Cesta ze snu

Když se před léty zeptali Sylvèra Lotringera, zakladatele nakladatelství kritické literatury Semiotext(e) – jež nejen v Americe zpopularizovalo myšlení autorů, jako je Foucault, Baudrillard nebo Virilio –, jak se mu povedlo tak dlouho udržet vysokou kvalitu produkce, odpověděl, že nikdy neplánoval tak dlouhou činnost. Každá další vydaná publikace měla být poslední.

Pokud tento model zvolí i britsko-americké nakladatelství Zer0 books, jehož malá, ale inspirativní produkce vyvolala vlnu pozitivních reakcí nejen v britské radikálně kritické blogosféře, vysvítá před námi perspektiva soustředěného kritického myšlení. Mají­-li jejich autoři něco společného, je to odmítání populárního redukcionismu a antiintelektualismu, a rozvoj srozumitelného kritického diskursu bez kompromisů na teoretické preciznosti.

Estetika sklíčenosti

Kritické levicové myšlení dnes pravděpodobně nejvíce spojuje přesvědčení o nutnosti nové utopie – nové představy o společenském uspořádání, alternativě ke kapitalismu – a její tristní neexistence. „Krize představivosti“, říká Václav Bělohradský. I když nepřímo, nachází v této suspenzi nehybnosti a ontologické nejistoty své téma hudebník a programátor Dominic Fox v eseji s názvem, který lze pracovně přeložit jako Chladný svět: Estetika sklíčenosti a politika militantní dysforie. Fox se zde na půdě ani ne stovky stran zamýšlí nad tím, co mají společného pochmurné obrazy světa, které nachází v anglosaské poezii 18. století, v románech Iris Murdochové, v hudbě a činech rané blackmetalové hudby nebo radikálních aktech Frakce Rudé armády.

Chladný svět nachází v obrazech světa unikajícího jako písek mezi prsty v poezii T. S. Eliota, v bezútěšnosti obrazů Anselma Kiefera a v mrazivém jazyku Beckettových her, jejichž označující ztratilo označované. Ve všech estetických manifestacích téhož se snaží odhalit povahu situace, která se vrací v nových podobách a z nových příčin. Jako specifickou antropologickou či kulturní konstantu představuje chladný svět temný poryv vášně z nemohoucnosti a zoufalství zapomnění či ztráty transcendentálního principu.

Když například v úvaze nad okolnostmi vzniku nedopsané Coleridgeovy básně Kublaj Chán stopuje významotvorný pramen celé události, dostává se až do bodu, kdy báseň samotná není odlišitelná od souřadnic svého zrodu. S jejím „nedopsáním“ se totiž pojí příběh, ve kterém je autor během tvorby vyrušen obchodní záležitostí, a když se k textu vrací, není schopen si vzpomenout, jak chtěl psát dál, přestože měl na začátku celý text v duchu před sebou. Kublaj Chán se tak stává metapříběhem o hojnosti a ztrátě, o tvořivém klidu a světské zaměstnanosti, o zaujetí i vymknutí. A ve schématu těchto protikladů se črtá chladný svět. Svět, ve kterém není poznání tím, co vede k nemožnosti jednat, ale právě naopak: nemožnost jednat plodí poznání, i když bolestné.

Na jiném místě je to zase monotónnost Xasthurovy dunící hudby temných dronů, ve které Fox stopuje téma sebevraždy nikoli jako řešení životních problémů, ale jako kapitulace, reakce na smrtelnou interpelaci zmraženého světa. V textech blackmetalového hudebníka nachází zrcadlo nastavené společnosti, v níž je sebevražda jediným logickým krokem. Depresivní myšlení je zde stavěno jako nejlogičtější myšlení, totiž na jedné straně intenzivně lucidní, ale na straně druhé reduktivní, strhávající jakoukoli útěchu do suterénu bezútěšnosti. Nejde zde ani tak o to, že by jiný svět nebyl možný. Již ten stávající je vnímán jako reálná nemožnost, jako ontologický omyl. Temná hudba je zde odrazem světa jako systému falzifikátů. Xasthur podle Foxe neodhaluje svět, jaký je, ale ne-svět, ve kterém je „to, co není“ odhalováno ve svém nedostatku bytí.

