Pozabíjať cigánov!

Patrně mediálně nejznámější kauza protiromského násilí v současné Evropě se odehrála v Maďarsku. Čtyři pachatelé byli obviněni a usvědčeni z rasově motivovaných vražd šesti Romů. Loni v září pak v ukrajinské obci Loščynivka nedaleko Oděsy vtrhl rozhořčený dav do části obce, kde žili Romové. Když útočníci zjistili, že Romové mezitím uprchli, zničili alespoň jejich domovy. Během dalších dnů se pak tamější obecní rada usnesla, že Romové se musí z obce vystěhovat. Videa natočená v Loščynivce při útocích přitom značně připomínají mnohé protiromské pochody odehrávající se v uplynulých letech v České republice.

Pobedim, říjen 1928

V minulosti můžeme k různým podobám ny­­nějšího protiromského násilí nalézt řadu – většinou málo známých – paralel, s jejichž pomocí bychom mohli lépe porozumět současnému anticiganismu v celé šíři jeho projevů. To jest nejen neonacistické touze po „konečném řešení“, ale také například fenoménu „slušných občanů“.

V noci z 1. na 2. října 1928 vtrhlo asi padesát útočníků, ozbrojených dřevěnými tyčemi, kameny a několika střelnými zbraněmi, na okraj obce Pobedim, ležící přibližně deset kilometrů severně od Piešťan, kde žila přibližně stovka Romů. Začali házet kamení na domy, zřejmě proto, aby Romy přinutili vyjít ven, a přinejmenším do jednoho z domů vnikli. Zastřelili muže stojícího ve dveřích, k smrti ubili v ložnici ukrytou ženu i její půldruhého roku staré dítě. Mnozí Romové se pokusili utéct přes pole do sousedních obcí. Tři z nich byli chyceni a umláceni k smrti.

Během vyšetřování četníci z výpovědí přeživších Romů zjistili, že v agresorech poznali místní sedláky. Jednadvacet jich uvrhli do vazby. Několik Romů dokonce zaslechlo starostův hlas. Avšak vzhledem k tomu, že se celý útok odehrával v noci, dokázali svědci přesně identifikovat pouze deset z nich. Podezřelí uvedli, že do noci pili a tančili na vesnickém posvícení a nad ránem se odebrali domů. Navzájem si poskytovali alibi, které jim navíc potvrdili rodinní příslušníci i další obyvatelé obce. Nikdo v noci nezaslechl výstřely a křik, ani nedalecí sousedé Romů. Nikdo si nevšiml ozbrojeného davu.

Vyšetřování postupně obnažovalo pozadí celé kauzy. Romové, žijící v okrajové části obce, kterou místní sedláci neoznačili jinak než „cigánský tábor“, byli stejně jako na jiných místech meziválečného Československa součástí lokální, zemědělsky orientované ekonomiky, respektive pohybovali se na jejím samotném okraji. Živili se jako kováři, výrobou cihel, hudbou, jako služebnictvo u místních sedláků a na stavbě železnice v okolí. Neromští obyvatelé obce si již od konce 19. století stěžovali na krádeže, které připisovali Romům. Po vzniku Československa stížnosti neromských sedláků přerostly v činy. V průběhu dvacátých let minulého století se obecní zastupitelstvo usneslo, že k „řešení cikánské otázky“ je nezbytné, aby od nadřízených úřadů získalo pravomoci k tělesnému trestání místních Romů. Dál měli být Romové přesídleni a určeni na nucené práce. Úřady jim měly odebrat děti a umístit je do převýchovných ústavů. Ovšem pokus zaplatit Zemskému úřadu v Bratislavě deset tisíc korun za přesídlení Romů na Žitný ostrov skončil nezdarem.

V září 1928, měsíc před pogromem, zahlédl jeden ze sedláků na svých polích dvě Romky a okamžitě na ně vystřelil z brokovnice. Zraněné ženy se Romové údajně rozhodli pomstít. Na poli však už nikoho nenašli. Na konci srpna 1928 vypukl v obci požár, kterému padlo za oběť několik stohů slámy. Ačkoli si velitel hasičů před soudem stěžoval, že vinu za rozšíření ohně nesli především místní sedláci, kteří mu dokonce bránili ve výkonu práce, šuškanda přišla s neúprosným tvrzením, že jde o pomstu místních Romů. Takže odvetu mohli tentokrát zdánlivě oprávněně přísahat sedláci, dodávající si kuráž výroky jako „Pozabíjať cigánov!“.

