Resentiment, nebo pragmatismus?

Tvrdohlaví již od své konspirativní premiérové výstavy v Lidovém domě v Praze-Vysočanech (zima 1987/1988) na sebe poutali značnou pozornost. Tehdy vesměs třicetiletí „rozhněvaní muži“ (skupina je ryze pánskou záležitostí) spojili své síly a svobodně se tak prezentovali navzdory retardované komunistické cenzuře. Stranou sledovaných státních galerií se v omšelém přízemním pavilonu s rudou pěticípou hvězdou v průčelí (dnes příznačně autodílnou) sešlo několik tehdy již výrazných individualit – malířů a sochařů: Jaroslav Róna, Jiří David, Stanislav Diviš, Petr Nikl, František Skála, Zdeněk Lhotský, Stefan Milkov, Čestmír Suška, Michal Gabriel a manažer – producent Václav Marhoul. Právě on je považován za hlavního strůjce tehdejších úspěchů a nebývalé popularity přesahující běžný rámec výtvarného světa. V té době neprovozované manažerské řemeslo pojal svérázně a tvrdohlavě. Šel za svým cílem přímo – podařilo se mu ale především „zkrotit“ smečku vyhrocených a někdy až antagonistických osobností uměleckých i lidských.

Legendy táhnou

V čem spočívala (či spočívá) ona přitažlivost Tvrdohlavých, na jakých základech vzrostla a šířila se jejich legenda a proč se stala jejich jména dobrou obchodní značkou? Každopádně byli ve správný čas na správném místě, v čele stál schopný sjednotitel – organizátor – „imaginátor“, jednotliví členové byli provázáni (někteří i jako aktivní protagonisté) s oblíbenými divadelními soubory (Pražská pětka), a tedy celou kulturní generací (elitou). Také se nekompromisně a jasně prezentovali, byli a jsou talentovaní i pracovití, pevní ve svém názoru. A nakonec: nesvazoval je žádný program či estetický kánon, byli svobodní a nic předem neproklamovali (společný jim byl spíše odpor ke stejným pokleskům než obdiv ke shodným vzorům, proudům apod.). Pohybovali se přitom – jako většina jejich kolegů – na celkem bezpečném teritoriu mezi oficiální zónou (byli studenty či absolventy pražských vysokých škol AVU a VŠUP) a nepovolenými, respektive tiše tolerovanými aktivitami (například několik ročníků Konfrontací – širokých generačních přehlídek). Tvrdohlaví se stávali hybateli, někdy manipulátory, vždy však nepřehlédnutelnými aktéry tehdejšího přelomového formujícího se období. Také překročili dosavadní společenské mantinely: řada dosud „netknutých“ lidí se začala o výtvarné umění náhle zajímat a později – coby majetnější – díla těchto tvůrců i nakupovat a sbírat. Vzpomínka na společné revoluční časy, úcta ke kvalitě a řemeslu a také snobismus zajistil Tvrdohlavým (dnes také zdatným obchodníkům) dobré odbytiště a trvale vysoké ceny.

Nová generace – radikálnější nadsázka

Předchůdci skupiny, tedy například okruh kolem volného sdružení 12/15, pozdě, ale přece (Michael Rittstein, Václav Bláha, Vladimír Novák a další), se lišili od svých mladších následovníků jiným uchopením zá­kladních témat. Společným jmenovatelem starší generace bylo reflektování člověka v mezní situaci – zmítaného pod tlakem totalitní moci a až sisyfovské pachtění beznadějným světem. Více či méně otevřené politikum s temně existenciálním ponorem bylo s novou vlnou (rok 1989 byl cítit ve vzduchu) paradoxně potlačeno. Závažné otázky lidského bytí byly až na výjimky posunuty mladšími autory do zřetelnější nadsázky, výtvarné stylizace, hry, ironie a celkové postmoderní „nadnárodní“ otevřenosti. Namísto sociálních (lokálních) historek a politických narážek se dostávaly ke slovu dávné mýty, podvědomé archetypy, báje, symboly, znaky, volná podobenství, neukotvené bezčasí. Tvrdohlaví se nevyhýbali silným tématům (zvláště Róna, Milkov, Nikl), přibýval však také humor (Skála, Suška) či konceptuálněji laděná poloha (David, Diviš). Různé roviny se tak vzájemně doplňovaly a podporovaly. S postupem však byly znát v rámci skupiny rozpory a až nepřekonatelné názorové rozdíly. Oficiální trvání skupiny Tvrdohlaví lze vymezit roky 1989–1991. I za tak krátké společné období ale zanechali výraznou stopu a také naznačili některé směry dalšího vývoje. Přesto jsou ve stálých expozicích – zvláště pak v Národní galerii v Praze – doslova „vymazáni“ (ignorováni, upozaděni) coby jedni z hlavních zástupců osmdesátých let. Proč tomu tak je? To by si vyžádalo zvláštní úvahu.