V nejzajímavějších kapitolách knihy analyzuje autor jednání a taktiky Frakce Rudé armády a psaní Ulriky Meinhofové, která se distancovala od ostatních kritiků společnosti opuštěním pouhého teoretizování a konkrétními akty. Militanta Fox chápe jako někoho, kdo se nevyznačuje pouze hněvem a zahořklostí, ale především separací, vytržením. Odtržení militanta, zde Ulriky Meinhofové, od státu zahrnuje podle něj primárně dvě gesta: zamrznutí státu ztotožněného s konkrétním subjektem a odmítnutí analgetik, která vedou k sublimaci hněvu a rozmělnění nespokojenosti.

Depresivní hedonie nemocného systému

Ačkoli oba eseje vznikly nezávisle na sobě, sdílejíce snad jen ducha doby, je to možná právě jejich zacílení na nemocné tkanivo současnosti, které vytváří dojem, že jdou odlišnými cestami za stejným cílem. Foxova úvaha se totiž ukazuje jako estetický řez skutečností, kterou diagnostikuje publicista a učitel filosofie Mark Fisher ve své knize Capitalist Realism: Is there no alternative?.

Kapitalistický realismus, poučenou to analogii sociálního realismu, definuje Fisher jako přesvědčení, že nejenže neexistuje žádná schůdná alternativa ke kapitalismu, ale ani není možné si ji představit. Přesvědčení ani ne tak hegemonní, jako spíš nekompromisně až arogantně univerzální. Způsob, jakým autor řetězí anomálie kapitalismu, používaje různé anekdoty a příklady z filmů, hudby a televizní kultury, připomíná kolážovou rétoriku Slavoje Žižeka, jehož hodně cituje, a který na přebalu sám hodnotí Fisherovu útlou monografii jako nejvýstižnější existující diagnózu dnešní prekérní situace.

Na prostoru osmdesáti stran prochází autor kritickou hitparádou chyb, deprivací a různých pokrouceností kapitalismu, jejichž obrysy jsou zařezané do naší každodenností s alarmující otupělostí, obalující i zjevnou vykloubenost do PR pozlátka jediného možného systému. Otázky, jak dlouho dokáže kultura přetrvávat bez „nového“, co se stane, když mladí nebudou již zdrojem překvapení, ční do prázdna a bez odpovědi, „jako by se nic nedělo“. Na mušku si Fisher bere postupně nejen cynismus a ironický odstup, který nás má údajně chránit před sváděním fanatismu; nejen reflexivní impotenci vědomí, že věci jsou špatně uspořádány a že s nimi nelze nic dělat, neboť se stáváme svědky sebenaplňujícího se proroctví, ale i depresivní hedonii studentů, kteří ne že by jako v případě anhedonie nebyli schopni požitků, ale naopak: nejsou schopni čehokoliv jiného než jejich neustálého vyhledávání. Následuje kritika robustní byrokracie, která neznačí, že kapitalismus nefunguje, ale že nefunguje tak, jak je prezentován kapitalistickým realismem, totiž deklarací antibyrokracie. Vztah mezi stoupajícím přílivem psychických nemocí a kapitalismem dává znatelně tušit, že kapitalismus je inherentně nefunkční a cena, kterou platíme za zdání jeho funkčnosti, je příliš vysoká.
Vezměme si třeba v poslední době se vracející téma osamělosti, nejen ve filmech a literatuře. Takřka řečnická otázka zní, nakolik k jeho vyhrocení, jeho konstrukci jako hrozby, přispívá dnes tak rozšířená komunikační ideologie, jejíž hlavní stigma pojmenoval Jaromír Volek, když řekl, že „komunikace se stává sociální ctností“. Komunikace pro komunikaci, stejně jako audity a neustálé re-evaluace výkonu pouze pro účely managementu, jež však mají rozkladný účinek na lékaře, učitele, ale i prosté úředníky, kteří si místo soustředění na samotnou práci osvojují „přátelsky vnucené“ taktiky sebekontroly a dobrovolné práce na sobě, jejichž jediným odbytištěm je interní byrokracie. V posledku se tak nesrovnávají pracovní výkony, ale PR reprezentace těchto výkonů.