Slušní občané a spravedlivé rozhořčení

Obžaloba se opírala hlavně o výpovědi přeživších Romů. Obhájce se všemožným způsobem snažil zpochybnit „mravní charakter“ svědků. Zatímco své klienty představoval jako spořádané občany, otce od rodin, kteří poctivě platí daně a podílejí se na činnosti obce, ve vztahu ke svědkům využíval širokou paletu dobových stereotypů. Hovořil o „prolhaných cikánech“, živících se pouze krádežemi, žijících v „cigánských búdách“ v konkubinátu a všemožně „terorizujících“ občany Pobedima. Údajný „zahálčivý život“ místních Romů mu ochotně dosvědčili jak starostové okolních obcí, tak i nadřízené úřady. Tímto způsobem se obhajoba snažila vylíčit pogrom pobedimských Romů jako spravedlivou odplatu bezmocných občanů, kteří se sice dopustili násilností, avšak jednali ve „spravedlivém rozhořčení“.

I když soudní porota na tuto argumentaci nepřistoupila, na základě jejího verdiktu skončilo ve vězení pouze deset obviněných a jejich tresty nepřesáhly dva roky vězení. Porota je uznala vinnými ze spoluúčasti na násilnostech, z poškození cizího majetku a z nedovoleného ozbrojování, nikoli ze spáchání vraždy. Ačkoli se odsouzení proti rozsudku odvolali a žádali dokonce o prezidentskou milost, pomohla jim až žádost o zkrácení výše trestu. Nejdelší trest tak nakonec činil pouhý rok a půl.

Soud postavení Romů v Pobedimu nezlepšil. Za zničení svých domů sice dostali odškodné, ale protože se úřady domnívaly, že „cikánské búdy“ nemají žádnou „objektivní“ hodnotu, jednalo se pouze o symbolickou částku.

V důsledku obvinění velké části zastupitelů obce z účasti na pogromu bylo původní zastupitelstvo z rozhodnutí nadřízených úřadů rozpuštěno. Nicméně v roce 1934, během jednání nového obecního zastupitelstva, padlo rozhodnutí, že Romové musí být přemístěni. Důvodem byla snaha sedláků získat v obci lukrativní stavební pozemky v blízkosti silnice vedoucí do Piešťan. To však bylo třeba prezentovat jako veřejný zájem – Romové totiž neměli dále kazit dobrý dojem z obce. Nadřízený úřad ovšem záměr sedláků prohlédl a přemístění nevyhověl.

Teprve v roce 1942 se místním sedlákům splnilo jejich dlouhodobé přání. Romové byli umístěni do pracovních táborů, které zřídila vláda Slovenského štátu.

„Demokratická revoluce“

Při pohledu na pobedimské události, které však přinejmenším v meziválečném Československu nebyly jedinými svého druhu, je možné pozorovat, na jakých základech fenomén „slušných občanů“ stojí. Vedle historicky proměnlivých představ o pracovní morálce a naopak relativně stabilních stereotypů souvisí zejména s touhou po prosazení vlastní podoby spravedlnosti a pořádku. Tisk Hlinkovy slovenské ľudové strany, k níž část útočníků patřila, označil pogrom v Pobedimu za projev „demokratické revoluce“, která byla úspěšná, protože dokázala rozhoupat k činnosti údajně nefunkční státní aparát. Podobně jako v místech nedávných protiromských pochodů byl také v Pobedimu zesílen policejní dohled nad Romy pod záminkou strachu místních spořádaných občanů z odplaty.

Pobedimský pogrom rovněž odhaluje dynamiku holocaustu na území bývalého Československa. V jeho světle si jej můžeme představovat nejen jako dobře promazaný vyhlazovací stroj nacistické okupační mašinérie, nýbrž i jako komplikovaný historický proces, na němž se podíleli různí historičtí aktéři – vedle četníků a protektorátních úředníků také skupiny „spořádaných občanů“, ba celé obce.

Autor je historik.