Morton Feldman jednou přirovnal umělce k člověku, který se plaví v malé lodičce, zatímco ostatní jej sledují z pohodlí výletního parníku. Ze svého nadhledu všichni dobře vidí nebezpečí, která mu hrozí – ale je to on, kdo je na vlastní kůži prožívá. Umění se lehko kritizuje, ale těžko dělá...
Proč se vůbec zabývat něčím tak nepraktickým, jako je nová hudba? Proč mají daňoví poplatníci přispívat na hudební experimenty, jejichž publikum je vcelku nevelké? (Všimněte si, že nesrovnatelně větší příspěvky veřejnosti na experimenty finančníků, které jsou v konečném důsledku zábavou daleko menšího okruhu, se berou jaksi automaticky...) Je zajímavé, že v době globálního hazardu se samotnou existencí života se uměleckého rizika všichni tolik bojí. Je zarážející, jak daleko (zejména v naší zemi!) došla manipulace s veřejným míněním – pod označením hudba se běžně rozumí jakési spotřební zboží...
Taková situace vede pochopitelně ke snahám o autentičtější formy. Samotná existence určitých hudebních projevů, které se zdají být něčím nové, však provokuje k různým úvahám.
Podle starodávných pravidel kontrapunktu jdou dva hlasy buď spolu nebo proti sobě, nebo se jeden pohybuje a druhý zůstává. Dost těžko se hledá další možnost. Výsledek se ovšem drasticky změní, dosadíme-li místo jednotlivých tónů jiné zvuky či dokonce (v případě multimediálních děl) nějaký další materiál. Dokážeme sledovat metamorfózy základních principů v totálně změněných podmínkách?
Současná improvizovaná hudba vzniká živelně, jakoby zcela bez pravidel a souvislostí s předchozí hudební kulturou. Je ovšem přirozeným plodem dnešních podmínek – kdo by byl ochoten poskytnout hudebnímu dílu šest měsíců intenzivního zkoušení, jak se to dostalo Monteverdimu? (Je fakt, že po někdejších mantovských vládcích – i když to byli bezpochyby taky pěkní lumpové – zůstaly aspoň jeho opery. Po těch dnešních zůstane jenom ostuda.)
Ve skutečnosti stojí improvizátor před otázkou výběru prostředků stejně jako skladatel. To, že se obejde bez notového zápisu, je dáno dvěma faktory: potřeba reprodukovatelnosti, která kdysi vedla k vytvoření hudební notace, je uspokojena zvukovým záznamem; zároveň už není uskutečněním promyšleného plánu jednotlivce, ale výsledkem kolektivního rozhodování. Je tedy výrazem bytostné potřeby mezilidské interakce, která se na jedné straně vrací k jakýmsi etnickým archetypům, na straně druhé pak otevírá nové obzory s následky zatím netušitelnými. V zásadě však tato hudba zdůrazňuje pomíjivost a neopakovatelnost okamžiku.
Otázkou zůstává, nakolik jsou tyto pokusy jen suchými „kontrapunktickými“ cvičeními či vnějškovou nápodobou toho, co se dnes dělá, a nakolik manifestací rozmanitosti života – silnou do té míry, aby byla schopna rezonovat i v posluchači. Jsem nakloněn věřit tomu, že záměrně vytvářený zvuk (tedy hudba) je nositelem ještě nějaké další informace, která je na jeho konkrétní podobě nezávislá, ale zároveň se bez ní neobejde. To snad vysvětluje, proč třeba vysoká zvuková intenzita může být někdy očistná, zatímco jindy vysloveně poškozuje.
Podle mého názoru má hudba – podobně jako poezie – schopnost podat ve zhuštěné podobě v podstatě nevyjádřitelnou životní zkušenost. Poezii prý také „nikdo nepotřebuje“ – snad je to tím, co říká Bašó: „lidé světem protřelí/ nikdy nespatří/ květy kaštanu v podstřeší“.
V obou zní touha proniknout pod povrch vnějších jevů. U hudby se to překonává jaksi těžko – právě jejích vnějších projevů se chytáme, podle nich se rozdělujeme. Každá společenská skupina jich používá jako svého rozlišovacího symbolu – co se však v hudbě doopravdy děje, poslouchá asi málokdo. Přitom by bylo tak důležité toto ulpívání dokázat překonat!
O čem to mluví Ingeborg Bachmannová v básni Jaké si dát jméno?:
„Byla jsem stromem a vězněm země,/ k svobodě volně vzlétla jako pták,/ spoutaná v strouze ležela němě,/ špinavou skořápku protrhla pak.// Odkud jdu, nevím. Kam jsem chtěla?/ Čeho se chytím a jak splatím daň?/ Posedlá touhou dál střídám těla,/ Jsem tvrdý trn a jsem bázlivá laň.// Haluze klenu jsou mi dnes druhy,/ Zítra zneuctím jejich kmen.../ Kdy začala vina vinout své kruhy,/ v nichž semeno se střídá semenem?// Ve mně však zní i počátek jiný/ či konec – a můj útěk překazí./ Uniknout toužím šípu té viny/ v zrníčku písku, kachně nad hrází.// Poznám se jednou? Je mi dovoleno?/ Pozná se hrdlička v kameni?/ Jediné slovo! Jaké si dát jméno/ a svou řeč za jinou neměnit.“ (Překlad Michaela Jacobsenová.)
Autor je skladatel a pedagog.