšenců. Právě z jejich řad se rekrutovali hackeři, kteří odemykali zavřené dveře k informacím, aby je „osvobodili“. Je jenom příznačné, že jedním z nejoblíbenějších předmětů kopírování a šíření se stalo heslo: „Informace chtějí být svobodné.“
Mnozí z nich položili základy přístupu k tvorbě softwaru, známého jako Open Source
(OS), pro který je primární – jak napovídá označení – otevřenost zdrojových kódů, z nichž počítač kompiluje výsledný program. Důvodem pro tuto otevřenost je umožnit komukoli upravovat a vylepšovat program, který tak vzniká dobrovolným kolektivním úsilím.
Linux pro lidi
Otevřenost a kolektivita, nijak nepotlačující individualitu, způsobily, že Open Source nebyl nikdy pouhou pragmatickou metodologií, jak se někdy tvrdí. Hned od začátku tento způsob vývoje softwaru obestírala aura posvátnosti, z níž pramenil svatý hněv vůči těm, kteří si své zdrojové kódy nechávali pro sebe a dokonce na nich vydělávali. Ohniskem nenávisti se proto zcela automaticky stal Microsoft, který dosáhl téměř okamžitě kolosálního celosvětového úspěchu. Kánonem osobního počítače se nestal otevřený Unix či mladší Linux, ale komerční Windows, který dnes najdeme na devíti z deseti počítačů.
Otázka, proč došlo k tak fatálnímu selhání myšlenky otevřenosti ve světě softwaru, byla po dlouhé roky považována buď za tabu nebo za špatně položenou. Nepřiznané zklamání z marginalizace jejich ideálů ventilovali zastánci OS nenávistí a posměchem. Vysvětlení je ale až směšně jednoduché: v honbě za maximální funkčností a spolehlivostí softwaru zapomněli tito programátoři na drtivou většinu uživatelů, pro které počítač nebyl předmětem zkoumání a vylepšování, ale pouhým prostředkem k dosažení cílů, které se počítačů jako takových netýkaly. Tito uživatelé z pochopitelných důvodů nebyli ochotni věnovat spoustu času na zdolávání strmé učící křivky. Potřebovali nástroj, jehož ovládání bylo jednoduché a rychle osvojitelné. A Bill Gates je přesvědčil, že zkratky jsou možné. Windows odsunul Open Source na druhou kolej a z jeho zastánců udělal elitu zasvěcených, avšak bezmocných.
Své uplatnění našel OS především v experty spravovaných strategických systémech. Jako potenciální konkurence Windows se jeví relativně nový projekt Ubuntu, který je propagován pod výmluvným heslem „Linux pro lidi“. Tady ale dosah myšlenky Open Source ani zdaleka nekončí.
Doba sociálních médií
Nakažlivost „univerzálního“ argumentu otevřenosti se projevila snad ve všech oblastech ve vztahu k produkci a správě informací. Možnost jejich vlastnictví v podobě autorských práv způsobila, že právnická mřížka sestoupila do roviny každodennosti pro spoustu lidí bez právního vzdělání. Boj proti lobbistům v oblasti softwarových patentů nebo hudebním a filmovým nahrávacím korporacím se vede jak v rovině ideologické, kdy se kritizují čistě ekonomické důvody stavění ohrad kolem kulturních produktů, tak praktické v podobě „osvíceného“ pirátství (viz švédská organizace Piratbyrån) či používání licencí Creative Commons.
Právě Creative Commons se v určitém smyslu nabízí chápat jako duchovní následovníky Open Source v oblasti kultury. Hlavním významem těchto licencí je jak praktická, tak symbolická opozice vůči světu, ve kterém dominuje autorské právo (copyright). Představují praktické řešení právního statusu díla, které je od momentu vzniku chráněné autorským zákonem, tím, že popis „Všechna práva vyhrazena“ upravuje na „Některá práva vyhrazena“. Řadí se tak k širšímu okruhu právních postupů označovaných jako Copyleft se symbolem písmena „c“ v kroužku výstižně obráceném doleva.
S Open Source má copyleft společnou jak ideologickou rovinu boje proti uzavřenosti, tak onu osudovou okrajovost. Je to dáno tím, že ačkoli demokratizace digitálních technologií umožňuje vytvářet software, hudbu či filmy takřka komukoli, fakticky se takové činnosti věnuje jen velice malá složka uživatelů, natož uživatelů, kteří tvoří s určitou ambicí, která si navykne obnášet také ohled na otázku autorství.
Reálnou antitezí ke kulturnímu průmyslu se dnes ukazuje být spíš to, co se odehrává prostřednictvím sociálních médií, jako je Facebook, MySpace či YouTube, které představují platformu pro sdílení informací spíš sociálního než estetického či praktického významu.
Autor je kritik a publicista.