Prodloužení dozoru do uvažování kontrolovaných je přesně to, co nejčastěji přehlížejí ti, kteří pořád pátrají po Velkém bratrovi, kteří se snaží identifikovat externího nepřítele, zlovolnou postavu Otce. Pozdní kapitalismus je systém bez center, jehož uchopení je ztíženou nesnází vůbec myslet takový systém. Jak ukázala i finanční krize, pořád nepřestáváme tato centra hledat a konstruovat subjekty kolektivní viny, jež by nesly odpovědnost, přestože takové subjekty neexistují.

Tuto neuchopitelnost systému bez viníků připomíná čtenářská náročnost Pynchonova románu Duha gravitace, jehož hrdinové se brodí bažinami vykonstruovaných konspirací v hyperkomplexním narativu demolujícím tradiční dějové elipsy na padrť nekonečně složité imanentní reality. Reality, v níž se snáz smiřujeme s okatě iluzorním spiknutím než s dějinami bez telosu. Fisherův bodavý postřeh, že společnost, která odmítla paternalismus, se infantilizovala, zatímco paternalistické režimy oslovovaly lidi jako dospělé, je zde kladen vedle stigmatizovaných „ideologií minulosti“.

Velký Druhý, který měl podle Žižeka v pozdních fázích státního komunismu, kdy všichni věděli, že systém je špatný, označovat pomyslný subjekt, který té iluzi nadále věří, je v kapitalistickém realismu znovuzrozen. Přežívá v domnělé oficiálnosti, v mainstreamu, jehož dominantní mody jsou „alternativní“, „nezávislý“ a „experimentální“, ponechávaje tím v prekérním omylu ty, kteří se jimi tak snaživě vymezuji vůči masám, jež nikdo nikdy nepotkal.

Jistota ontologické nejistoty

Čtením obou esejů lze najít velmi přitažlivá propojení a styčné plochy často v nevyřčených odkazech. Když se Dominic Fox zabývá estetickými projevy vyčerpání, nehybností a trýznivou nesnesitelností slepých ulic, jako by pojmenovával poslední gesto, které zbývá tváří v tvář kapitalistickému realismu. Metaforu vyčerpání životodárných sil klade i explicitně jako vyčerpání zdrojů, ztělesněné například ropným zlomem (peak oil), dál ji v tomto smyslu bohužel nerozvíjí. Na pozadí řádků úvahy Marka Fishera zase čpí chladný svět, když před čtenáře předkládá inspirativní baterii postřehů, přičemž neváhá vycházet ani z osobních zkušeností ve Further Education (britská obdoba českých VOŠ). V neposlední řadě se oba shodují na ontologické povaze problému. Chladný svět je svět, jehož vitální princip vyhasl, rozdíl mezi živým a mrtvým implodoval, svět je mrtev a všechno živé se jeví jako iracionální umíněnost. V estetické rovině přestává být tento svět soudržným a mění se v kopu rozbitých obrazů. Nicméně i přes tuto pochmurnost nenajdeme v hlase autorů rezignaci, o které píší. Podobně jako Fox pod zamrzlou hladinou spatřuje anorganický život anonymních přírodních procesů, nachází Fisher cestu přes lacanovské Reálno. Nepojmenované a zhola nemožné jako jediný směr, kterým se lze odpoutat od reduktivní perspektivy deprivanta, který odmítá jakoukoli naději jako nebezpečnou iluzi. Cesta ze snu, ve kterém přestaly vznikat vzpomínky, nemůže být pouhou reakcí na kapitalismus, ale vytvořením konkurenční utopie. Nikoli přes nenávist, ale aktivní lhostejnost.

Autor je kritik a publicista.