Odstředivost a dostředivost členské základny

Dvacet let je výročí vybízející k ohlédnutí. V tomto smyslu se chytila šance pouze Galerie moderního umění v Ostravě (vydala katalog, který je k dostání i na současné pražské výstavě). Poslední řádné vystoupení skupiny první etapy spadá do roku 1991. Tehdy byla představena v sálech Městské knihovny v Praze za iniciace Národní galerie. V průběhu výstavy – 19. listopadu – byla skupina Tvrdohlaví rozpuštěna. Později se její někteří členové dali opět dohromady roku 1997. Heroické období však bylo uzavřeno. Zůstala každodenní osamělá práce v tichu ateliéru, trvající legenda a převážně skvělé malby a plastiky, nastavující pro nadcházející generace laťku pořádně vysoko. A zdá se, že mnozí „nadějní“ tento limit namísto přeskoku spíše podlézají. Ostatně – Tvrdohlaví jsou pro mladší kolegy sice uznávanými veličinami nebo respektovanými vysokoškolskými profesory, méně však kolegy-umělci, s kterými by chtěli (odvážili se?) vystavovat. Výjimku tvoří snad jen Jiří David. Také ale jako jediný na Tvrdohlavých po dvaceti letech chybí. Ke svému svobodnému rozhodnutí výstavy se nezúčastnit mi sdělil: „Považuji takto koncipovanou prezentaci za kontraproduktivní, a pokud jde o smysl a již historický význam skupiny Tvrdohlaví, myslím si, že by si tato skupina neměla podobnou souvislost dovolit. Není mi však lhostejná minulost – paměť – českého kontextu, kde Tvrdohlaví existují. Měl jsem jiný návrh, jak v Praze skupinu představit. Se svým plánem jsem však přišel asi pozdě,“ poznamenává David. Skála k tomuto kroku podotýká: „Rozhodli jsme se jeho gesto nekomentovat.“ Co se z Davidova prohlášení dá vyčíst? Zřejmě nechuť již v této společnosti vystavovat, distancovat se od současných děl svých bývalých kolegů a naopak zdůraznit a vysvětlit dobový kontext, ve kterém Tvrdohlaví existovali a splnili svůj úkol. Existuje tedy ještě tato kontroverzní a poněkud elitářská skupina? Podle Davida nikoliv; z posledního letošního katalogu Tvrdohlavých se ale dozvídáme, že se dala v ateliéru sochaře Milkova před časem v tichosti dohromady. Tedy: Tvrdohlaví po dvaceti letech, nebo někteří z Tvrdohlavých v roce 2008?

Důležitější než tyto dohady – motivované většinou nepolevujícími ambicemi a osobní strategií pohybu na české výtvarné scéně – jsou samotná díla. Ta jistě na výstavě mnohé zaujmou. Potěší osobitým rukopisem jednotlivých tvůrců, ale i posuny, přesvědčivě dokládajícími neustrnutí a kontinuální vývoj navzdory okolním módním tendencím. Obrazy a sochy či objekty Tvrdohlavých jsou v českém kontextu mimořádné, jejich kvalita a vyhraněnost je však nejen cennou devízou, ale i stigmatem, jehož se průměrní bojí.

Autor je šéfredaktor Revue art.